Nagy, Ladislav: Palimpsesty, heterotopie & krajiny

Nagy, Ladislav
Palimpsesty, heterotopie & krajiny

recenze literární věda

Studie anglisty Ladislava Nagye zaměřená na téma historie v anglických románech posledních desetiletí pohotově reaguje na nadále vzrůstající trend v literární produkci – zájem o nové zpracování a pojetí historické látky v literatuře. Publikace nemá ambici postihnout toto téma v celé jeho šíři, ale zajímavě popisuje jednotlivé tendence u vybraných autorů a hledá mezi nimi logické souvislosti.

Mnoho podob historie v anglickém románu posledních desetiletí: Od Flaubertova papouška k Wolf Hall.
Ladislav Nagy:
Palimpsesty, heterotopie & krajiny: Historie v anglickém románu posledních desetiletí. Karolinum, Praha, 2016, 161 s.

Publikací věnovaných britské literatuře 20. století a počátku 21. století vyšlo v českém prostředí jen velmi málo. Jedná se především o sbírku doslovů Od slavíka k papouškovi: Proměny britské prózy (Martin Hilský, Ladislav Nagy, eds., Host, 2002), soubornou studii Martina Hilského Současný britský román (H+H, 1992) a jeho sbírku esejů Rozbité zrcadlo (Albatros, 2009). Současné britské literatuře je věnována pozornost také ve sbírce esejů Ladislava Nagye Londýn stejný a jiný (Arbor Vitae, 2004), ve které se autor zaměřuje na anglickou metropoli jako inspiraci pro romanopisce. Letos Nagyovi vychází nová publikace Palimpsesty, heterotopie & krajiny: Historie v anglickém románu posledních desetiletí, ve které se částečně zaobírá tématem z předchozí sbírky esejů.

Hned v úvodu knihy Ladislav Nagy upozorňuje na skutečnost, že nezanedbatelnou část ohromného množství románů, které v současnosti vydávají britská nakladatelství, tvoří právě romány zabývající se historickou tematikou. Obdobnému zájmu se historie těšila v devatenáctém století, které se z dějin pokoušelo vytvořit velký příběh a postihnout dějinnou kontinuitu. Od poloviny dvacátého století je však toho pojetí dějin neustále zpochybňováno a objevují se hlasy vyslovující názor, že dějiny jsou lidským konstruktem, tudíž neexistuje pouze jejich jediná univerzální verze, ale nespočetně různých interpretací. Autoři se tedy začínají zaobírat jednotlivými událostmi a ještě k tomu inovativními způsoby vyprávění. Právě tento problém interpretace a zpracování dějin reflektují literárně hodnotná díla, jež si autor studie vybral jako předmět analýzy, například romány Francouzova milenka Johna Fowlese, Kvítek karmínový a bílý Michela Fabera, Hawskmoor Petera Ackroyda nebo Bílé zuby Zadie Smithové. Autorovým záměrem je především dokázat, že obnovený zájem o literaturu inspirovanou historií přímo souvisí s dominancí myšlenek nového historismu v současném myšlení, proto se zaměřuje na „vztah současné a nedávné britské prózy k dějinám jako a) tématu, b) textu, c) prostoru, d) tradici, e) identitě“. Na základě těchto vztahů poté nachází pojítka mezi analyzovanými texty a vymezuje pět zásadních tematických okruhů, o kterých ve své studii pojednává: město, venkov, knihovna/archiv, viktoriánský román a konstrukce dějin jako palimpsest. Tímto vymezením se však Nagy ve své studii neomezuje pouze na současnou literaturu nějak související s historií, ale obecně na postmoderní produkci, pro niž jsou témata, která autor ve studii zmiňuje, příznačná. Jedná se například o měnící se charakter města a zánik tradičního pojetí venkova, intertextualitu, znovunavázání vztahu s tradicí, hledání roztříštěné identity a obhajování plurality názorů, tedy i rozdílných interpretací dějin.

Při samotných analýzách textů zmíněných ve studii Nagy nejčastěji operuje s pojmy palimpsest, diskontinuita, odpovědnost a heterotopie, přičemž se opírá o filozofické a literárněvědné myšlení druhé poloviny 20. století, ať už se jedná o nový historismus, reprezentovaný Haydenem Whitem a Michelem Foucaultem, francouzskou historiografickou školu Annales, reprezentovanou Georgesem Dubym a Jacquesem Le Goffem, která se snaží setřít rozdíl mezi historiografií a fiktivním vyprávěním, nebo další poststrukturalistické filozofy.

Po dvou krátkých úvodních kapitolách, kde autor velmi odborně a s odkazem na výše zmíněné a další autority shrnuje vliv nové historie na současný britský román a problém reprezentace, se čtenář dostává k první části studie věnované znovuobjevení viktoriánského románu. Zde autor upozorňuje na zásadní negativní počin modernistů, tedy jejich snahu vytvořit o viktoriáncích nelibý obraz, který naštěstí současní autoři, například John Fowles ve Francouzově milence nebo Michel Faber v Kvítku karmínovém a bílém, vyvracejí. Zvláštní pozornost Nagy věnuje rozboru již etablovaných interpretací románu Francouzova milenka, proti kterým se v mnohém vymezuje. Poukazuje přitom na Fowlesovu snahu napsat velmi autentický viktoriánský román a zároveň tuto autenticitu záměrně narušovat. To ostatně ve svém románu činí i Faber, který nechává prostitutku Sugar psát román a „prokládá pastiš viktoriánské prózy pornografickým diskurzem“. S oběma romány také Nagy spojuje termín heterotopie, který se jeví jako velmi užitečný pro interpretaci místa v historickém románu. Podle Foucaulta se jedná o skutečné místo bez jasných souřadnic, „jiné místo“, které jako zrcadlo pouze reflektuje všechna ostatní místa, jež zároveň ovlivňuje. Ve zkratce se tedy jedná o jakousi skutečnou utopii. Nagy dodává, že historické místo tak, jak je zachyceno v historickém románu, v podstatě také neexistuje, pouze má nějakou vazbu na minulost či současnost. Takovým místem tedy může být i Undercliff, místo mezi mořem a zemí, ve Fowlesově románu a nevěstinec, do kterého Faber zasazuje osudové setkání Sugar a Williama. K pojmu heterotopie se anglista dostává i v druhé části studie věnované románům Petera Ackroyda, Iaina Sinclaira a Alana Moorea, které pracují s historickým obrazem Londýna a pojí je postava barokního architekta Nicholase Hawksmoora. Největší pozornost je zde věnována románu Hawksmoor, kde si Ackroyd pohrává s literárním žánrem apokryfu a snaží se o fiktivní přepis Londýna a jeho dějin.

