Čepelka, Miloň; Palán, Aleš: Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech

Čepelka, Miloň; Palán, Aleš
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech

recenze kultura

Kniha poodkrývá zákulisí pozoruhodného fenoménu české kultury 20. století, Divadla Járy Cimrmana. I život a myšlení jednoho z jejích protagonistů, Miloně Čepelky, skromné, pokorné a na první pohled nenápadné, leč sympatické a pozoruhodné to bytosti.

Sebeironická i sebeodhalující kniha o nenápadném „cimrmanologovi“ Čepelkovi
Aleš Palán a Miloň Čepelka: Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech. Vyšehrad, Praha, 2016, 233 s.

Neberme se příliš vážně. To bylo hlavní poselství, které český básník, prozaik, textař, herec, scenárista, moderátor a „cimrmanolog“ Miloň Čepelka (*1936) roku 2011 poslal divákům České televize v rámci pořadu Vzkaz. A je to také jeden z hlavních principů, na jehož základě líčí svůj životopis v rozhovoru s publicistou Alešem Palánem v knize nazvané Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech.

Rekapituluje v ní nejen vznik a vývoj divadla, díky kterému se asi nejvíce proslavil, ale i další činnosti, jimž se věnoval; dává nahlédnout do svého rodinného zázemí i do své soukromé metafyziky. Čepelka vystudoval Vysokou školu pedagogickou a pak tři roky učil na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam jej přivedl jeho přítel Jiří Šebánek (1930–2007). Oba pak byli zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana. Když se Šebánek „odtrhl“, byl Čepelka jediným člověkem, jenž hrál se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman. Čepelka obdivně mluví o Svěrákovi, o jeho vtipu, umění vyprávět, zato o Smoljakovi a jeho údajných rychlých názorových zvratech se vyjadřuje s velkou rezervou. S úctou vzpomíná i na svého přítele Šebánka, i když souhlasí s poněkud drsným Svěrákovým výrokem, že Šebánek prospěl divadlu JC dvakrát: „poprvé tím, že ho založil, a podruhé tím, že z něj odešel“. A osvětluje i spory, které mezi zakladateli panovaly. Například Šebánkovu nelibost nad filmem Jára Cimrman ležící, spící: podle něj měl být Cimrman člověk, o kterém se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht“, zlobil se prý. Čepelkův pohled jistě není nijak přelomový, zásadně objevný ani provokativní a čtenář v publikaci nemůže hledat prohlášení o tom, že cimrmanovci údajně přinášejí „veskrze tradiční a ustálenou podobu vnímání naší minulosti, jež sama volá po dekonstrukci“, jak před časem napsal jeden teoretik. Ovšem svým pohledem do zákulisí dokresluje a doplňuje již známé skutečnosti.

S humornou nadsázkou zmiňuje i pokročilý věk herců divadla, spojený se stále častějšími výpadky paměti během představení, které nijak nekamuflují, ale přiznávají. Uvažuje i nad obecnějším úspěchem Cimrmanovy postavy, přičemž si ale nedělá iluze o tom, že jej všichni Češi znají, naopak až překvapivě často naráží na ty, jimž jeho jméno nic neříká. Ani Čepelka si ale na nic nehraje. Ochotně přiznává, že jako mladý četl i romány pro ženy a měl rád poezii Vítězslava Hálka, na čemž ostatně není nic špatného a k jistému věku to patří. Naopak některým slavným dílům světové literatury, jako jsou Proustovy romány, nikdy nepřišel na chuť. Neskrývá ani svoji zálibu v dechovce, k níž také píše některé texty. Ta naše má podle něj v zahraničí řadu obdivovatelů, a někteří se prý dokonce učí i české texty oblíbených písní.

Autor líčí svoje potíže s komunistickým režimem, ale je dalek toho, stylizovat se do role „hrdiny“. Naopak s obdivuhodnou a běžně nevídanou otevřeností přiznává, že se leckdy choval oportunisticky, ba že je „měkkota“ a váhavec. Nepříliš velká průbojnost byla zřejmě znát i v počátcích Divadla Járy Cimrmana: v první hře se kupříkladu s jeho účinkováním vůbec nepočítalo. „Coby mladík jsem byl plný studu, hlavně se nikam necpat, nikde se neprosazovat, spíš se držet pěkně při zdi. Přání hrát jsem možná vůbec neprojevil,“ vysvětluje to v knize. Se stejnou plachostí ale autor mluví i o velmi vážných věcech, které ostatně souvisí i s blížícím se zánikem zmíněného divadla, který v textu avizuje: o vědomí smrtelnosti, vlastních spiritistických zkušenostech, prožitku jistého metafyzického dluhu i o potřebě vědomí transcendentna. Naopak erotično, které se v některých Čepelkových textech prosazuje velmi explicitně, jako v Poklescích rozverné snoubenky, v ní mnoho místa bohužel nenašlo.

Kniha tedy poodkrývá zákulisí pozoruhodného fenoménu české kultury 20. století, ale i život a myšlení jednoho z jejích protagonistů, skromné, pokorné a nenápadné, leč sympatické a pozoruhodné to bytosti.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2044x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce