Sekora, Ondřej: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945

Sekora, Ondřej
Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945

recenze beletrie česká

Deníky kreslíře, ilustrátora a publicisty Ondřeje Sekory z koncentračního tábora představují zcela nový pohled na autora populárních postav Ferdy Mravence a mnoha jiných. Sekorův popis každodenního života je doplněn kresbami, které jeho věrné čtenáře možná překvapí. Celkově jde o originální svědectví o životě v pracovním táboře a zároveň o doklad nezlomné Sekorovy vůle po životě.

Nikdy se nepoddat beznaději
Ondřej Sekora: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945, Plus, Praha, 2016, 144 s.

Dílo kreslíře, ilustrátora a publicisty Ondřeje Sekory (1899‒1967) je po generace vnímáno jako součást národního kulturního dědictví. Jeho kresby zdomácněly mezi dětskými i dospělými čtenáři stejně jako ilustrace Františka Bidla, Josefa Čapka, Cyrila Boudy, Josefa Lady, Marko Čermáka, Adolfa Borna, Jiřího Trnky, Kamila Lhotáka, Zdeňka Milera, Heleny Zmatlíkové, Daisy Mrázkové, Radka Pilaře, Jiřího Šalamouna, Květy Pacovské, Zdeňka Buriana, Jaromíra Vraštila, Petra Síse či Olgy Čechové. Sekorovy kresby bezpečně poznáte mezi tisíci jiných, i kdybyste je zahlédli jen na okamžik. Jsou nezaměnitelné svým stylem, barvami, náměty, přesahem. Jeho zvídavé pohledy do lidského nitra a hlavně na lidské vztahy v sobě mají jedinečnou duchovní hloubku a z ní plynoucí výpověď. Nemyslím si, tak jako u kreseb a politických karikatur Františka Bidla, oddaného komunisty, že by hodnotu Sekorova díla umenšovaly příležitostné reklamní kresby nebo např. poválečný příběh-agitka o Zlém brouku Bramborouku, který „chce loupit z našich talířů“. Takové zploštění Sekorovo dílo a životní příběh nesnesou.

Asi bychom nenašli nikoho, kdo by neznal Sekorova slavného Ferdu Mravence a brouka Pytlíka a jejich životní peripetie, které kromě humoru a laskavosti nepostrádají také určité pedagogické motivy. Postaviček, které Sekora přivedl do života, bylo ale mnohem víc. Vzpomínáte na jeho psa Voříška, zvídavého cestovatele a lovce AniMuka, sportovce se jmény Hej a Rup, dra Břouška, pana Vesměse, Hnáta a Patrčku, Bedříška a Jeminánka, dobrého vojáka Vendelína nebo roztomilé kuřátko Napipi? A vzpomínáte na jeho knižní ilustrace prací Vladislava Vančury (Kubula a Kuba Kubikula), Jindřicha Plachty (Pučálkovic Amina) nebo Františka Langera (Bratrstvo bílého klíče)? Každá z jeho lidských či zvířecích figur je mistrovskou sondou do lidské duše, do které Ondřej Sekora nahlédl jako málokdo jiný. Přes všechno, co prožil, se v jeho kresbách z lágrů Kleinstein a Osterode, kam byl deportován na nucené práce, nevytratil humor a naděje, že bude líp. Nenajdete v jeho skicách – až na pár výjimek – snad jedinou, která by nebyla alespoň v drobném detailu poznamenána trochou radosti a úsměvu. Zasmějete se snad pokaždé: u kresby zmožených lidí pracujících celý den v dešti a blátě; u prvního dojmu z tábora Osterode, kde je dráty obehnaná dokonce i bouda se psem; nebo u obrazu muže, rušícího klapotem dřeváků spánek svých spolunocležníků. Marně byste v jeho kresbách hledali beznaděj, nebo dokonce cynismus. Nechybí v nich však ironie, nadhled a ochota udělat si i ze sebe samého v nejtěžších chvílích života legraci, pokud je to jen trochu možné... Odkud tahle neobvyklá míra Sekorovy naděje a kladného přístupu k životu asi pocházela?

Domnívám se, že na Sekorově pozitivním, racionálním a pragmatickém přístupu k životu měl velký podíl i sport, konkrétně ragby, o jehož popularizaci se v Československu zasloužil. Byl jedním z prvních, ne-li vůbec první, kdo o něm po své francouzské cestě referoval, přeložil do češtiny jeho pravidla a vytvořil slovník ragbyových pojmů jako např. mlynáři, pilíři či vazači. Byl trenérem, sudím a neúnavným fandou sportovců běhajících po hřišti se šiškou v ruce. Myslím si, že není od věci říct, že i sport mu pomohl přežít válku a hlavně její konec, kdy se dostal do koncentračních táborů. Nikdy totiž nemohl vědět, jak moc těžké to bude a co přijde a jestli nebude jednoho dne odeslán k některému z pochodů smrti. Bylo nutné zůstat silný a nikdy se nevzdávat.

Nově vydané Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945, kterých se ujalo nakladatelství Plus, ukazují na každé stránce nejen Sekorův každodenní život v pracovním táboře, ale také motivy jeho přístupu k situacím, které se mohly jevit jako beznadějné. Vždyť se také krutě živořilo, hladovělo i umíralo... Deník, který se čtenáři dostává do rukou, je vlastně složen ze dvou. Z psaného deníku o událostech všedního života a z ilustrací, které nelehkou dobu konce války popisují lépe než slova a vydají za tisíce vět. Připomeňme při téhle příležitosti vzpomínky několika autorů, kteří prožívali stejně krušné chvíle jako Sekora a z nichž se někteří, konkrétně Josef Čapek, konce války a osvobození nedočkali: Čapkovy Básně z koncentračního tábora, E. F. Burianovy básně a próza Vítězové, Trosečníci z Cap Arcony a Viděno slzami, vzpomínky kardinála Štěpána Trochty Kardinál Trochta – mučedník: Terezín, Mauthausen, Dachau anebo, ze zahraničních, jeden z nejsilnějších příběhů koncentráčníka, knihu světoznámého psychiatra Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano. Mnoho vězňů o svých zážitcích nemluvilo, a když, tak jen velmi málo, jako např. herec Oldřich Nový, vězněný spolu s Ondřejem Sekorou, nebo Ferdinand Peroutka, jenž v koncentrácích a vězeních prožil v podstatě celou válku. Sekorovy deníky jsou o to cennější, že nám zachovaly i vizuální vjem citlivého a talentovaného člověka, kterému nebyl lhostejný ani osud jeho vězněných kamarádů. Autorovy příležitostné záznamy o filmovém herci, režiséru a divadelníkovi Oldřichu Novém nepochybně potěší všechny jeho obdivovatele; zároveň jsou dalším ze svědectví, že Nový se snažil lidem nezištně pomáhat, jak se jen dalo, třebaže to sám neměl vůbec snadné.

Psaný deník je realistickým, civilním záznamem viděného a prožívaného. Někdy, když se jedná o krizovou situaci vyplývající z lidského soužití v úděsných podmínkách, přechází Sekorův popis do vyprávění příběhu, v němž se téměř vždycky odhalují světlá i temná zákoutí lidské duše. Nesejde příliš na tom, jestli se lidé hádají o nejnutnější věci: o vodu, o chléb, o kousek prostoru navíc, o světlo, o klid, o možnost něčím si přilepšit, nebo jestli se přou o titěrnosti. Nezáleží na tom, jestli si Sekora povzdychne nad mizivou táborovou hygienou, krátkým návratem do Prahy do tábora na Hagiboru, nebo na úplně poslední chvíle války, které provázely neuvěřitelné krutosti na obou stranách. Všude objevuje příběh a všímá si lidských vlastností, jež se v krajních mezích stupňují až do grotesknosti. Každý chce přežít a udělá pro to všechno na světě. Sekora, jak už bylo jeho povaze vlastní, se ve chvíli, kdy se dozvěděl, že ho koncentrák nemine, připravoval podle svědectví nejbližších nejen tím, že se snažil v rámci možností sytě jíst, ale pracoval také na venkově na čerstvém vzduchu, aby zesílil a vydržel. Nic neponechal náhodě. To, co posléze zažil, ho jen utvrdilo v jeho přístupu: nevzdávat se, nepodléhat sklíčenosti a melancholii a dodávat naději i svým vězněným druhům. Maloval jim drobné obrázky a karikatury k různým životním jubileím anebo jen tak, pro radost a potěšení.

Kreslený deník, který editoři zařadili mezi jednotlivé stránky psaného deníku, Sekorovy obdivovatele zřejmě překvapí. Ne tím, že by autor změnil svůj kreslířský styl nebo ho opustil a začal úplně nové období. Největší změna se udála s náměty Sekorova malování. Pokud si připomenete předválečné období Josefa Čapka v jeho cyklech Těžko, Mrak, Oheň či Touha, uvidíte sytou existenciální výpověď o předválečné atmosféře, v níž nechybějí dramatická gesta, smutek, obavy, naděje, vzdor i narůstající melancholie. Ondřej Sekora se vydal jinou cestou. Jeden z nejvýmluvnějších obrazů jeho deníku, autorem nadepsaný jako Cesta do práce, ukazuje skupinu mužů svázaných provazem, které k těžké a obyčejně i naprosto zbytečné práci táhne dvojice krav či býků. Obraz odpovídá skutečnosti; lidé byli do práce opravdu šikováni do živého balíku svázaného provazy. Byla tu bolest, věčné ponížení a také možnost, že ten, kdo padne nebo omdlí, bude ušlapán. Jenže i v téhle situaci nalézá Sekora humorné východisko. Jednak v komické postavě bači s beranicí a válenkami na nohou, jenž celý chumel lidí poněkud apaticky vede k cíli. Jednak v horní části kresby, na níž opačným směrem táhne dvojice býků zřejmě porouchané německé letadlo. Nejurputněji na obrázku vypadají býci. Lidem taženým do práce se nikam nechce. Naklánějí se dozadu na znamení odporu a jeden z nich, v klobouku a modrém kabátu, se nad celou situaci snad i usmívá. Dokud se žije, řekl by Sekora, existuje naděje, že bude líp. Když už i německou stíhačku táhne pár volů, musí být na obzoru vysvobození. A také že ano. Je. Ondřej Sekora se z koncentračního tábora vrací sice pohublý, ale nezdá se, že by přišel o to nejcennější – o lidskou důstojnost, humor a nadhled. Tím se velmi podobá již zmíněnému Viktoru E. Franklovi, jehož vůle k životu bytostně souvisela s láskou k jeho ženě. Sekorův deník si nijak zvlášť nevšímá politických témat a autor v něm nevede polemiku se sebou samým nebo s druhými. Přesto svým způsobem naznačuje i jeho poválečný vývoj a postoj vůči komunistickému režimu. Je na čtenáři, aby se i s tímto autorovým obdobím vyrovnal. Oba deníky mu v tom mohou být nápomocny.

Skicář, do kterého si Sekora kreslil, si podle editora Ondřeje Müllera a obsáhlého doslovu Sekorovy znalkyně Hany Kraflové vyrobil sám „z rozřezaných archů papíru“. Snad i proto se zrodil nápad, aby si čtenář, kterému se nová kniha dostane do rukou, sám rozřezal stránky s desítkami autorových kreseb, nikoliv celou knihu. To, co ještě zažívali dřívější čtenáři, kteří si museli sami knihu rozřezat, mohou zažít i čtenáři sekorovští. Každou dvoustranu, kterou je třeba rozdělit, tvoří jednak krátký citát z deníku, jednak kresba, která svým formátem zřejmě přímo odpovídá originálu. Vložená energie se čtenáři nepochybně vyplatí. I zde platí slova českého filozofa Karla Vrány, že dělením se věci násobí. Naděje a pozitivní přístup k životu, i když mu hrozí záhuba, jsou v pojetí kreslíře a ilustrátora Ondřeje Sekory něčím, co si zaslouží nejen obdiv, ale také následování. Sekorovy Deníky jsou důkazem, že naděje umírá skutečně poslední. Je ale potřeba ji v tom nenechat samotnou.

Na podobné téma:

Anne Franková: Deník
Jan Jelínek: A kde byl Bůh

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.