Jakkoliv má většina lidí žánr sci-fi stále ještě spojený s optimistickými představami o budoucím technologickém vývoji a dobývání kosmu, nejsilnější a nejzajímavější tituly současných autorů pracují s vizemi budoucnosti podstatně pochmurnější. Jedna z největších hvězd žánru posledních let Paolo Bacigalupi (nar. 1972) dosti důsledně zasazuje své příběhy do prostředí civilizace zdevastované a sužované nedostatkem zdrojů, především energie a vody. Román Vodní nůž, který Argo vydalo rok po premiéře v USA, líčí tvrdé boje států a měst amerického Jihozápadu o vodu poté, co lidé vyčerpali podzemní zdroje a vyschla i většina řek.

Budoucnost poznamenaná ekologickou katastrofou se ve sci-fi objevuje poprvé zejména v románech britského moderního klasika J. G. Ballarda z počátku 60. let, pochmurnou vizi světa, v němž došla voda a ropa a poslední zbytky ovládají agresivní gangy, v masovém měřítku zpopularizoval australský film Mad Max 2. Nejpozději od té doby se vize vysušeného světa stává tradičním koloritem jedné odnože sci-fi – a právě Bacigalupi je momentálně její největší hvězdou.

A zatímco v předchozích románech a povídkách ještě využíval pro zatraktivnění příběhu a prostředí některé fantastické rekvizity, ve Vodním noži se už bez nich obejde. Ne že by tu nějaké ty futuristické hračky nebyly, ale za prvé to často nejsou obdivuhodné technologické zázraky, ale nezbytnosti všednodenní potřeby, na nichž navíc není nic moc lákavého (například prachový filtr, který ti majetnější oblékají při každém výletu do ulic, nebo kapesní recyklátory tělních tekutin), za druhé jsou jen dost nepodstatným koloritem příběhu, který je postaven na něčem úplně jiném, než jsou technologie.

Kulisy sci-fi totiž Bacigalupi tentokrát využívá pro žánr akčního thrilleru. Splétá osudy tří hlavních postav: titulního vodního nože Angela neboli vojáka soukromé armády velké společnosti, která se zabývá distribucí vody v Las Vegas, a dvou žen, novinářky Lucy a mladičké běženkyně Marie, která spolu s mnoha dalšími lidmi uprchla z vysušeného Texasu a uvízla v arizonském Phoenixu, kde ještě trochu vody zbývá – ale jen trochu. Podstatně lépe jsou na tom města a státy na řece Colorado, což je jediná řeka amerického Jihozápadu, kde je ještě relativně dost vody – a vodu z Colorada potřebuje jak Phoenix, tak bohatá Kalifornie, jejíž agenti do hry také vstupují. Města a státy americké unie navíc nejsou v otevřeném střetu, vše má ještě jakžtakž pod kontrolou federální vláda. I proto má takovou cenu jeden právnický dokument, který by mohl u federálního soudu změnit situaci v právech čerpat vodu z Colorada.

V rámci žánru akčního thrilleru si Bacigalupi vede skvěle: děj má spád, zvraty, vše je vedeno srozumitelnými motivacemi a jednotlivé postavy jednají přirozeně a logicky. Akční scény nejsou příliš nepravděpodobné (ale trochu přeci...), autor je dosti nesmlouvavý a své hrdiny neváhá i docela krutě trestat, když se dopustí chyby. Svět jeho zbídačelého Phoenixu je drsný a krutý, rozparcelovaný mezi skupiny a síly, jimž sebechytřejší jednotlivci nesmějí odporovat, a když se o to pokusí, ve většině případů to nedopadne dobře. Bacigalupi svádí a rozpojuje ústřední trojici, než se setkají ve finále, které nabídne hned dva zvraty, jeden poněkud očekávaný, druhý vskutku překvapivý, když nad idealistickým, ba romantickým závěrem vítězí ten cynický – anebo pragmatický, jak se to vezme.

Problematičtější je zakotvení ve světě budoucnosti. Přestřelky, úniky, zajetí, mučení, osvobození a tak dokola – to vše obstojí v rámci thrilleru, nicméně ze sci-fi zůstává vlastně jen ornament. Nejde ani tak o opomíjení technologie, spíše o onu vizi budoucnosti, která stojí za zamyšlení, která vybízí k zastavení nad tím, jak moc jsou ony chmurné představy o vysušeném (nebo zaplaveném, radioaktivním a bůhvíjakém jiném) světě blízko a zda tím směrem civilizace opravdu míří. Ve Vodním noži jako by tohle vyprchalo, zůstala kulisa a v ní řemeslně skvělá, ale vlastně jen gangsterka, která by slušela Quentinu Tarantinovi, kdyby se chtěl pustit do sci-fi žánru. Není to špatné, ale od autora Bacigalupiho formátu jeden přece jen čeká víc: tohle má příliš blízko k rutině.