Mandel, Emily St. John: Stanice 11

Mandel, Emily St. John
Stanice 11

recenze sci-fi

Proč si na památku letošních 400 let od smrti Williama Shakespeara nepřečíst třeba postapokalyptický příběh o kočovné herecké společnosti, která jeho hry uvádí po troskách lidského osídlení v Severní Americe? Knihu o civilizaci téměř zničené epidemií zmutované chřipky lze označit za vztahový postapokalyptický román.

Shakespeare po chřipce aneb ženský postapokalyptický román
Emily St. John Mandelová: Stanice 11. Přel. Markéta Musilová, Argo, Praha, 2015, 328 s.

Postapokalyptické a apokalyptické příběhy v poslední době zažívají rozkvět na poli angloamerické televizní produkce. Bližší pohled však odhalí častou inspiraci a spolupráci napříč různými médii. V americkém seriálu The Walking Dead (Živí mrtví, 2010–15) o zombie apokalypse ožil stejnojmenný komiks. Dějové linky z rovněž amerického seriálu Jericho (2006), který se odehrává po atomovém útoku na několik měst ve Spojených státech, našly naopak pokračování v komiksové podobě. Britský seriál Survivors (Přežít!, 2008) byl natočen na motivy románu Terryho Nationa s totožným názvem a podobně by se dalo pokračovat. Román Stanice 11 Kanaďanky Emily St. John Mandelové o ničivém viru, který vyhladí drtivou většinu populace, čeká skromnější, a sice filmová adaptace. Je nějaké vysvětlení současné obliby příběhů o konci světa? Ve Stanici 11 můžeme hledat náznaky možných odpovědí.

S jistou dávkou genderové nekorektnosti by bylo možno označit Stanici 11 za ženský postapokalyptický román. Chybí v něm důraz na akci či dobrodružný děj a namísto toho se velkou měrou zabývá vztahovým propletencem hlavních hrdinů a jejich životem předtím, než se (přinejmenším) ve Spojených státech, Kanadě a Evropě začal bleskovou rychlostí šířit smrtící zmutovaný virus prasečí chřipky. Kniha má také v podstatě optimistické vyznění; v závěru se zdá, že lidská civilizace to ještě úplně spočítané nemá.

V centru románu stojí postava herce Arthura Leandra. Ten v předvečer masového rozšíření chřipky v Severní Americe umírá na jevišti jednoho torontského divadla v roli krále Leara. Děj pak sleduje osudy tří lidí, kteří byli ten večer v divadle přítomni: retrospektivně samotného Arthura, dětské herečky Kirsten Raymondové, ztvárňující malou Kordélii, a Jeevana Chaudharyho, jenž se připravoval na dráhu záchranáře a v divadle se Arthurovi pokoušel pomoct. Dozvíme se, jak Kirsten, Jeevan, Arthurovy bývalé ženy a nejlepší přítel Clark přečkali (nebo nepřečkali) „Konec“ neboli zhroucení civilizace. Nejzajímavější je příběh Kirsten, které se spolu s bratrem podaří přežít první divoká léta bezprostředně po Konci a pak se připojí ke kočovné herecké společnosti Symfonie na cestách. Kirsten mimo jiné rovněž vlastní komiks Stanice 11, jehož autorkou je Arthurova první žena Miranda a který s fatální nahodilostí zasáhne do života hrdinů knihy.

Symfonie, jejíž trajektorie je kromě Arthura a komiksu dalším jednotícím prvkem knihy, inscenuje ve zbytcích lidského osídlení Shakespearovy hry a pořádá koncerty vážné hudby. Autorka umí dobře vystihnout úžas a nadšení, které tyto vrcholné plody lidské civilizace musí vzbuzovat po jejím pádu, i jejich až magickou auru: „Na nějaké tajné znamení hudebníci přestali zkoušet, ladit a bavit se mezi sebou, posadili se na svá místa zády k vodě a utichli. Ve shromážděném davu to lehounce zašumělo. Dirigentka mlčky předstoupila, usmála se na publikum a uklonila se. Pak se beze slova otočila čelem k hudebníkům a zátoce. Nad hlavou jim přeletěl racek. Dirigentka pozvedla taktovku.“

Arthurův přítel Clark v době Konce spolu s dalšími desítkami lidí skončí na letišti v Severn City v americkém Michiganu, kam bylo odkloněno letadlo, kterým cestoval do Toronta na Arthurův pohřeb. Postupně tam zestárne a založí „Muzeum civilizace“, sbírku již nepotřebných nebo nefunkčních předmětů: iPhonů, cédéček, lodiček na podpatku aj. Všichni, kdo zažili dobu před Koncem, k nim mají velmi nostalgický vztah a ti, kdo ji nezažili, k nim přistupují s posvátnou úctou. Lze to označit za zdařilý aspekt psychologického profilu přeživších, ale truchlení nad mementy konzumní společnosti působí místy až příliš sentimentálně: Clark stál „u těch vitrín a přistihl se, že ho dojímá každá jednotlivá věc, kterou tam viděl. Lidská vynalézavost obsažená v každém předmětu. Už jen to skleněné těžítko. Představte si člověka, který vymyslel tu miniaturní bouři… “ Také je na škodu, že jeden z mála zvratů v nepříliš napínavém ději, týkající se náboženského blouznivce Proroka, je dost předvídatelný. Na druhou stranu autorka román zabydluje množstvím detailů ze života po Konci, které jeho obrazu dodávají hloubku a věrohodnost: „To, že hvězdy svítily čím dál jasněji, dokazovalo, že elektrická síť slábne a Země se noří do tmy.“

A přináší Stanice 11 nějaké vysvětlení přitažlivosti postapokalyptických příběhů? Spolu s postavou Clarka do knihy vstupuje téma deziluze z korporátního prostředí a obecně vědomí toho, že člověk často pod tlakem okolností nežije tak, jak by rád. Clark a další se mnoho let po Konci podivují nad tím, jak v rolích manažerů mluvili a jednali a co bývalo jejich pracovní náplní. Postapokalyptické romány mohou podobné pocity relativizovat i umocnit, případně zprostředkovat čtenáři katarzi. Ta v knize zůstává spíše načrtnutá; Stanici 11 prostupuje stesk po ztraceném světě, který ovšem nabývá působivých, až elegických rozměrů – ztráta je kolosální a se zlomkem lidské populace je Země možná nebezpečná, ale také krásná.

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1461x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce