Kašua, Sajjid: Tančící Arabové

Kašua, Sajjid
Tančící Arabové

recenze beletrie zahraniční

Prvotina hebrejsky píšícího arabského autora Sajjida Kašuy přináší v řadě jednotlivých obrazů celistvý a věrohodný portrét antihrdiny ze současné Svaté země. Naskýtá se tak možnost nahlédnout do každodennosti země, která trpí snad nejsledovanějším konfliktem současnosti.

Úvod do palestinské oblomovštiny
Sajjid Kašua: Tančící Arabové. Přel. Magdaléna Křížová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2016, 216 s.

Próza Tančící Arabové přináší svědectví o životě v současné Svaté zemi – na místě, které je spojeno s pravděpodobně nejsledovanějším konfliktem současnosti – z pohledu zevnitř, očima postavy, která se spíše než na politické nebo náboženské šachové partie zaměřuje na každodenní život vlastní i svých blízkých. A je to pohled dost výjimečný. Ti ze čtenářů, kteří měli možnost se seznámit s Kašuovým románem Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid, 2010, česky 2014 v překladu Šárky Doležalové), vědí, že Sajjid Kašua je arabský autor, píšící však v hebrejštině; patří totiž mezi izraelské občany arabské národnosti – potomky etnicky arabského obyvatelstva, které zůstalo v nově vzniklém státě Izrael po válce za nezávislost v roce 1948. Jsou to izraelští „domácí“ Arabové a jejich chápání vlastní identity stejně jako vztahy jak k židovské populaci, tak k celku arabské kultury je velmi problematické. A to je vlastně téma všech Kašuových knih.

Tančící Arabové (Aravim rokdim, hebrejsky 2002) jsou Kašuovou první publikovanou knihou. Rozsah není velký a kompozice je spíše rozvolněná. V jednotlivých kapitolách, z nichž přinejmenším některé by bez potíží obstály jako samostatné povídky, představuje autor ústy vypravěče vyjadřujícího se ich-formou různé drobné příběhy, které se odehrály v době od jeho dětství po současnost, kdy píše už jako dospělý muž. Je tu na místě otázka po míře autobiografičnosti, která bude zřejmě velmi vysoká. Prostřednictvím těchto střípků před čtenářem ožívá mikrokosmos arabské vesnice Tiry, kde protagonista vyrůstá, pak nedokončené studium v Jeruzalémě, návrat do rodné vsi, svatba… Realita Svaté země, poznamenané permanentním napětím z nedobrovolného soužití dvou znesvářených etnických a náboženských skupin, do děje proniká jen v podobě každodenních klopot nebo událostí, kterým hrdina, obzvláště dětský, ne vždycky zcela rozumí: občas tatínka odvezou někam k výslechu, ve škole se spolužáky zpívají bojovně vlastenecké písně a nadávají si navzájem do „sionistů“, aniž by měli ponětí, o čem v jednom či druhém případě mluví.

Není to nijak sympatický hrdina a čtenář nemá moc důvod se s ním ztotožňovat. Spíše jde o určitou variaci na typ losera, na kterém je až něco oblomovského: nic pořádného se nenaučil, přežívá v zaměstnání jako barman, hádá se se svou ženou, které se kvůli své neschopnosti aspoň minimálně si uspořádat svůj život čím dál víc protiví, utápí se v alkoholu a planých řečech. Pravděpodobně nejnosnější linie jeho životního příběhu jsou dvě: první z nich je už výše naznačené vyrovnávání se s vlastní identitou a druhou vztah k rodině. Vysmívaný spolužáky, protože špatně vyslovuje hebrejské souhlásky, o něco později ztropí skandál, když ho u Ben Gurionova letiště izraelský voják vytáhne z autobusu, aby ho zkontroloval – dokonce i ke zděšení dotyčného vojáka, který zmateně koktá, že „takhle se to ale přece dělá pokaždé“. Ze všech sil se snaží zamaskovat své arabství, obléká a češe se po židovsku, a když jeho žena v čekárně u lékaře mluví na dítě arabsky, zlostně na ni syčí. Pokud jde o druhou linii, kreslí Kašua v něčem až idylický obraz dosud živé patriarchální arabské venkovské pospolitosti, ve které platí rodina za mnohem větší hodnotu, než jak jsme zvyklí my, zároveň však neskrývá ani její odvrácenou stránku, kdy v takovémto soužití se například mladým lidem do jejich intimního života plete takříkajíc každý z řad širokého příbuzenstva a sousedů, kdo jde zrovna náhodou kolem.

Tím vším autor nejspíš upozorňuje na frustraci a bezvýchodnost života skutečných izraelských Arabů jakožto celku, kteří to pro svůj původ nemají a nemohou mít jednoduché, ale činí tak nenápadně a jen mezi řádky; nějakých návodných paralel nebo kauzálních spojnic mezi zlou okolní situací a bezútěšností vlastního života se tu nedočkáme a už vůbec ne obviňování „těch druhých“ za to, že mně se vede mizerně. Občasné explicitní nadávání na poměry není ufňukané, ale cynické a místy velmi trefné: „Situace v tomhle státě je pěkně na hovno,“ nechává se vypravěč slyšet. „Strašně rád bych byl vysokoškolsky vzdělaný Arab, co pracuje jako popelář a může tak v klidu od srdce nadávat na Izrael“ (s. 183). Že tu však Kašuův antihrdina představuje zástupce čehosi obecnějšího, napovídá i to, že autor do jeho příběhu zakomponoval i možnost přimknutí se k islámu, což, jak víme i z některých dnešních evropských velkoměst, je pro mladé muže bez perspektivy velice snadný nástroj stvrzení smysluplnosti vlastního místa ve světě (řečeno bez jakéhokoli hodnocení). Když se hrdina konečně pod vlivem zbožného přítele Ádila dokope k tomu, aby splnil jeden z pilířů islámu a vykonal hadždž, zajímá se především o to, zda je v Saúdské Arábii k dostání pivo („Ani nealkoholické“, lamentuje posléze). Jeho meditace o pannách, které jsou podle islámské eschatologie v ráji věřícím k dispozici, končí sarkastickou úvahou: „Když pomyslíte na ženy, hned za vámi samy přijdou, a co je na tom nejlepší, můžete myslet současně na ženy a na jídlo. Jen mi není jasné, jestli i v ráji dostanete ženy takové, jako chodí v Saúdské Arábii, zahalené od hlavy k patě. Pravděpodobně ne“ (s. 188).

Tančící Arabové nesou typické znaky prvotiny. Kašua tu ještě nevypráví příběh, ale zachycuje originální a významné momenty, které vejdou do dvou jeho pozdějších mistrovských románů (vedle zmíněné Druhé osoby singuláru je to ještě A bylo jitro /Va-jihi boker, 2014/), což platí pro jednotlivé motivy i pro hlavní téma. Jestliže tedy v názvu této recenze odkazujeme na určitý propedeutický charakter Tančících Arabů, je to pravda ve dvojím smyslu. Nejen že může tato knížka posloužit jako úvod do Kašuova strhujícího prozaického díla, ale také jako úvod do současnosti Svaté země. Sice sotva víc než úvod, ale úvod zasvěcený a důvěryhodný. Obojí stojí za to.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2082x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce