Weaver, Tim: Bez slitování

Weaver, Tim
Bez slitování

recenze krimi

Mladý britský autor se českým čtenářům představuje chytře vystavěným thrillerem, který relativizuje pozici oběti. Pátrání po záhadně zmizelém bývalém policistovi však kazí přespekulovaným závěrem.

Policajt, nebo rošťák
Tim Weaver: Bez slitování. Přel. Kristýna Ševčíková, Mystery Press, Praha, 2016, 512 s.

Je vždycky radost číst dobře napsaný thriller, který si vystačí bez geniálních psychopatů nebo velkolepých spiknutí. Román u nás zatím neznámého britského spisovatele Tima Weavera (nar. 1977) k takovým patří, jakkoliv autor ten dojem na konci dost pokazí. Ale dlouho jde o nadstandardně dobře napsaný, chytře vymyšlený příběh, jehož peripetie navíc nijak výrazně nevybočují z reality.

Vše začíná zmizením Leonarda Frankse, vysokého policejního důstojníka na penzi. Jednoho dne vyšel ze své osamoceně stojící venkovské usedlosti do kůlny pro dříví a už se nikdy nevrátil. Stopy veškeré žádné, policie případ uzavřela a Franksově dceři Melanii, také policistce, nezbývá než zatnout zuby a najmout si soukromého vyšetřovatele Davida Rakera, který se právě na zmizelé specializuje. Raker je samozřejmě hlavní hrdina knihy a také celé série prozatím šesti titulů (sedmý by měl vyjít ještě letos), z nichž Bez slitování je až pátým příběhem v řadě. Je to trochu nezvyklé a nelogické, snad se český nakladatel spolehl na to, že Bez slitování (v originále Fall From Grace, což se obvykle překládá jako Nemilost) je v Británii zřejmě nejúspěšnějším Weaverovým románem.

Při čtení to každopádně nijak zásadně nevadí. Čtenář rychle pochopí, že Raker se s Melanií už v některém z předchozích dobrodružství setkal a že to setkání nebylo zrovna přátelské (nejspíše se jí pletl do nějakého důležitého případu), v textu jsou ještě narážky na jedno z předchozích Rakerových dobrodružství, při němž málem přišel o život. Ale nic, co by vzbuzovalo pocit nedostatečné znalosti kontextu. Weaver nastolí zajímavou výchozí situaci, chvíli (možná trochu delší, než by bylo záhodno, ale nikoliv nesnesitelně) nechá svého hrdinu tápat a děj posunuje kupředu jen líně, načež tempo zrychlí a druhá polovina už má ten správný spád i napětí.

Ukáže se totiž, že po Franksovi pátrá nejen Raker, ale také další bývalý policista, který od sboru odešel kvůli podezření ze spolupráce s gangstery a kterého zřejmě vyhodil právě Franks. Autor tak rozehrává souboj mozků i pěstí, jenž sám o sobě dokáže děj táhnout, nicméně Weaver má pro čtenáře ještě další překvapení a zvraty, které se soustřeďují především na minulost hledaného Leonarda Frankse, která není tak vzorová, jak se dlouho navenek zdálo. Jistěže to není nikterak překvapivá pirueta, podezření, že Franks nebyl úplně čistý, začne mít čtenář poměrně brzy, nicméně Weaver jej dokáže držet v nevědomosti a napětí dostatečně dlouho, než tajemství policistova života vyklopí.

Vše to sympaticky plyne, Reaker není žádný superman, spíše jej stíhají různé menší pohromy a zranění. Postupně začne iritovat autorova snaha ukončit každou kapitolu nějakou nápadnou, samostatně odraženou návnadnou větou, která naznačuje zvrat, tajemství nebo nebezpečí („Něco mě na ní totiž zaujalo“, „Možná tím chtěl říct něco úplně jiného“). Tenhle postup, oblíbený již autory novinových románů na pokračování z devatenáctého století, je sice pořád účinný, k jinak dosti inteligentně napsanému Weaverovu textu však působí jako triviálně nápadná vějička nastražená na čtenáře, aby knihu ještě neodkládal.

Horší problém nastane v samotném závěru knihy. Rozehraná partie dvou pátračů vrcholí relativizací pozic oběti a nebezpečného zabijáka, což je sám o sobě efektní a promyšlený, byť ne úplně neočekávaný zvrat. Kdyby jím kniha skončila, nic moc by se nestalo a ve čtenáři by zůstala výrazná pachuť rozčarování z toho, že žádná z postav s výjimkou Rakera nebyla zrovna kladná – zcela v duchu progresivních kriminálek už od dob Dashiela Hammetta. Ale Weaverovi jako by to nestačilo – a musí se vytasit ještě s dalším zvratem. Nadto zvratem zbytečně krvavým a odporujícím logice i zdravému rozumu. Jestliže do té doby se všichni chovali způsobem odpovídajícím svému postavení a inteligenci, najednou tu na několika posledních stranách začne řádit kdosi, komu jako by přeskočilo.

Podobné krkolomné zvraty v samém závěru bývají častou bolestí horších autorů, než jakým se po několik stovek stránek zdál být Weaver. Je to škoda, protože do té doby působil román sympaticky. Tak jen doufejme, že v knize Není cesty zpět, která Bez slitování předcházela a kterou chce nakladatelství Mystery Press vydat ještě letos, se takového lapsu nedopustil.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 2452x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce