Lindgren, Astrid: Skřítek Nils

Lindgren, Astrid
Skřítek Nils

recenze dětská

„Maminka se občas tváří smutně. To kvůli mé noze. Noha mě bolí už rok. Celou tu dobu ležím v posteli.“ Ale pak jednou zaklepe na Göranovo okno pan Lilikvítek a vezme ho na výlet do Země soumraku. Země, kde neexistují žádná omezení. Láká vás představa, že na stromech rostou červené a žluté karamely? Prosím, nabídněte si. Chtěli byste létat, ale nemáte křídla? Nevadí, jak říká pan Lilikvítek: „V Zemi soumraku to nehraje roli.“

Devět pohádek o výjimečných setkáních
Astrid Lindgrenová: Skřítek Nils. Přel. Jarka Vrbová, ilustrace Markéta Vydrová, Albatros, Praha, 2015, 125 s.

Astrid Lindgrenová napsala knihu Skřítek Nils už v roce 1949. To je pěkná řádka let, ale na textu to i díky překladu Jarky Vrbové není znát. Nejsou to Děti z Bullerbynu ani Pipi Dlouhá punčocha – je to trochu jiná kniha od téže autorky. Vnitřním uspořádáním se podobá nejvíc Kajse Nebojse, jejíž hrdinové se ovšem pohybují v reálném světě.

V knížce Skřítek Nils najdeme devět ucelených pohádkových příběhů. Co nový příběh, to nové hlavní postavy. Uzavřené pohádky však na druhou stranu těm, kteří o to stojí, nechávají na konci pootevřená vrátka pro jejich vlastní pokračování. Společný je příběhům základní rámec. Jedno nebo více dětí se setká s pohádkovým skřítkem, panenkou, která roste… a začnou si s nimi hrát. Hrdiny jsou běžné děti, některé nemocné, takže musí zůstávat v posteli, jiné trochu znuděné, další se bojí, ještě další se cítí malinko osamělé, když rodiče nejsou doma… A tak k nim přicházejí kamarádi z království fantazie, kde je možné všechno, je tam veselo, pohádkové postavy si s nimi povídají a hrají. V poslední povídce děti zažijí „opravdové“ nebezpečí obklíčeny loupežníky. Někdy se postavy ze světa fantazie stanou součástí běžného světa dětí, jindy za nimi děti musí tajně.

Nejvíc se hrdinové knížky liší od „normálních“ dětí tím, že se beze strachu vydávají do neznámých a lákavých pohádkových světů. Vůbec je nepřekvapuje, že pohádka začíná hned za oknem nebo přímo pod jejich postelí. Dospělí v příbězích buď chybí, nebo jsou někde na okraji vyprávění, někteří z nich si ani ničeho zvláštního nevšimnou, jiní se diví (panenky přece jen nerostou běžně na záhonech, dřevěné kukačky samy od sebe nekukají v hodinách šestadvacetkrát). Někdy mají o potomky strach, když jsou dlouho pryč. Vracejí děti zpět do každodenní reality, pusou na dobrou noc, objetím. Dávají jim najevo, že je mají rádi takové, jaké jsou. Nejrealističtěji působí příběh, ve kterém dvě nezvykle maličké děti Petr a Petra začnou chodit do běžné stockholmské školy. Paní učitelka se jen trošku diví, ale pak je prostě přibere do své třídy, mají lavice, stolečky, věšáčky – úplně jako ostatní děti.

Všechny příběhy jsou psány tak, že je malí, trochu technicky pokročilejší čtenáři (zhruba od druhé třídy) přečtou bez potíží. Písmo je velké, styl i obsah srozumitelný. Pozornost od čtení trochu odvádí nezvykle výrazný tmavě modrý rám stránek. Pohádky na sebe nenavazují a jsou docela krátké, což pro někoho může být rušivé, protože sotva se čtenář přenese do jednoho světa, už by měl zamířit jinam. Nečtenáři budou číst knihu zřejmě společně s rodiči a to se pak v představách možná více opřou o dětsky rozpustilé barevné i černobílé ilustrace Markéty Vydrové.

 

© Jana Zítková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   31%čtenáři

zhlédnuto 2416x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce