Klimeš, Jeroným: Křesťanství, vztahy a sex. Na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě

Klimeš, Jeroným
Křesťanství, vztahy a sex. Na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě

recenze sociologie

Autorovo spojování sociobiologie s teologií je příliš přímočaré a navíc v některých ohledech sporné. Pokud ale necháme stranou náboženský kontext, z kterého autor vychází, i člověk zcela sekulární v jeho knize najde četné rady, které může jednoduše vnímat jako užitečné návody, odvozené z klinické praxe.

Náboženské uvažování jako úspěšný evolučně adaptační mechanismus? Svěží i provokativní kniha psychologa Klimeše
Jeroným Klimeš:
Křesťanství, vztahy a sex. Na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě. Novela Bohemica, Praha, 2016, 272 s.

Jaké psychologické zákony řídí partnerské vztahy? Na jakých evolučních principech stojí a jaké faktory předurčují jejich stabilitu? Jaké životní iluze je provázejí a jak tyto iluze vedou lidi k typickým, leč tragickým chybám – rozchodům a válkám o děti? Jaká frekvence sexuálního styku je optimální pro spokojené manželství? Kdy je masturbace lehký a kdy těžký hřích? Potřebují lidé tradiční zpověď a čím se dá případně nahradit? I těmito otázkami se zabývá kniha Křesťanství, vztahy a sex. Na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě. Jejím autorem je Jeroným Klimeš (*1967), původním vzděláním hydrogeolog, který později vystudoval klinickou psychologii a doktorát obhájil v oblasti sociální psychologie. Známý je svým častým vystupováním v médiích, v nichž se vyjadřuje k široké řadě témat, takže byl – podle mne přehnaně – jistým kolegou hanlivě označen za představitele pop-psychologie, který znehodnocuje pověst skutečné psychologie. Mimo jiné zpochybňuje celibát a obviňuje některé konkrétní duchovní z jeho porušování. Kromě knih o partnerských vztazích Klimeš publikuje i ve sbornících pojednávajících o budoucnosti české společnosti nebo o problematice korupce, napsal i texty s názvy jako Psycholog a jeho svědectví o Kristu nebo Evoluční psychologie a původ náboženství.

Většina těchto témat, snad s výjimkou korupce, je obsažena i v jeho nové knize. Ostře v ní kritizuje jak přístup katolické hierarchie k sexuální morálce, tak i soudobou sekularizovanou společnost. Církevní postoje jsou dnes podle něj v této oblasti natolik maximalistické a vzdálené realitě, že z kostela vypuzují mladou generaci. Kněží řeší propastný rozdíl mezi ideálem a praxí tím, že rezignují na pastýřské vedení věřících. Na druhé straně pak stojí „převládající pohansko-ateistický světový názor“, kvůli němž je u nás úhrnná plodnost pouhých 1,4 dítěte na ženu a 55% rozvodovost. Jeho dalšími důsledky jsou války o děti, střídavá výchova a životní styl singles. Oběma táborům autor nabízí svůj „přehled praktických a realizovatelných morálních zásad sexuální a vztahové výchovy“. Ti první by podle něj měli o něco slevit ze svých neuskutečnitelných rigidních zásad, ti druzí by se zase ve vlastním zájmu měli nechat poučit a inspirovat nedogmaticky pojatou křesťanskou morálkou a případně i praxí, například místo návštěv zpovědníka provozovat některé vhodné psychohygienické techniky.

Autor se přitom zvláštním způsobem snaží skloubit evoluční teorii s přikázáními Desatera. Přestože jsou podle něj nevěřící ztotožněni s teorií evoluce, „evolučně se vůbec nechovají a z evolučního hlediska nejsou schopni vlastní reprodukce. Základní pravidlo evoluce totiž zní: kdo se nerozmnoží, bude vyselektován, tedy vyřazen z evoluce.“ A zde může blahodárně zasáhnout křesťanská víra a morálka, a to v roli „kompenzačního mechanismu ve prospěch evoluce“. Tabuizování partnerské kompetice a zákaz rozvodů v křesťanství totiž zvyšuje efektivitu fungování rodiny a prodlužuje minimálně o deset let trvání vztahu. Přírodní zákony tak podle Klimeše „ukazují stejným směrem jako Boží přikázání, přirozený zákon je v souladu se zjeveným“. Psycholog zde víceméně teoreticky rozvádí dnes často opakovanou myšlenku, že v budoucnu bude v populaci přibývat procentní zastoupení křesťanů (či případně muslimů a Romů), kteří v průměru mají početnější rodiny (sám v knize cituje verzi, které formuloval k ateismu se hlásící filozof Tomáš Hříbek).

Autorovo spojování sociobiologie s teologií je ale příliš přímočaré a kuriózní. Představuje překvapivou interpretaci evoluce, z níž se samozřejmě dá odvodit leccos: muž programově svádějící či znásilňující plodné ženy by také mohl tvrdit, že to dělá jen v zájmu chvályhodného zachování druhu a že právě tak mu velí evoluce. V knize se specifickým způsobem mísí postuláty s až naivní samozřejmostí odvozené z Bible s argumenty založenými na pragmatismu až cynickém, odvolávajícím se ke statistikám („i ve zdravých a úplných rodinách se nevyvede jedno dítě z osmi až deseti“).

V českém prostředí tento typ uvažování může připomenout třeba Ferdinanda Peroutku. Slavný novinář, názorově se ovšem nacházející v „opačném táboře“, soudil, že například křesťanská nauka o dědičném hříchu „není bez vzácně realistického pohledu na stav a uzpůsobenost lidstva. Nezáleží na tom, že prvotní hřích nikdy nebyl spáchán. Záleží na tom, že lidstvo skutečně žije jakoby v následcích dědičného hříchu, jsouc vzdáleno dokonalosti… V tom byla bible realističtější než moderní utopisté, kteří kreslí obraz budoucího světa, v němž člověka už ani hlava nebude bolet... Chceme-li dobře vyjíti s člověkem, učiníme dobře, budeme-li míti na paměti nauku o dědičném hříchu.“ Peroutkovo pojetí náboženství vlastně částečně odpovídá postoji, ke kterému ve svém proslovu v Subiaku s odkazem na Kanta a na Pascalovu sázku vyzval ateisty kardinál Joseph Ratzinger krátce před svým zvolením papežem: „i ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by se přesto pokoušet žít tak a svůj život zaměřit tak, veluti si Deus daretur, jako kdyby Bůh existoval“.

Zůstává ale vážnou otázkou, nakolik může být podobná propaganda účinná – ostatně i křesťané vyznávají, že víra je dar. Pokud ale necháme stranou náboženský kontext, z kterého autor vychází, i člověk zcela sekulární v jeho knize najde četné rady, které může jednoduše vnímat jako užitečné návody, odvozené z klinické praxe: muži by se měli brzdit v ironii a pohodlnosti, u žen je dobré krotit sklony k vyčítání a naříkání. Tzv. „autenticky“ aktuálně vyjadřovat svoje emoce a dělat to, co člověk právě cítí, je znamenitá cesta ke zbytečnému rozvodu. Doporučená frekvence sexu je jednou za 3 až 4 dny; muž vyjadřuje a prožívá city sexem, a když mu žena brání v této formě vyjádření, jejich vztah tím ohrožuje... Pro kněží je pak tato v mnoha ohledech deziluzivní a na praktických příkladech založená kniha jistě doporučeníhodná. Mezi těmi, kteří rukopis posuzovali ve stavu zrodu, autor dokonce jmenuje i jednoho emeritního biskupa a dále preláta a bývalého vysokého hodnostáře Katolické teologické fakulty UK. Přesto není jisté, jestli potenciální čtenáře z řad duchovních nebude odrazovat místy autoritativní tón, s nímž laik Klimeš pronáší svoje názory. Každopádně by asi měli zkusit se s touto myšlenkově bohatou, ale v jistém smyslu podivnou knihou vyrovnat.

© Jan Lukavec
Článek vyšel v Respektu, na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.