Hansen, Dörte: Starý kraj

Hansen, Dörte
Starý kraj

recenze beletrie zahraniční

Že život na venkově není jen okopávání květinových záhonků se slamákem na hlavě a v barevných holínkách, vaření marmelád a šití kostkovaných polštářků, jak nám předkládají lifestylové časopisy, zřejmě tušíme. Německá novinářka Dörte Hansenová napsala román o sveřepých ženách a venkově bez příkras.

Starý kraj
Dörte Hansen:
Starý kraj. Přel. Viktorie Hanišová, Host, Brno, 2016, 264 s.

Zkušená německá novinářka a rozhlasová redaktorka Dörte Hansenová vykročila s románem Starý kraj poprvé na pole krásné literatury a její beletristická prvotina zaznamenala senzační úspěch. Od vydání se již přes rok drží na nejvyšších příčkách žebříčků německých bestsellerů a překládá se do mnoha jazyků. Román letos vyšel česky v nakladatelství Host ve čtivém překladu Viktorie Hanišové.

Po knize Starý kraj jistě sáhnou především čtenářky. Přestože se autorka brání zařazení románu do žánru ženské literatury, patří sem právě s ohledem na hlavní postavy a jejich konflikty. Byť se do nich promítá i tematika vyhnanství a vykořeněnosti, většinou tento pocit vyplývá ze vzájemných vztahů žen několika generací a z osobního vnímání sebe sama, vnější okolnosti ho pouze uvádějí do pohybu. Na rozdíl od nepoddajných charakterů postav je krajina, kde se příběh odehrává, malebná, úrodná a měkká, jako by odkazovala na klasický stereotyp ženy plodné a jemné, snad jen starý dům je stejně houževnatý jako ženy, které v něm bydlí. Jako „Starý kraj“ je označována oblast Polabí jižně od Hamburku s jabloňovými sady a hrázděnými domy s rákosovými střechami, kam Hamburčané jezdí o víkendu na kolech. Sama krajina jako by zaručovala literární úspěch a lákala k léčbě ženských duší – vzpomeňme jiný bestseller: Chuť jablečných jadýrek Kathariny Hageny. Přestože celkový obraz by mohl působit jako líbivá romantika, píše autorka věcně a přímočaře, charaktery jejích postav jsou mnohovrstevnaté a vyprávění odlehčuje skvělý smysl pro humor.

„Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj.“ Tato věta stojí vyřezána do trámu na statku Idy Eckhoffové a připomíná, že dům je lidem pouze na určitou dobu propůjčen. Lidé přicházejí a odcházejí, avšak starý dům stojí v kraji dál. Román svádí dohromady ženy, které zde bojují o své místo, musí se vypořádat s vykořeněností a hledáním nového domova. Pětiletá Vera přišla do Starého kraje se svou matkou Hildegrad po odsunu z východního Pruska. Útulek najdou v domě s rákosovou střechou Idy Eckhoffové, která je u sebe trpí, ale dává jim nepokrytě najevo, že nejsou vítány. Hildegard však svým zpěvem okouzlí Idina syna Karla, za nějž se spíše z oportunismu než z lásky provdá a převezme vládu nad domem. Později přesto statek i svou starší dceru opouští, zanechá ji s otčímem, jenž se nikdy nevzpamatoval z prožitků na frontě, a odchází s novým mužem a otcem své druhé dcery Marleny. O několik desítek let později stojí před domem Veřina neteř Anna se synkem, prchající z Hamburku před měšťáckou povrchností, snobismem a mužem, který ji opustil kvůli jiné. Samotářská, podivínská Vera dokáže najisto poznat uprchlíka v nouzi a Annu do svého domu přijme. Aniž by to jedna nebo druhá čekala, najdou rodinu.

Vztahy hlavních ženských postav se vyznačují častým nedostatkem mateřské lásky a soucitu, přílišným egoismem, ctižádostí a žárlivostí. „Dvě ženy, jedna plotna, to nikdy nedopadne dobře.“ Všechny ženy cítí, že jsou nepochopenými outsidery, že přece chtěly něco jiného, a urputně bojují o vlastní životní prostor i místo v životech druhých. Všechny hledají láskyplný domov a bezpečí, ale nacházejí ho? Odpověď není jednoznačná: „Vera ke statku přirostla jako lišejník, nedokázala zakořenit, ale přirostla ke kamenům. Neprospívala, nekvetla, pouze vytrvala.“ Přes všechny překážky jsou tyto ženy velmi činorodé a rozhodné, muži vedle nich vyznívají jako příliš pasivní, rezignovaní nebo zatvrzelí bez chuti cokoliv změnit, a někteří dokonce jako úsměvně naivní.

K oblíbenosti románu přispívá, že se autorka závažnějších témat jako uprchlictví, vykořeněnost nebo hledání matky dotýká střídmě, a přece jim dává zaznít, přitom však trýznivé prožitky nechává rozplynout v prostředí takřka venkovské idyly. Ve městě, konkrétně tedy v hamburské čtvrti Ottensen, odkud Anna utíká, jako by žili pouze nadutí maloměšťáci. Biomatky nemají nic jiného na práci, než se promenovat s namyšlenými alternativci a nevychovanými potomky po farmářském trhu a nakoupené zboží ukládat do proutěných košíků. Autorčinu ironicky štiplavému humoru se nevyhnou ani snílci prchající z města s představou, že na venkově najdou smysl života a vesničany s tvrdou skořápkou, ale o to měkčím srdcem. Jejich setkávání a narážení na místní sedláky, kteří vědí, že pěstovat staré kazivé odrůdy jablek je pouze módní vrtoch neznalých měšťáků, je vždy směšně trapné. Myslím, že leckterý čtenář se může poznat a chytnout se za nos.

Přestože se autorka vysmívá idealizovanému pohledu obyvatel měst na venkov, sama k nostalgicky romantizujícímu obrazu venkova přispívá. Všechno zde funguje, jak má, staré pořádky se nemění, nebo jen velmi pozvolna, a její venkovské postavy mají přesně tu drsnou slupku, za kterou se skrývá ryzí charakter. Kniha se čte jedním dechem, čtenář se zasměje, ale zároveň si může najít i vážnější notu. V každém případě se Hansenová trefila do ducha doby, kdy vystresovaní obyvatelé z uspěchaných velkoměst touží po klidu a řádu venkova, kdy vše, co souvisí s přírodou a zdravým životním stylem, je v kurzu. Je však velmi upřímná a její román rozhodně není bestseller na zakázku. Zřejmě díky této směsi je debut Dörte Hansenové tak úspěšný.

© Kristina Boučková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3092x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce