Milevský letopis: Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta (in Auriga)

Milevský letopis
Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta (in Auriga)

recenze beletrie zahraniční

Tři latinská dějepisná díla staršího českého středověku jsou, vzhledem k potenciální čtivosti, v poučenějším povědomí neprávem zasunutá: Vincenciův a Jarlochův letopis a o něco mladší Jindřichova Žďárská kronika. Proto je třeba ocenit, že nakladatelství Argo jako osmnáctý svazek své řady Memoria medii aevi vydalo překlad dvou dříve jmenovaných děl.

Milevský letopis
Milevský letopis: zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Přel. Anna Kernbach, Argo, Praha, 2013 (Memoria medii aevi, sv. 18), 290 s.

Tři latinská dějepisná díla staršího českého středověku jsou, vzhledem k potenciální čtivosti, podle mého názoru v poučenějším povědomí (i pokud jde např. o středoškolskou výuku literatury) neprávem zasunutá: Vincenciův a Jarlochův letopis a o něco mladší Jindřichova Žďárská kronika. Proto je třeba ocenit, že nakladatelství Argo jako osmnáctý svazek své řady Memoria medii aevi vydalo překlad dvou dříve jmenovaných děl.

Obě díla se dochovala v jediném rukopise1, který kromě Vincenciova a Jarlochova letopisu obsahuje ještě Bedovy Církevní dějiny Anglů (jejichž překlad mimochodem vyšel před několika lety v téže řadě) a Historii III. křížové výpravy od tzv. Ansberta, jejíž překlad je rovněž obsažen v tomto svazku. Rukopis, jehož dost komplikovaná historie je stručně podána v předmluvě k překladu, je výjimečný mj. tím, že byl psán z Jarlochova podnětu, jedna z jeho písařských rukou je všeobecně považována přímo za Jarlochův autograf.

Vincencius, kanovník pražského kostela a notář, svůj letopis vytvořil někdy v letech 1167–1173. Dílo je uvedeno věnováním králi Vladislavovi a jeho manželce Juditě. Vlastní děj začíná nastoupením knížete Vladislava na knížecí stolec, následně je popisována vzpoura proti knížeti a v souvislosti s tím osudy biskupa Jindřicha Zdíka, druhá křížová výprava, polské záležitosti aj. Od nastoupení Friedricha Barbarossy začíná být vyprávění dobrodružnější, Vincencius se věnuje zejména Barbarossovým tažením do severní Itálie, z nichž některých se jako kaplan biskupa Daniela osobně účastnil. Ve vztahu k italským tažením uvádí okolnosti udělení královské koruny Vladislavovi. Zde, při líčení jednoho z tažení proti Milánu, se nachází i nejznámější epizoda letopisu – překonání řeky Addy. Důležité bylo pro Vincencia i Vladislavovo intervenční tažení do Uher. K roku 1167 Vincencius náhle končí, většinou se má za to, že práci přerušil po abdikaci krále Vladislava, popř. po jeho smrti.

Milevský opat Jarloch, který tvořil někdy mezi lety 1214–1222, ve vyprávění na Vincencia plynule navázal a pokračoval až k roku 1186, načež zařadil vyprávění tzv. Ansberta (jméno je obsaženo až v pozdějším přípisku, proto „tzv.“), líčící události III. křížové výpravy, ve své nejzajímavější části pak tažení Friedricha Barbarossy do Svaté země až po jeho smrt. V této části doplňoval Jarloch především v margináliích Ansberta o události týkající se českých poměrů. Za Ansbertovým vyprávěním navázal Jarloch opět svým textem, a to až do roku 1198, kdy končí v polovině slova, nicméně ne zcela nelogicky, korunovací Fridricha Švábského v Mohuči a povýšením knížete Přemysla na krále. Podstatnou část Jarlochova letopisu zaplňuje legendární líčení života želivského opata Gotšalka, spojené s vypsáním počátků premonstrátského řádu v českých zemích, zařazené k roku 1184, tj. k roku Gotšalkova úmrtí. Ač byl Jarloch opatem v Milevsku, osudům „svého“ kláštera se prakticky nevěnuje, kromě Gotšalka je dalším hrdinou jeho textu zejména kníže-biskup Jindřich Břetislav, který ovšem není pro Jarlocha přece jen na stejné úrovni svatosti, jako byl opat Gotšalk. Vzhledem k době, kterou popisuje, věnuje se Jarloch samozřejmě také poněkud nepřehledným konfliktům v přemyslovském rodu ve 2. polovině 12. století.

Ansbertovo vypravování v konečné podobě vzniklo někdy po roce 1202. V podstatě se skládá ze tří částí. První část, v níž je citováno in extenso několik listin, popisuje děje předcházející III. křížové výpravě. Druhá část, jádro vyprávění tzv. Ansberta, podává podrobné (a velmi oslavné) líčení výpravy Friedricha Barbarossy, jež skončila jeho utonutím v řece Salefu. Třetí část doplňuje některé jiné děje III. křížové výpravy a také související boje o Sicilské království.

V případě Vincenciova a Jarlochova letopisu je v tomto svazku vydán již třetí překlad do češtiny, tzv. Ansbert je zde přeložen podruhé. Poprvé Vincencia a Jarlocha do češtiny přeložil Václav Vladivoj Tomek pro druhý díl edice Fontes rerum Bohemicarum,2 v padesátých letech 20. století pak vyšel v ediční řadě Živá díla minulosti (ŽDM) překlad Františka Heřmanského.3 Překlad tzv. Ansberta od Pavla Soukupa vyšel v roce 2003.4 Překladatelka recenzovaného vydání, Anna Kernbach, se Vincenciovým a Jarlochovým letopisem dlouho zabývá, mimo jiné jim věnovala svou disertační práci a také několik odborných článků.5 Překlad předmluvou uvedl Martin Wihoda, který se s překladatelkou podílel také na poznámkách. Dále na překladu spolupracovala Magdalena Moravová.

Na následujících řádcích porovnám v některých bodech přítomné vydání zejména s předchozím překladem (ŽDM), zaměřeným na podobný okruh čtenářů. Je nutné ocenit, že na rozdíl od vydání v ŽDM byl do knihy zařazen i překlad Ansbertova vyprávění o III. křížové výpravě. Takto v celku (pominu-li Bedovu Historii) vychází Jarlochův rukopis poprvé, i v odborně zaměřených edicích původního latinského textu byl Vincencius s Jarlochem od Ansberta oddělován. V jedné knize sice vydali strahovský rukopis H. Tauschinski a M. Pangerl v rámci Fontes rerum Austriaciarum,6 nicméně i oni Ansberta od zbytku Jarlochova letopisu odpoutali. V recenzované knize je letopis přeložen celý tak, jak byl Jarlochem sestaven, takže je možné se lépe dohadovat, jaký byl opatův kompilátorský záměr. Ansbertovo vyprávění není zcela nesouvisející, je se zbylými částmi propojeno mj. osobou císaře Friedricha, s Vincenciem líčením vojenských výprav a činů českých bojovníků (i v tzv. Ansbertovi jsou sice stručně, nicméně pravidelně zmiňováni).

Překlad Anny Kernbach se velmi příjemně čte, nepůsobí příliš archaicky ani přílišně jazyk nemodernizuje. Významnější interpretační odchylky od staršího překladu F. Heřmanského jsou vysvětlovány v poznámkách, např. to, proč titul augustus není už překládán jako rozmnožitel, nýbrž je ponecháván v latinské podobě.

Sympatické je, že je v knize rehabilitováno zajímavé vylíčení života želivského opata Gotšalka, pro které předchozí vydavatelé letopisu neměli přílišné pochopení, oceňujíce na něm leda zmínky o příchodu premonstrátů do Čech. Považovali je za proporčně nevhodnou legendární vložku do historiografického díla. Zdeněk Fiala je i po literární stránce hodnotil jako legendu průměrné úrovně. V recenzované knize se od takového pojetí ustupuje, Martin Wihoda ve své předmluvě doporučuje „legendu o Gotšalkovi“ vzít za základ pro pochopení Jarlochovy koncepce letopisu. Gotšalkův životopis, dle mého názoru nejkrásnější část Milevského letopisu, obsahuje množství detailů, kromě jiného i pozoruhodné zmínky o kázáních želivského opata.

Podstatný rozdíl od vydání v ŽDM je v pojetí úvodu a poznámkového aparátu knihy. Zatímco komentář Zdeňka Fialy byl v podstatě zaměřen „marxisticky státoprávně“ a vysvětloval zejména postavení Českého státu v rámci Říše ve 2. polovině 12. století, Martin Wihoda se ve stručnější předmluvě věnuje spíše kronikářské koncepci opata Jarlocha. Zatímco dřívější vydavatelé soudili, že konec Jarlochova letopisu se ztratil, zde se vychází z toho, že Jarloch své dílo nedokončil, což ovšem není v komentáři dostatečně vysvětleno. Poznámkový aparát staršího překladu byl velice rozsáhlý, v přítomném překladu jsou poznámky stručnější, mnoho z nich je překladatelského charakteru, také je zde identifikováno mnohem více biblických citátů a aluzí ukrytých v textu letopisů. Oproti vydání v ŽDM je jiným způsobem řešena obrazová příloha; zatímco tam byla pohromadě na kvalitnějším papíru na konci svazku, zde je rozptýlena průběžně po knize.

Na konci knihy se vedle pro čtenáře praktických rodokmenů Přemyslovců, bibliografie a rejstříku nacházejí tři mapy: mapa Českého knížectví, mapa severní a střední Itálie a konečně mapa tras druhé a třetí křížové výpravy, na níž je nedopatřením výprava Friedricha Barbarossy značena jako trasa II. křížové výpravy. Tyto mapy jsou čtenáři užitečné, bohužel však schází ta, kterou by pisatel této recenze nejvíc ocenil. Ansbertovo vyprávění o cestě Fridricha Barbarossy obsahuje mnoho místních jmen z krajin Balkánu a Malé Asie. Tato jména jsou sice většinou (pokud to bylo možné) identifikována v poznámkách, takže si je čtenář může vyhledat, ale kdyby kniha obsahovala podrobnější mapku této cesty, čtenář by se orientoval mnohem snáze. Jinak řečeno, obvyklý čtenář tohoto typu literatury asi ví, kde přibližně leží Milevsko nebo Louňovice, ale u jmen jako Nikiz nebo Aveloaika bude nejspíše tápat.

I přes závěrečnou drobnou výhradu týkající se mapové přílohy považuji nové vydání Milevského letopisu v nakladatelství Argo za velice vydařené. Ať čtenář k Milevskému letopisu přistoupí jako k rytířskému románu, politickému dílu, nebo knize o křesťanské reformě ve 12. století, předpokládám, že nebude zklamán.

 

 

1 Jde o rukopis Strahovské knihovny v Praze, cod. DF III 1. V digitální podobě je volně přístupný na www.manuscriptorium.com.

2 Kosmas a Emler, Josef (ed.). Prameny dějin českých. Díl II, Kosmův letopis český s pokračovateli = Fontes rerum Bohemicarum. Tomus II, Cosmae chronicon Boemorum cum continuatoribus. Praha 1874. s. 407–516. Texty jsou dostupné na adrese http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11&bookid=169&page=419.

3 Vincentius Pragensis a Jarloch. Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha 1957.

4 Ansbert. Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta: historie o výpravě císaře Fridricha sestavená jakýmsi rakouským klerikem, který se jí účastnil, jménem Ansbert: (skutky nejjasnějšího z římských císařů Fridricha). Příbram 2003.

5 Např. Kernbach, Anna. Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku: k dějepisectví přemyslovského období. Knižnice Matice moravské 28. Brno: Matice moravská 2010. Smékalová, Anna. Jarloch a tzv. Ansbert aneb nesmělá návštěva v tvůrčí dílně prvního milevského opata. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, 2006, 52, s. 15–25. Smékalová, Anna. Osudy strahovského rukopisu DF III 1. Studie o rukopisech, 2005, 35, s. 15–23.

6 Fiedler, Josef – Tauschinski, Hippolyt – Pangerl, Matthias (ed.). Codex Strahoviensis: enthält den Bericht des sogenannten Ansbert über den Kreuzzug Kaiser Friedrich's I. und die Chroniken des Domherrn Vincentius von Prag und des Abtes Gerlach von Mühlhausen; Todtenbuch der Geistlichkeit der böhmischen Brüder. Wien 1863 (Fontes rerum Austriacarum, 1. Abt., Scriptores; Bd. 5). Kniha je dostupná online na adrese https://archive.org/details/codexstrahovien00panggoog.

 

 

© Leoš Zich
recenze byla publikována v časopisu Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů, 57/2, 2015, s. 110–113
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 2622x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce