Fulghum, Robert

Fulghum, Robert

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s americkým spisovatelem a esejistou o jeho lásce k České republice, španělské literatuře, hudbě a Medvídkovi Pú.

Všechno to bzučení něco znamená
Robert Fulghum
(*1937) se svými povídkami, eseji a romány prosadil nejvíce asi právě v České republice. „Kapitán Školka“ přijel do České republiky při příležitosti vydání své nové knihy Poprask v sýrové uličce, která byla sestavena speciálně pro české čtenáře, a stráví tu šest týdnů plných autogramiád, cestování po celé republice s projektem LiStOVáNí a dalších zajímavých akcí.

iLiteratura: Pokud se nepletu, jste v České republice už podesáté – devět oficiálních návštěv, jedna tajná. Na kterou z nich máte nejhezčí vzpomínky?
Robert Fulghum: Pokaždé jsem se tu měl skvěle, pokaždé jsem si odnesl jiné vzpomínky. Poprvé jsem přijel v roce 1989, těsně po sametové revoluci, a Češi tehdy všem těm změnám ještě příliš nevěřili, báli se, že se Rusové vrátí, všichni chodili po ulicích se sklopenou hlavou. Teď je z Prahy otevřené, západní město, čím dál víc mezinárodní. Možná to bude znít hloupě, koneckonců jsme přece v centru, ale rozhlédněte se kolem – jsou tu lidé z celého světa! Chtějí to tu vidět. Před pětadvaceti lety by se sem nikdo z nich nedostal. To se mi líbí.

iLiteratura: Říkal jste mi, že byste v budoucnu rád strávil v České republice alespoň půl roku. Kdy jste si naši zemi oblíbil a proč?
Robert Fulghum: Každou návštěvu jsem si užil, připadal jsem si tu vždycky jako doma. A když jsem tu před pěti lety byl naposledy, strávil jsem tu šest týdnů a bydlel jsem nedaleko odtud [rozhovor se konal v Pařížské ulici, pozn. red.], v jiném hotelu než obvykle, s obyčejnými turisty a spoustou Čechů, a měl jsem se skvěle. Teď jsem se rozhodl, že bych rád udělal opravdu „českou“ knihu – nevím ještě, jestli to bude román nebo třeba sbírka esejů, ale potřebuji k tomu nasbírat dostatek materiálu. Proto bych se sem potřeboval přestěhovat. Také bych se měl podívat mimo Prahu, což je předmětem téhle návštěvy – objedu 40 měst po celé republice. Navíc momentálně žiju na Krétě; kdysi bývalo dost těžké se sem z Kréty dostat, ale teď už zavedli přímé lety, jste tady za dvě hodiny. Takže pro mě bude opravdu snadné sepsat knížku, která bude od základů česká. Uvidíme, co z toho nakonec bude, zatím jsem ve fázi projektu… Cítím se tu moc příjemně. Sice nemluvím česky, ale to vůbec není problém.

iLiteratura: Vaše poslední kniha, Poprask v sýrové uličce, obsahuje 25 povídek a esejů, vybraných asi ze sta povídek a esejů speciálně pro české čtenáře. Vyjde časem i ten zbytek?
Robert Fulghum: Nejspíš v angličtině, pak možná i v češtině. Poslal jsem to všechno svému zdejšímu vydavateli a řekl mu, ať vyberou, co by se mohlo Čechům líbit. Takže volba byla na něm. Většina z těch zbylých povídek asi vyjde v USA; třeba se pak rozhodnou, že to přeloží do češtiny. Ale ten výběr mě překvapil, tipoval jsem z velké části úplně jiné povídky. Zatím to moc lidí nečetlo, takže vlastně nevím, jestli jsou ty příběhy vážně v něčem „české“, nebo jestli čtenáři nepoznají rozdíl oproti předchozím knihám. Uvidíme. Ale jako projekt mě to moc bavilo.

iLiteratura: Když v roce 2005 vyšlo Třetí přání, uvedl jste v rozhovoru pro iLiteraturu, že jste dříve vyprávěl krátké příběhy a teď chcete vyprávět dlouhé. Podle poslední knihy to ale vypadá, že jste se opět vrátil k původní formě esejů a povídek.

Robert Fulghum: Ona ta knížka klidně mohla být mnohem tlustší, překvapilo mě, jak je tenounká. Ale tohle byl jen takový zvláštní projekt, já už nějakou dobu pracuji na novém románu. Bude se jmenovat A Mender of Destinies (Opravář osudů) a bude asi dost rozsáhlý. A pak jsem napsal román o tangu [Drž mě pevně, miluj mě zlehka, pozn. red.], podle něhož tady vznikl i muzikál. Mám teď rozpracovaných pět projektů, píšu také poezii. Ještě jsem žádnou svoji báseň nepublikoval, protože zatím nejsou dost dobré. Takže čekám, až budu moct sám říct, že takhle se mi to líbí. Ale pořád píšu…

iLiteratura: Teď jste zodpověděl jednu z mých dalších otázek, chtěla jsem se zeptat, jestli jste někdy přemýšlel i o psaní poezie.
Robert Fulghum: Ona ta evropská tradice je úplně jiná než americká. V Evropě klidně můžete psát texty na krabice od cereálií, slogany pro televizní reklamy, romány – evropští spisovatelé se věnují celé řadě forem. Ale v USA si musíte vybrat, píšete třeba jenom romány, nebo jenom básně; málokdo se věnuje vícero formám. Což je zvláštní. Proto tady tak rád publikuju, protože by mi tu vydali snad i telefonní seznam (smích).

iLiteratura: Máte nějaké oblíbené autory? Nebo dokonce někoho, koho byste nazval svým vzorem?
Robert Fulghum: Když jsem se v Jižní Americe učil tancovat tango, seznámil jsem se s jihoamerickou literaturou a zamiloval se do ní, hlavně do Gabriela Garcíi Márqueze. Oblíbil jsem si i jejich poezii. Takže momentálně mám nejradši jihoamerické autory píšící španělsky. Zvládám ve španělštině číst. Mojí nejoblíbenější knihou je teď Láska za časů cholery. K české literatuře moc přístup nemám, do angličtiny se příliš nepřekládá. Máme třeba překlad Dobrého vojáka Švejka a podobně, ale současná česká literatura se v angličtině nesežene, takže ji vůbec neznám.

iLiteratura: Kolika jazyky vlastně mluvíte?
Robert Fulghum: No, umím docela dobře anglicky (smích). Mluvím slušně španělsky, domluvím se řecky a japonsky. Opravdu se snažím naučit česky, ale vůbec se mi to nedaří. Ovládám taky latinu. Pořádně asi umím jenom anglicky, ale poradím si i s pár dalšími jazyky. Mám na ně talent. Když poslouchám nějaký rozhovor v češtině, rozumím, o čem je řeč, ale zapojit se nedokážu. Dost se toho nechá vyčíst i z gest a mimiky. Aspoň si nepřipadám odstrčeně.

iLiteratura: A navíc jste prý i muzikant.
Robert Fulghum: Ano, hraju na kytaru a mandocello. Hudbu mám moc rád, všechny žánry. A váže se k ní vtipný příběh: vyrostl jsem v Texasu, kam po druhé světové válce emigrovala spousta Čechů a vytvořilo se tam několik převážně českých městeček. Chodili jsme k nim nakupovat pečivo, chléb a uzené. A taky jsme poslouchali jejich hudbu, hlavně tradiční polky, a já si hrozně dlouho myslel, že to je texaská lidová hudba. Stejný maličký akordeon používají i v Mexiku (conjunto) nebo v Louisianě (zydeco). A pak mě tady jednou vzali na festival české lidové hudby. Vešel jsem dovnitř, kapela vyzvala všechny k tanci a spustili texaskou hudbu! A já se ptal, jak to, že ji znají? A oni na to, že to přece není texaská hudba (smích). Takže jsem uměl i tancovat, dokonce mě pozvali i k sobě na pódium, abych si zatancoval s nimi.

iLiteratura: Kdysi jste se potkal s panem prezidentem Havlem. Četl jste nějaké jeho hry?

Robert Fulghum: Ano, četl jsem od něj všechno. Dost jsem se angažoval v neziskové organizaci Human Rights Watch, to jsme měli společné. A pak jsem sem jednou přijel na knižní veletrh, oběma nám zrovna vyšla nová kniha, a tehdy jsme se potkali a popovídali si. Vždycky jsem si myslel, že musí být hrozně vysoký, netušil jsem, jak je maličký. Později začali uvádět v divadle můj muzikál – v divadle, které stavěl Havlův dědeček, i tohle nás tedy spojovalo. Byl to úžasný člověk.

iLiteratura: Někteří kritici vám vytýkají, že nedokážete vytvořit psychologicky propracovanou postavu, že prostě napíšete, že je vaše postava zábavná, okouzlující nebo příliš vážná, a čekáte od čtenářů, že vám jednoduše uvěří. Myslíte si, že bez důkladně propracovaného psychologického profilu či vývoje se čtenáři opravdu nemohou s postavou sžít a dýchat s ní takříkajíc stejný vzduch?
Robert Fulghum: Ne, v tomhle se spoléhám na čtenáře. Když vám řeknu, že tamhle na rohu stojí nějaký stařec, sama si vytvoříte představu, jaký asi je. Sice to bude úplně jiná představa než ta moje, ale i kdybych vám vyjmenoval čtyřicet přídavných jmen, abych ho nějak charakterizoval, stejně vás to nebude zajímat, protože si ho už nějak představujete. Kritici, kteří vyžadují propracovanou, nádherně vykreslenou psychologii postav, podle mě vůbec nerozumějí čtenářům. Čtenáři přece přemýšlejí sami za sebe. Já schválně většinu popisů vypouštím, aby si tam čtenáři mohli dosadit to svoje. Když vytvořím co nejprostší postavu, sama si ji pro sebe propracujete – úplně jinak než kdokoliv jiný, ale hlavní je, že se aktivně zapojujete do četby. Přistupuji tedy ke knihám po svém. Kritici mě moc nezajímají, mě zajímají čtenáři. Tohle se mi právě líbí na Amazonu, i když mi na něm jinak vadí spousta věcí. Oni totiž oslovují běžné čtenáře – žádné kritiky a podobně, ale obyčejné čtenáře –, aby si něco přečetli a pak na to napsali recenzi.

iLiteratura: Takže kritiky vůbec nečtete?
Robert Fulghum: No, ony se už kritiky ani moc nevydávají. Většina amerických novin rubriku s recenzemi vyřadila, příloha v New York Times je čím dál tenčí. Lidi mnohem víc zajímá, co si myslí ostatní čtenáři. Literární kritici obvykle učí na univerzitě, protože sami neumějí psát. Proto jim nevěnuji pozornost.

iLiteratura: Je o vás známo, že čerpáte inspiraci ze všeho kolem sebe, protože se dokážete na věci dívat jinýma očima než většina z nás. Jsou opravdu všechny vaše příběhy a eseje založené na skutečných událostech?
Robert Fulghum: Na tohle se mě nedávno ptala i moje vnučka. Odpověděl jsem, že nejsou, ale měly by být. Mohly by být. Dost často spojuju různé své zážitky a zkušenosti, takže jednotlivé části se opravdu odehrály, ale pokud byste si je mohla pustit ze záznamu, dívala byste se na úplně jiný film. A často se mi stává, že když napíšu něco přesně podle pravdy, lidé mi to nevěří a tvrdí, že jsem si to určitě vymyslel.
Mimochodem, ta samá vnučka si myslela, že jsem bankovní lupič. Ptala se mě, co dělám, a když jsem řekl, že píšu knížky, divila se, jak můžu mít tolik peněz. Tak jsem jí odpověděl, že ve skutečnosti vykrádám banky. A ona hned běžela za maminkou: „Víš, že dědeček je bankovní lupič?“ Teď už je jí sedmnáct, ale pořád mě kamarádům představuje jako „dědečka, toho bankovního lupiče“ (smích).

iLiteratura: Takže i ten chlapeček ze sýrové uličky je skutečný?
Robert Fulghum: Ano. Kdybyste byla investigativní novinářka nebo agentka FBI, přišla byste na to, že některé mé příběhy jsou čistá pravda a nic než pravda. Jindy byste se ohradila, že tohle se nestalo, ale já přesto něco takového zažil nebo mám takovou životní zkušenost. Na svých webových stránkách mám deník a často začínám příspěvky slovy „jeden můj známý“ – a to jsem vždycky já. Nerad říkám „já“, víc se mi líbí „jeden můj dobrý známý“, mám tak větší manévrovací prostor. Je to podobné jako u stand-up komiků. Stalo se to? Zachycuje poezie skutečnost? A co třeba písničky? Musí to být důvěryhodné, ale jinak je přece úplně jedno, jestli se to v danou chvíli odehrálo přesně takhle.

iLiteratura: Tvrdíte, že nikdo z vaší rodiny nečte vaše knihy. Vážně to platí pro všechny vaše blízké?
Robert Fulghum: Netuším, neříkají mi všechno. Už jsem se ale bavil se spoustou spisovatelů o tom, že pro svoji rodinu nikdy nejste slavní. Jste prostě táta a děda, děti vás berou jinak. Je pro ně těžké, že vás okolí vnímá jako známou osobnost. Vím, že dvě z mých čtyř dětí určitě četly všechny moje knihy, ale neřekly mi ani slovo. Když jsem ještě učil, měl jsem mezi studenty Billa Gatese. Má tři děti. Ptal jsem se ho, jak ho vnímají, a on mi odpověděl: „Oni mě neberou jako nejbohatšího muže planety, ale jako příšernýho tátu, který jim nedopřeje vysněný auto“ (smích).

iLiteratura: Proslavil jste se až po padesátce. Kdy jste začal psát a kdo vaše příběhy četl předtím?
Robert Fulghum: Hodně jsem psal jako pastor, to jsem musel něco sepsat každý týden. Pak jsem k tomu začal učit, takže jsem psal i pro své studenty. A taky pro vlastní potěšení. Psával jsem i pro děti, dokud byly malé. Ale nikdy mě nenapadlo to vydat, celý ten příběh s první knihou je vlastně hrozně vtipný, vůbec jsem to nečekal. Jsem rád, že se to stalo až po padesátce, protože jsem už věděl, kým jsem, měl jsem dobré přátele, dům, auto… Nemusel jsem se bát, že jestli se neproslavím, nebude můj život stát za nic. Vždycky říkám, že je to podobné, jako kdybych byl hercem a hrál ve spoustě her, dokud nepřijde jedna, která má u diváků obrovský úspěch a hraje se dlouho. A stejně jako bych hrál svoji postavu na jevišti, považuji za svoji roli „kapitána Školku“. Už ho hraju dlouho, a až jednou upadne v zapomnění, prostě si budu dál žít svým životem.
Psát jsem začal už jako dítě. Byl jsem jedináček, žili jsme na odlehlé farmě, neměl jsem kamarády. Tak jsem si vytvořil vlastní svět, vyprávěl jsem smyšlené příběhy svým imaginárním kamarádům. Ve školce jsme pak dostali za úkol přinést si něco z domova a vyprávět o tom, to pro mě byla hračka. Příběhy si vymýšlím celý život. První věc jsem samozřejmě napsal ve škole, takovou tu klasickou slohovku „Co jsem dělal o prázdninách“. A tu jsem pak psal každý rok celých patnáct let – a vy ostatně určitě taky. Pokaždé jsem si vymýšlel, aby se to učitelům líbilo. Člověk si říká, jak je vůbec možné, že po těch patnácti letech psaní nejsou spisovatelé z nás všech (smích).

iLiteratura: Vaše první kniha vyšla téměř před třiceti lety, přesto stále zůstáváte oblíbeným autorem pro mnoho lidí po celém světě. Myslíte si, že vaše knihy budou „nesmrtelné“? Že se řekněme za sto let budou čtenáři pořád vracet k jejich stránkám a hledat v nich zábavu nebo poučení?
Robert Fulghum: To je zajímavá otázka. Myslím si, že moje esej o školce tu bude dlouho, už je součástí řady čítanek a antologií. Možná ještě pár dalších povídek. Jinak nemám ponětí. Vím ale, že moje knížky jsou důležité pro spoustu lidí, a to je pro mě zásadní, vždycky jsem chtěl ostatním pomáhat. Co bude za sto let, těžko říct…

iLiteratura: Co si jako „nevyléčitelný optimista“ myslíte o stávajících amerických prezidentských volbách a uprchlické krizi, které už tak dlouho plní stránky novin?
Robert Fulghum: Já sám sebe vnímám jako realistu. Podle mého názoru nestačí podívat se pouze na dnešní noviny, to si pak vytvoříte špatný obrázek o světě. Musíte se na to dívat z dlouhodobého hlediska. Koneckonců Češi a spousta dalších národů jsou výsledkem migrace. Totéž platí o USA, včetně mojí osoby – a přesto mě nikdo nepodezřívá, že bych se tu objevil se samopalem a všechny postřílel. Dneska neexistuje více násilí než dříve, my se akorát dozvídáme o veškerých událostech z celého světa, hlavně o těch největších senzacích. Padesát mrtvých po masakru v gay baru… Ve stejném týdnu zemřelo 79 lidí při autonehodách. To nás ale nezajímá. Záleží tedy na našem přístupu.
A k volbám – už jsme si kdysi zvolili Bushe a Reagana, měli jsme si několik naprosto příšerných prezidentů, ale přenesli jsme se přes to. Neumím si představit, že bychom si nakonec opravdu zvolili Trumpa, ale stejně tak jsem nevěřil ani tomu, že by si lidé zvolili třeba Mussoliniho nebo Hitlera. Takové šílenosti se prostě dějí. Trump jako takový mě neděsí, mně nedávají spát ti, kteří ho opravdu považují za dobrou volbu – on je blázen, ale tihle lidé jsou naprosto šílení. No, uvidíme…

iLiteratura: Kdybyste si měl vybrat, která z vašich knih, esejů či povídek je vaše nejoblíbenější, která by to byla?
Robert Fulghum: V první knize mám takovou povídku o malém chlapci, který najde střep ze zrcadla. Je to jeho jediná hračka, pokládá ho na různá místa, aby viděl, jak se od něj odráží slunce. Tahle povídka mě pořád dojímá. Takový život bych si přál – zachycovat světlo a vysílat ho do míst, kde chybí. Tomu malému chlapci je dneska pětaosmdesát. Ten střep mi dal, je to jedna z mých nejcennějších věcí, mám pro něj doma vyhrazené zvláštní místo. Je to můj kamarád, Alexander Papaderos. Nacisté ho zavřeli, chtěli ho poslat do Dachau, ale pak naštěstí skončila válka.

iLiteratura: Příští rok vám bude osmdesát. Máte nějaké předsevzetí, které byste si do té doby chtěl naplnit?
Robert Fulghum: Tohle je můj osmdesátý rok. Malé děti přece taky říkají, že jim je pět let a osm měsíců. Takže mně je sedmdesát devět a tři týdny (smích), Vždycky jsem se těšil vynikajícímu zdraví, k lékaři chodím jednou za deset let. Byl jsem tam před odletem a pořád to platí. Ptal jsem se doktora, jak dlouho bych tedy ještě mohl žít. Prý klidně do sta. Takže bych mohl mít k dobru ještě dalších dvacet let! Vzpomínal jsem, co všechno se v mém životě událo za posledních dvacet let, a sepsal jsem si dlouhý seznam toho, co bych chtěl udělat a s kým bych se chtěl seznámit. Na stárnutí je legrační, že většinu života sbíráte věci, ale pak vám dojde, že je nepotřebujete, a začnete se jich zbavovat. Teď jsem ve fázi, že předávám dětem, co by stejně jednoho dne zdědily (smích).

iLiteratura: Včetně vašich knih? Určitě musíte mít doma pořádnou sbírku.
Robert Fulghum: Ano, včetně knih. Mám akorát poličku knih, které si chci přečíst třikrát a zatím jsem to stihl jen dvakrát. Pod ní je polička s knihami, které jsem četl jednou a chtěl bych znovu. A ostatní knihy jsem věnoval do knihovny. Mít spoustu knížek, na které se ani nepodíváte, to je jako mít doma hřbitov. Ty knížky jsou mrtvé. Někdo by je měl číst! Takže se mi o ně teď stará knihovna.

iLiteratura: A jaké knihy máte na té první poličce?
Robert Fulghum: Teď je tam hodně těch jihoamerických autorů, ve španělštině. Je to nádherný jazyk. A pak hodně básnických sbírek. Poezie mám doma nejvíc. Kdysi jsem schraňoval všechny knihy, včetně různých slovníků. Ale teď máme počítače, tam je všechno, co bych kdy mohl potřebovat. Chtěl jsem ty slovníky darovat knihovně, ale prý je nepotřebují, taky mají počítače…

iLiteratura: Vraťme se ještě k vašim životním pravidlům – chtělo by se říct až přikázáním –, která jste se naučil v mateřské školce. Patří mezi ně i rada: „Každý den odpoledne si zdřímni.“ Ale jak se tak dívám na váš rozvrh, říkám si, že na něco takového asi nemůžete mít čas.
Robert Fulghum: Naopak. Dneska jsem se šel ve dvanáct projít, v půl jedné jsem se vrátil, sedl si do křesla a do jedné si zdřímnul. Dělám to každý den. Stačí mi čtvrt hodiny. Říká se, že hodinový spánek přes den vydá za tříhodinový spánek v noci. Takže když mám život plně ve svých rukou a jen trochu to jde, dopřeju si chvilku pauzu a zdřímnu si.

iLiteratura: Takže vy se opravdu snažíte dodržovat všechna ta pravidla?
Robert Fulghum: Ano, beru je všechna opravdu vážně. Včetně toho, že by si po sobě člověk měl uklízet. To je pro chlapa nejtěžší. Ale ta pravidla jsou základem civilizovaného života. Dětem je předáváme co nejjednodušším jazykem, s dospělými je to těžké. Ale když si po sobě nebudeme uklízet, za chvilku nebudeme mít kde žít. Proto teď například recyklujeme. A to přece není jen pravidlo pro děti.

iLiteratura: Kdykoliv si za vámi někdo přijde s knihou pro podpis, požádáte ho, aby vám na oplátku podepsal váš výtisk. Najdete si někdy čas, abyste si všechna ta jména prošel a pokusil se k nim z paměti vydolovat tváře, nebo se třeba zamyslel nad jejich možnými životními osudy?
Robert Fulghum: Vždycky říkám, že to já se přišel podívat na své čtenáře, nikoliv oni na mě. Všechny, kdo za mnou přijdou, si fotím a doma si ty fotky ukládám do počítače, abych si je mohl kdykoliv prohlédnout – a říkám si: „Ano, tyhle si pamatuji, přišli za mnou, jsou skuteční, já jsem skutečný.“ Takových fotek mám tisíce. A dívám se na ně, třeba když si potřebuji připomenout, pro koho vlastně píšu. Když jsem začal pracovat na téhle knize speciálně pro Čechy, prohlížel jsem si fotky z České republiky.

iLiteratura: Píšete na počítači, nebo máte radši psací stroj?
Robert Fulghum: Používám úplně cokoliv. Mám rád jednu slavnou historku z Albertem Einsteinem. Když učil na Princetonu na katedře aplikované fyziky, přišla za ním důležitá vládní návštěva. Ukázal jim celou katedru a oni se pak překvapeně zeptali: „Ale pane doktore, kde je teda vaše laboratoř?“ (smích) Já nejdřív píšu v hlavě, dělám si poznámky do sešitku, který s sebou neustále nosím. A pak mám velký sešit, do kterého si zapisuji různé své nápady a myšlenky a pak na nich pracuji. Když je těch nápadů dost, roztřídím si je. V pracovně mám jednu stěnu z materiálu, do kterého se dá zapíchnout špendlík, tam si ty nápady rozvěsím hezky popořadě. Když mám knihu hotovou, celé to sroluji, vypadá to pak jako středověký svitek. Tu stěnu si pravidelně fotím do telefonu, abych se kdykoliv mohl podívat, co tam mám. Počítač používám až na závěr, to už mám všechno hotové. A pak je poslední fáze, kdy to někomu předčítám – ženě, přátelům, třeba si jich pár pozvu domů, abych si ověřil, že to moje psaní opravdu působí, jako bych jim něco vyprávěl. Těch svitků mám doma pořádnou hromadu, trochu připomínají svitky od Mrtvého moře (smích). Dřív všichni psali ručně, třeba Hemingway psal obyčejnou tužkou a pak v tom dělal opravy, takže po jeho smrti mohli procházet jeho rukopisy. Dneska všichni píšou do počítače a já si říkám, co asi tak v budoucnu budou dělat v archivech. Bez technologie to bylo jednodušší.

iLiteratura: Máte nějaké osobní motto?
Robert Fulghum: Mám, ale budu ho muset trochu vysvětlit. Doma mám bronzovou destičku s nápisem: „ISTE BOMBUS ALIQUID SIGNIFICAT“. Je to citát z latinského překladu Medvídka Pú, z té příhody se včelami, a znamená: „Všechno to bzučení něco znamená.“ A to je moje motto.

© Tereza Vlášková
Foto Petr Novák, Wikipedia

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2303x

Inzerce
Inzerce