Třetí část studie, nazvaná Venkov znovunavštívený, logicky působí jako protiváha k předcházející kapitole věnované anglické metropoli. Nagy zajímavě poukazuje na to, že venkovské a pastorální romány, protknuté historií a mýty daných lokalit napsané v druhé polovině dvacátého století, se mohou v moderním světě, kde tradiční venkov pomalu zaniká, jevit jako anachronismus, ale opět je můžeme analyzovat pomocí heterotopie, například román Bruce Chatwina Na Černém vrchu, ve kterém heterotopii představuje rodná farma dvou bratrů a horské okolí, v jejichž „bezčasí“ a historii jsou podle Nagye uvězněny hlavní postavy i čtenář románu. Obrat k lokálním dějinám a každodennosti, příznačný pro francouzskou historiografickou školu Annales, je jedním z hlavních rysů románu Grahama Swifta Země vod, avšak jak Nagy poukazuje, i odvrácení od velkých příběhů dějin má své limity a dává prostor jiným tendencím ve vyprávění, např. mytologickému rozměru románu. Čtvrtá část studie je věnována tzv. příběhům z archivů, tedy románům, jejichž fiktivní postavy se snaží v dokumentech uložených v archivu, muzeu nebo knihovně nalézt pravdu nebo odpověď na určitou hádanku. Zde autor pracuje s pojmem intertextuality a detailněji se věnuje rozboru románů Posedlost A. S. Byattové a Flaubertův papoušek Juliana Barnese. Tyto dva romány Nagy staví do kontrastu z hlediska procesu a výsledku vědeckého a historického bádání. Zatímco u Byattové má bádání jasný výsledek a „ústí v nalezení štěstí, řádu a pravdy“, Barnes poukazuje na nedůvěryhodnost historických zdrojů, pluralitu jejich interpretací a nutnost smíření se s touto skutečností. Poslední část studie rozebírá literární palimpsest jako možný způsob uchopení dějin. V souvislosti s tímto tématem Nagy zmiňuje Dona Delilla a Thomase Pynchona, největší prostor však ponechává rozboru románů Salmana Rushdieho Hanba, Děti půlnoci, Maurův poslední vzdech a románu Bílé zuby Zadie Smithové. U Rushdieho „palimpsestových dějin“ je zdůrazněno překrývání jednotlivých dějinných vrstev, z nichž v jednu chvíli svobodně navenek prosvítá jedna vrstva a v další zase jiná. Nagy poukazuje na to, že u každé palimpsestové vrstvy je důležitý také „mírný náklon ke skutečnosti“, čímž se opět dostává k problému reprezentace, jímž se zabývá v úvodních kapitolách studie. Výsledkem palimpsestu tak není ucelený čistý text, čistý příběh dějin, ale jakýsi hybridní obraz. V tomto duchu poté podle Nagye pokračuje i spisovatelka Zadie Smithová, která se v románu Bílé zuby nedrží tradičního tématu postkoloniálního románu, tedy hledání národní nebo kulturní identity a kořenů, ale nachází jakýsi „společný domov“ vyznačující se různorodostí.

V předcházejících odstavcích jsou jen velmi letmo nastíněny některé problémy, kterými se Ladislav Nagy ve své publikaci zabývá. Studie má velmi široký tematický záběr, přesahující předmět vymezený v úvodu. Vzhledem k četným odkazům na odbornou sekundární literaturu a filozofický kontext studii spíše ocení akademici zabývající se danou tematikou, ale jistě nadchne i běžné čtenáře se zájmem o historii i současnou anglickou literaturu. Nagy navíc svou studií dokazuje, že i v nepřeberném množství „historických románů“, které každoročně zaplavují nejen britský, ale i celosvětový knižní trh, lze najít velmi kvalitní, literárně hodnotné a inovativní romány, o čemž ostatně svědčí i to, že v posledních letech jsou mezi laureáty Man Bookerovy ceny převážně autoři píšící romány s historickou tematikou.

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Veronika Geyerová, 13.07.2016 11:53
Nagy, Ladislav: Palimpsesty, heterotopie & krajiny
Dobrý den, ano, děkuji za doplnění, vím o tom, knihu bych též ráda zrecenzovala.
Vložil: Milan Valden, 13.07.2016 09:19
Nagy, Ladislav: Palimpsesty, heterotopie & krajiny
Dovolím si doplnit, že téměř současně s touto knihou vyšla v Academii ještě další kniha L. Nagyho - In memoriam. Dějiny a paměť v současné britské próze. Další zajímavý soubor esejů. Anotace: V esejích obsažených v tomto svazku nahlíží autor z různých perspektiv témata paměti, minulosti a vzpomínky.... Právě tyto otázky se mu jeví jako výrazné aspekty britské prózy posledních desetiletí. Monograficky pojaté eseje jsou věnovány jak autorům v českém prostředí dobře známým (Ian McEwan, Julian Barnes), tak těm, kteří se takovému povědomí dosud netěší (Adam Foulds, Tom McCarthy); široký je i časový záběr, od autorů poloviny dvacátého století (Lawrence Durrell, Edith Templetonová) až po spisovatele naší současnosti (Lawrence Norfolk, Edward St Aubyn).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3118x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce