Zelinský, Miroslav (ed.): O umění s rozumem II.

Zelinský, Miroslav (ed.)
O umění s rozumem II.

recenze kultura

Nakolik bude kniha přínosná pro ministerské úředníky či pro vládní Radu pro výzkum, vývoj a inovace, si netroufám hodnotit. Pokud ale někoho – třeba i čistě soukromě, bez ohledu na exaktní měření „efektivity“ umělců – zajímá umění jako jeden ze způsobů osvojování světa (a prostředků, jak se v něm orientovat), ten nechť po tomto útlém svazku sáhne. Nemusel by být úplně zklamán.

Dá se měřit efektivita uměleckých aktivit? Aneb další variace na téma umění jako jednoho ze způsobů, jak se orientovat ve skutečném světě
Miroslav Zelinský
(ed.): O umění s rozumem II. Host, Brno, 2016, 120 s.

Zákony, předpisy, tančící hmota
Dá se nějak měřit efektivita uměleckých aktivit a jejich celospolečenský přínos? A jaký je vztah umění a racionálního poznávání světa? I těmito otázkami se zabývají příspěvky knihy O umění s rozumem II., vzešlé z mezinárodní konference, konané na podzim roku 2015 v Praze. Stejně jako u předchozí publikace, i v té novější jsou zastoupeni zástupci velmi odlišných oborů, poprvé se ale mezi nimi objevil i katolický duchovní. A jestliže se někteří ve svých projevech pohybovali na velmi praktické rovině finančních zdrojů, metodických předpisů a zákonů, jiní spíše rozvíjeli poetické vize o tančící hmotě. Paradoxně přitom působila slova kněze a přírodovědce Marka O. Váchy o tom, že mystik a umělec jsou dnes na periferii zájmu a jejich výsledky nepostižitelné, protože jim chybí tvrdá data – v publikaci jinak z větší části věnované tomu, jak takovéto postižitelnosti dosáhnout. V knize pak nechybí odkazy na zahraniční příklady: třeba v Británii nemají dva rejstříky pro hodnocení vědy (RIV) a umění (RUV), ale jen jediný pro společné hodnocení všeho. Tamtéž se dokonce ozývají pro nás nezvykle znějící hlasy, že uvažování prostřednictvím umění je „nejmodernější formou akademického výzkumu“.

Příběhem proti chaosu
Jako jisté společné téma u Váchy, ale i spisovatelky Daniely Fischerové a právníka Martina Škopa vyvstává důležitost příběhu. Jestliže podle teologa Bůh stvořil člověka, protože miluje příběhy, teoretik práva přesvědčivě vyložil, že v soudní praxi jde v nemalé míře o to, do jakého příběhu jsou jednotlivé „skutkové okolnosti“ sestaveny a jak je daný soudce, obhájce či žalobce interpretuje. Slovesná tvůrkyně pak umně vysvětlila význam tvorby příběhů jako umělých konstruktů, jimiž se snažíme vtisknout chaosu kolem nás smysl. A to formou krásné literatury i prostřednictvím hypotéz, jimž věříme, v každodenní realitě: „Ve volné přírodě, ve světě, ba ani v nekonečném kosmu pražádný příběh neexistuje. Příběh je čin lidské mysli. To až my, druh Homo sapiens, my moudré veliké opice, jsme ten pojem vůbec stvořili. Dekódujeme tu absurdní tříšť jednotlivin, vířící žabinec existence, smršť detailů bez tvaru a významu a svým vědomím ho uspořádáme. Přimějeme svou zkušenost, aby nám dávala nějaký smysl… a potom tento svůj nanejvýš svévolný výtvor nazveme příběhem.“ Plným právem přitom dodává, že tok skutečnosti – na rozdíl od klasického románu či pohádky – definitivně „nijak nedopadá“ ani nikdy nekončí. Ale správný příběh potřebuje svůj závěr: „Až konec objasňuje smysl. Dopadlo to dobře, nebo špatně? Zvítězili správní kluci, nebo kluci zlí?“

Všichni budou tvůrci!
Hloubkou a tematickým rozsahem se pak od ostatních textů odlišuje stať Design v industriální a postindustriální společnosti. Efektivně formované myšlení od Bruce Browna (*1949). Tento prorektor pro výzkum na univerzitě v Brightonu a profesor designu v textu rekapituluje důsledky průmyslové revoluce, která přinesla postupnou specializaci, „stála u zrodu konzumního jedince a znamenala postupný zánik aktivního občana“. Dnes oproti tomu tuší možnost návratu k oné archaické a ztracené univerzálnosti. Každý dnes může být designérem, přičemž pojem „design“ vnímá autor ve velmi širokém slova smyslu: „Zasahuje do každé stránky našeho materiálního i biologického světa a ovlivňuje dokonce i lidskou fyziognomii prostřednictvím na míru navrhovaných drog či genů.“ Všichni (v západním světě) se dnes podle Browna mohou stát tvůrci, a to ve smyslu uměleckém i vědeckém: „Spotřebitelé nyní mohou sami vyrábět to, co konzumují, a současně mají přístup ke zboží, přímočaře uspokojujícímu jejich vnitřní potřeby a touhy… Digitální revoluce dává šanci vzniknout novým formám tvoření, které celý uzavřený cyklus výroby určitého předmětu vracejí zpět do jediných rukou – jako integrovaný proces, ovládaný jednou osobou. To by mohlo naznačovat návrat k systému integrujícího myšlení, jež bylo typické pro starší a klasičtější systémy vzdělávání – ty, v nichž kontext byl nadřazen textu a vědomostní základ byl podstatnější než předávání hotových vědomostí.“ V lecčems je tento koncept velmi idealistický. Když se ale podíváme například na to, jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců spojujících umělecký, vědecký i technický talent „stvořila digitální revoluci“, musíme přiznat, že na Brownově vizi může něco být.

Nakolik bude kniha přínosná pro ministerské úředníky či pro vládní Radu pro výzkum, vývoj a inovace, si netroufám hodnotit. Pokud ale někoho – třeba i čistě soukromě, bez ohledu na exaktní měření „efektivity“ umělců – zajímá umění jako jeden ze způsobů osvojování světa (a prostředků, jak se v něm orientovat), ten nechť po tomto útlém svazku sáhne. Nemusel by být úplně zklamán.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1783x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce