Jacobsen, Roy: Bílý oceán

Jacobsen, Roy
Bílý oceán

recenze beletrie zahraniční

Pokračování románové série Roye Jacobsena o zapadlém ostrově Barrøy ukazuje, jak do osudů norských rybářů zasáhla druhá světová válka a jak nezlomná může být ženská duše, jež konečně pozná lásku.

První tu byly ryby
Roy Jacobsen: Bílý oceán. Přel. Jarka Vrbová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2016, 216 s.

Po vydání románu Ostrov (De Usynlige, 2013, česky 2014) nazvala domácí kritika Roye Jacobsena hlasem norských rybářů a norského pobřeží. V knize se autorovi podařilo vytvořit jímavý obraz malého osamoceného a chudého ostrova Barrøy na západním pobřeží Norska na začátku dvacátého století. Jacobsen svébytným způsobem skloubil realistický popis tvrdého života rybářů, lovu, zpracování a sušení ryb s poetickým líčením přírody a moře, do něhož citlivě zasadil osudy několika málo hrdinů. Jacobsen (nar. 1954) má na svém kontě přes dvě desítky titulů, v nichž dává slovo outsiderům, lidem, kteří stojí mimo hlavní proud, činí svá vlastní rozhodnutí nezávisle na tom, kam směřuje většina. Své postavy autor nikdy nehodnotí, nemoralizuje, ale snaží se je pochopit, což je i případ jeho ostrovní románové série. Barrøy byste na mapě hledali marně, vznikl pouze v autorově fantazii, kterou však jistě ovlivnil i fakt, že se sám Jacobsen několik let živil jako rybář.

Dějově minimalistický Ostrov popisoval období téměř dvaceti let rodiny rybáře Hanse, ale hlavní postavou v něm byl především ostrov sám. Pokračování s názvem Bílý oceán se oproti tomu odehrává během pouhých dvou let 1944 a 1945, avšak vyplouváme v něm do výrazněji bouřlivějších vod, v nichž dostávají více prostoru lidé i okolnosti dějinných událostí. Hansova dcera Ingrid opouští práci v rybárně a vrací na Barrøy. Příjezd to je smutný, protože ji nikdo nevítá, rodiče dávno zemřeli, teta Barbro je v nemocnici, bratranci šli hledat štěstí na Lofoty. Ačkoli jí matka na smrtelné posteli radila, aby se obrátila k oceánu zády a poučila se z jejího osudu, Ingrid odmítne a ostrov se stane její radostí i hořkostí. Na konci války v Němci okupované zemi se tak mladá žena ocitá úplně sama na kousku zmrzlé rodné půdy, obchází stavení a sčítá škody. Žít na ostrově znamená hledat, těkat očima, vnímat nejmenší změny moře, pohyby listů i stébel trávy. Ingrid se jak divoká kočka na lovu opatrně pohybuje po svém panství a stále jasněji tuší, že na něm není sama. Po několika dnech najde polomrtvého muže, kterého začne instinktivně, bez přemýšlení o příčinách a následcích, ošetřovat, vracet do tohoto světa a také milovat. Několik nocí v náručí ruského zajatce, jenž jen zázrakem přežil potopení válečné lodi, naplní její duši. Ingrid ale ví, že Rus musí odjet, jinak ho dříve či později objeví Němci. Na kusu papíru, který jí po něm zbyde a na kterém ho prosí, aby jí napsal něco o sobě, nachází po válce jen sedmkrát tutéž větu „Miluji tě“.

Jacobsenova poetika se od Ostrova posunula více k vnější dějovosti, což potěší čtenáře lačnící po příbězích, naopak trochu zklame ty, jimž učarovala autorova předešlá lyrická přírodní líčení. V první části Bílého oceánu však stále nacházíme místa, která lze bez přehánění označit za rybářskou poezii. Román začíná příznačně větou: „První tu byly ryby.“ Po ní následuje detailní a technicky přesný popis postupu práce kuchání tresky, který je prostoupen básnickými přirovnáními a obrazy. Vykuchaná páteř tresky připomíná zrezivělý zip a očištěná polovina tresčího filetu bílé křídlo. Tresky představují slonovinově bílé zlato, které „tohle vyhladovělé pobřeží udržuje při životě už osm set let“.

Další části románu již vévodí vnější dění. Jacobsen částečně rozplétá pozadí potopení zajatecké lodi Rigel, což je skutečná historická událost roku 1944. Britské letectvo mylně identifkovalo plavidlo s četnou posádkou jako transportní loď německého válečného mužstva a potopilo ji. Na palubě se podle dobových záznamů v tu chvíli plavilo přes 2 800 zajatců především ruského, polského a srbského původu, z nichž většina v ledovém listopadovém moři našla smrt. Bouřlivé historické okolnosti však slouží Jacobsenovi jen jako zkouška charakterů a on zůstává svou perspektivou soustředěn na obyčejného člověka. Poválečné vyprávění využívá jako přehlídku rozmanitých lidských příběhů, které s sebou postupně přinášejí vracející se příbuzní i námezdní dělníci pracující na Barrøy. Rozostření pozornosti na širší galerii postav bohužel způsobuje, že se půvab každodennosti, tak skvěle načrtnutý v Ostrově, příliš rozpouští v množství vedlejších hrdinů a intenzita výpovědi i genius loci ztrácí na síle. I přes tuto výtku je však Jacobsenovo vyprávění jako celek strhující a českému čtenáři přibližuje vzdálený svět norských rybářů i kus severské historie. Obě Jacobsenovy knihy, k nimž by měl přibýt ještě závěreční třetí díl, lze číst jako adoraci prostého života a jeho hodnot, jako literární skladby o nezlomnosti lidské povahy či symfonie o síle moře. Zároveň asi nelze najít v současné norské literatuře text, jenž by lépe vystihoval, jak vzdálený je svět dnešních bohatých Norů od světa jejich předků, kteří ještě před několika málo desítkami let bojovali s oceánem o každé ulovené sousto.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 2546x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce