Kniha Krajničky Michaela Babky zahrnuje zhruba stovku nejzdařilejších textů, jež autor publikoval na serveru krajnicky.cz. Třebaže název sugeruje cosi okrajového a minuciózního, v celku je soubor neradno zanedbat; upoutá nejen vtipností, vytříbeným jazykem a stylem, ale i pozorností, s níž se věnuje některým aktuálním tématům naší doby.

Žánrově mají texty blízko k fejetonům, svůj vliv však nezapře ani domovské prostředí blogu: jde o poměrně zdařile beletrizovanou publicistiku s ambicí pobavit – zprvu internetové – čtenáře, popřípadě je také nenápadně upozornit na určitý jev, nejčastěji na nějaký nešvar, rozporuplnost či přímo absurditu naší společnosti či – jinak velebených – výdobytků doby. Autor, resp. subjekt, který skrze tyto fejetony promlouvá, je „normální“ pracující člověk s rodinou, jeden z nás; přinejmenším tuto polohu zdatně evokuje. Snadno si získá náklonnost čtenářů, ať už v jednotlivých příspěvcích užije (sebe)ironie, nadsázky, trochu exhibice, či třeba parodie odborného stylu.

Oblasti Babkova zájmu jsou takřka všeobecně dostupné; poodhalují je názvy oddílů, v kterých se obvykle nachází kolem deseti textů: EJČÁR aneb HRRR do práce, VIZUÁLNO čili vidno, TITULÁRNO aneb hra s názvy a nadpisy, ČEŠTINA hravá i týraná, MEDIÁLNO kolem nás i v nás, DIGITÁLNO aneb s čipem pod kůží, REKLAMNO neklamné, ČTEME a občas i píšeme, EKO(NO)MIČNO a poslední část označená ACH JO a tak podobně. Konkrétně se tu pojednává například o kancelářských kuchyňkách, poradách, médiích, zákonitostech katastrofických filmů, názvech úřadů, zkratkách, pleonasmech, upoutávkách na upoutávky, interpunkčních znaménkách, vysokém počtu českých firem, občanském zákoníku, tzv. maxismu a lenivismu a mnohém jiném.

K opravdu silným stránkám knihy patří jazyk: hutné formulace a neotřelý, přesto srozumitelný styl. Evidentně velmi sečtělý autor se netají zálibou ve slovních hříčkách, své texty ozvláštňuje, co to dá. Ačkoli nelingvista, lépe řečeno lingvista-amatér, častokrát zaujme trefnou glosou k nějakému ze zrovna módních jazykových prvků, popřípadě ho vtipně zakomponuje do textu. Všudypřítomné a bravurní zkoušení a pokoušení češtiny většinou nebývá samoúčelné (i když nevážné metajazykové úvahy se také občas objevují). Hlavním motivem, potažmo implicitním cílem většiny textů je snaha zamyslet se nad něčím obecnějším a podstatnějším – s humorem se to nevylučuje. Jinými slovy, přitažlivost a šmrnc Babkových fejetonů netkví jen ve formě, ale především v netuctovém pohledu na dění kolem nás, v neotřelém myšlení jako takovém.

Jediným – pohříchu však nepřehlédnutelným – vroubkem je zařazení množství kratičkých „básniček“ k jednotlivým textům. Veršovánky s příslušnými fejetony obsahově úzce souvisejí, oproti nim jsou však až překvapivě banální, vesměs formálně i myšlenkově slabé. Připomínají podobně stavěné básničky Karla Plíhala (písničkář jimi prokládá koncertní songy), nicméně ve srovnání s nimi značně zaostávají: jsou mnohdy křečovité až trapné. Zde by přísnější selekce nebyla na škodu, pravděpodobně ani úplné vypuštění by knize neublížilo. Několik příkladů za všechny: „Nechal jsem si vyndat poslední kus z výlohy. / Byly s tím však spojeny značné výlohy.; Generační spor: „Dnu léčí plazivý pýr, synku / Nevím, co máš na tom piercingu.; DéPéHá / spoléhá, / naléhá, / uléhá.; Odlišnost: Má-li náš politik / pravdy a cti zvyk, / ano, má-li je, / je to anomálie.“

Tato výtka však nemá odradit od jinak povedené publikace doplněné nápaditými a s tématy korespondujícími fotografiemi Dušana Rouše. Většina textů totiž snese srovnání s tvorbou mistrů žánru, např. Rudolfa Křesťana. Také Babkovy snímky dnešního světa mohou být nadčasové…