Když knihy a životy nejsou jen na šrot
Didierlaurent, Jean-Paul: Čtenář z vlaku v 6.27

Když knihy a životy nejsou jen na šrot

Nejen ve vlaku, ale také u stroje na recyklaci knižního papíru se odehrává čtivý příběh s lehce detektivním nádechem. Autorovi nejde jen o napětí, nabízí víc: zamyšlení o hodnotách, jako jsou knihy a čtení, a také o tom, jakým pomocníkem může být četba pro různé druhy lidské samoty a bezvýchodných situací. Francouzský spisovatel J.-P. Didierlaurent dlouho psal jenom povídky. Jeho prvotina se záhy dočkala překladu do třiceti jazyků a brzy bude mít i filmovou verzi.

Kniha s tajemným názvem Le Liseur du 6h27 (česky explicitněji Čtenář z vlaku v 6.27), románová prvotina francouzského autora Jeana-Paula Didierlaurenta (1962), vyšla v menším, ale mimořádně akčním nezávislém nakladatelství Au diable vauvert z jihu Francie v roce 2014. Netrvalo ani rok, než ji pohotově nabídl Knižní klub i našim čtenářům.

Didierlaurent dlouho psal a publikoval jenom povídky – mnohé z nich se dočkaly různých ocenění – a pilně pracoval v centru péče o zákazníky u velkého mobilního operátora. Na dopsání prvního románu si musel vzít volno, ale stálo mu to za to: jeho prvotina měla velmi příznivé čtenářské ohlasy, prodalo se jí přes 300 000 výtisků. Záhy se dočkala překladu do třiceti jazyků a brzy bude mít i filmovou verzi. A v letošním roce autorovi vyšel další román, Le Reste de leur vie (Po zbytek života).

Čtenář z vlaku v 6.27 je nevelké dílko, ovšem nabízí čtivý příběh s až detektivním nádechem. Autorovi ale nejde jen o napětí, nabízí víc: zamyšlení o hodnotách, jako jsou knihy a čtení, a také o tom, jakým pomocníkem může být četba pro různé druhy lidské samoty a bezvýchodných situací. Celé vyprávění odstartuje protagonista, třicátník s podivným jménem Guylain Vignolles, odjakživa vybízejícím jeho kamarády i nepřátele k nehezké přesmyčce: mladík se po světě pohybuje s cejchem tohoto svého odrazujícího přízviska, čímsi ve stylu Kašpar Šereda (vilain guignol znamená šeredný, podlý anebo taky chlípný šašek). Autor jeho peripetie popisuje v krátkých, většinou jen třístránkových kapitolách a výhodou je, že promyšlenou, avšak jinak spíše banální historku, balancující mezi věrohodností a očividně pustým výmyslem, dokáže podat dostatečně šikovně a zajímavě: napětí popisovaného příběhu doplňuje i poměrně hravý styl, oživený nejen sem tam nějakou tou překvapivou metaforou nebo moudrem zahaleným do jakýchsi maxim, ale také o rýmované pasáže, jež se v textu rozhodně neobjevují samoúčelně, a český překlad všechny tyto prvky pečlivě a s invencí zachovává.

V rozporu s tím, že protagonista, mladík, jenž od rodičů dostal to nešťastné jméno, a je tím pádem předurčen stát vždy v centru pozornosti, se sám od malička snaží především splynout s davem. Autor tento problém na začátku knihy sice detailně rozebírá, s dalším vyprávěním se ale motiv mladíkova neštěstí zcela upozaďuje, jako by se jeho význam po efektním otevření příběhu už vyčerpal. Guylain se naopak stává nejen pozorovatelem, ale i tahounem několika epizodních událostí.

V první kapitole máme dojem, že půjde o knihu o autistickém muži, jenž s vypětím všech sil zvládá vstát a dojet do práce. Ve druhé kapitolce se ukáže, že jde o jakéhosi podivína, který ranní cestu příměstským vlakem do práce tráví tak, že celému vagonu předčítá náhodné úryvky z knih. Když dorazí do práce (ve třetí kapitole), totiž do továrny, narazíme tu společně s ním na vrátného, jenž čte Racina a mluví v alexandrínech. Čtenáři nezbude než opět zbystřit pozornost, protože další kapitola popisuje poměry v továrně a její středobod, jakousi obrovskou mašinu, které se Guylain trochu bojí a říká jí raději jen Věc. Brzy vyjde najevo, že stroj má značku Zerstor (nejspíš narážka na německé zerstören neboli „zničit“) a v jeho útrobách, které Guylain musí čistit, se pravidelně najdou usmrcené krysy. Příběh začíná získávat další, thrillerový rozměr. Ukazuje se, že šrotováním knih podnik zajišťuje recyklaci papíru – a autor několikrát připomene, že se tu ničí zejména zcela čerstvá knižní produkce včetně románů ověnčených prestižními literárními cenami. Všechny po pár měsících slávy končí v útrobách Guylainova stroje. Děje se tak k jeho velké lítosti: jak se brzy dozvíme, jediné, co Guylain denně tajně zachrání, je pár stránek zachycených někde v soukolí, jež při čištění tajně zcizí. Ty pak bude další den předčítat při ranní cestě vlakem...

Nezáživné Guylainovy dny se postupně začínají plnit výše zmíněnými několika zajímavými epizodními příběhy: bývalý spolupracovník, jehož obludný šrotovací stroj připravil o nohy, se snaží po antikvariátech sehnat celý náklad knihy, který stroj zpracovával právě v den jeho nehody. Doufá, že jeho rozdrcené údy byly smíchané s ostatním materiálem, a pokud by dal dohromady vše, co se onoho dne šrotovalo a vyrobilo, dostal by tak s recyklovaným papírem pomyslně své nohy zpět... Ve vlaku Guylaina osloví dvě dámy z domova důchodců s prosbou, aby jim přišel také předčítat. A posléze se v Guylainově životě – opět prostřednictvím knihy – objevuje ještě tajemná Julie. V závěru se sice román nebezpečně blíží červené knihovně, i tak jde ale ve výsledku o četbu příjemnou. Román ani chvíli nenudí, dlouho nabízí i slepá očekávání, a tím pádem pak hezká překvapení, protože autor si dokázal ohlídat, aby mu nebylo moc vidět do karet.

Nejde jistě o nejdůležitější knihu roku, rozhodně ji nelze prohlásit za neopominutelný literární počin. Vedle silného proudu depresivních a cynických textů, jakých má francouzská literatura dost, ale Didierlaurent nabízí uvěřitelný příběh o obyčejném životě a o tom, že radost a uspokojení lze hledat i v malých věcech.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Nela Knapová, Euromedia – Knižní klub, Praha, 176 s. 

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse