Tuor, Leo: Giacumbert Nau: Pastýř na Greině

Tuor, Leo
Giacumbert Nau: Pastýř na Greině

studie beletrie zahraniční

„Pastýřský román“ Giacumbert Nau rétorománského autora Lea Tuora je nejen suverénní výpověď o životě na vysokohorských alpských pastvinách, ale také svébytný jazykový experiment, který v češtině vychází jako tzv. překlad druhé ruky. Jak vznikal a čím je kniha výjimečná, shrnuje doslov k českému vydání.

Pastýřský román zbavený idyly
Leo Tuor: Giacumbert Nau. Pastýř na Greině. Přel. Radek Malý a Jitka Nešporová. Archa, Zlín, 2016, 286 s.

Švýcarský spisovatel Leo Tuor je svým životem i dílem nerozlučně spjat s alpským regionem Surselva, který se rozkládá kolem horního toku Předního Rýna v západní části kantonu Graubünden. Svá tři stěžejní díla Giacumbert Nau (1988), Onna Maria Tumera (2002) a Settembrini (2006) sám autor označuje jako „surselvskou trilogii“. Napsal je v surselvské varietě rétorománštiny, ve vysokém literárním stylu, a zpracoval v nich témata, která se ho osobně dotýkají a jež zásadním způsobem utvářela i charakter místa, v němž autor žije.

Dlouhý časový rozestup, který dělí Tuorovy knihy, svědčí o mimořádném úsilí, jaké autora stojí každá stránka jeho útlých próz, a je zároveň dokladem trpělivosti a pečlivosti, s níž započatý úkol dovršuje. V jednom rozhovoru Leo Tuor uvedl: „Zabývám se svými texty velmi dlouho a vlastně dávno předtím, než je začnu psát. Dá se říci, že v podstatě ani nevznikaly u stolu. (…) Látku si musím nejprve dokonale zažít, sám chci procítit, o čem píšu, jen tak proniknu do hloubky a mohu čtenáři, pokud tedy chce, nabídnout vertikální četbu, nejen horizontální. Čili knihu, jež se může stát duchovním předmětem spotřeby, který bere člověk do ruky znovu a znovu.“

Dnes je erudovaný a všestranně činný Leo Tuor – básník, prozaik, esejista i překladatel, editor a autor prací pro rétorománskou televizi i rozhlas – uznávaným umělcem, do literatury však vstupoval na sklonku osmdesátých let dvacátého století jako enfant terrible, jako talent, který v sobě v těsné symbióze s místem a jeho jazykem nechal uzrát elegickou, a přitom furiantskou píseň.

Leo Tuor se narodil 29. května 1959 v alpské vísce Rabius, v jejíž blízkosti žije s manželkou (evangelickou farářkou a profesorkou teologie na univerzitě v Basileji) a třemi syny dodnes. Navštěvoval benediktinské gymnázium v nedalekém městečku Disentis a po maturitě studoval filozofii, historii a literaturu na univerzitách v Curychu, Freiburgu a Berlíně. Již jako student začal upírat pozornost k rodnému jazyku, vedl rétorománský časopis La Talina a pustil se do překladů děl B. Brechta a W. Shakespeara. Knižně debutoval na prahu třicítky žánrově obtížně zařaditelnou prózou či snad básní v próze nazvanou Giacumbert Nau. Cudisch e remarcas da sia veta menada messas giu da Leo Tuor (Giacumbert Nau. Pastýř na Greině. Poznámky k jeho životu zapsal Leo Tuor). Kniha vyvolala rozporuplné reakce, na jednu stranu byla několikrát oceněna (např. Schillerovou cenou za „významný literární přínos“, Unií rétorománských spisovatelů „za nově vanoucí vítr a odvahu“), na druhou stranu kantonální vláda navzdory doporučení své kulturní komise odmítla vydání finančně podpořit se zdůvodněním, že tak činí „s vědomím předností i problematických stránek knihy“, a Společnost pro zachování a péči o rétorománský jazyk a kulturu vyjádřila politování, že dílu „chybí respekt vůči člověku“.

Tuor totiž v mladické rebelii nešetřil kritikou na místní dobové politické a náboženské poměry. Do literárního díla vložil konkrétní odkazy k reálným událostem, jako byla například uvažovaná stavba přehrady na nedotčeném území horské pláně Greina, jeho protagonista se vysmívá faráři, který žehná nebezpečným vysokohorským pastvinám z pohodlného parkoviště v údolí, v textu nechává promlouvat rozhněvanou postavu, která za celý život nevyžene z paměti vzpomínku na školní hodiny náboženství a nenávidí „lid“, který jde jako stádo slepě a tupě za píšťalkou politiků. Politický patos se jako vzdálená ozvěna rozléhá v textu i po letech, přestože již v některých detailech ztratil na společenské aktuálnosti.

Leo Tuor nepřináší nový příběh. Hledá jazyk, kterým by zaznamenal prastarý příběh lásky, tolikrát odžitý, často tak krutý a nelítostný. Ve verších i prózou předkládá čtenáři fragmenty ze života osamělého hrdého pastýře Giacumberta Naua, do jehož charakteristiky vložil ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i sám Leo Tuor strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, právě v místech, o nichž píše. Prostoupením reálné a imaginární topografie se zmnožuje významové vrstvení díla. Ve čtenáři s každým výskytem magicky znějících jmen roste touha spatřit ta nedostupná místa, jednou neskonale půvabná, jindy nehostinná. Vystoupat ze sumvitských údolí na rozlehlou pláň Greina a pokračovat průsmykem, odkud stezka strmě spadá na opačnou stranu údolí a horizont se otevírá směrem k jihu. Postát ve stínu rozeklané Gaglinery, hledat Muletg da Miez nebo Gonda Gronda, kde by chtěl být Giacumbert Nau pochován.

Giacumbert miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Je to rebel a samorost, a přitom často bloudí v minulosti. Z mlhy na Greině, kde se stará o svěřená stáda, se mu vynořují temné stíny a vzpomínky. Příběh se rýsuje jen v náznacích: farář ve vsi se oběsí na své štóle, umíněný beran se odloučí od stáda a zaplatí za to životem, hrdina touží po své milence Albertině, která se provdá za jiného. Giacumbert žije jako svišť, obklopený jen bečícím stádem, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou. Trpí. Přišel o čtyři prsty levé ruky, přišel o berana, přichází o své blízké – ztráta se tu vyjevuje jako nevyhnutelná konstanta lidského bytí a proti této nevyhnutelnosti bojuje Leo Tuor nejslabšími a zároveň nejmocnějšími prostředky, jež byly člověku dány: slovy, jež se splétají v příběhy. „Giacumberta to (…) bolí, vidět jednoho po druhém odcházet, všechny, které má rád. Dotýká se ho především smrt starých, kvůli jejich řeči a uplynulému životu, který je obmyká, když tak neúnavně vyprávějí.“

Čtenáře Tuorových textů, jež jsou díky překladům z rétorománštiny do němčiny dostupné i širšímu publiku, může překvapit různorodost cyklu. Projevuje se nejen v jazykově-stylistické rovině, ale i prolínáním žánrů a mísením různých jazyků. Jejich příznačným rysem je intertextualita – formou přiznaných či skrytých citátů, aluzí, parodií a karikatur Tuor vtahuje do svého díla texty velkých evropských autorů a experimentuje s nečekanými kontrasty, které tím vznikají. Prostřednictvím citací z rétorománské chrestomatie a z děl klasiků rétorománské literatury vstupují do textu také prvky mytologie.

V díle můžeme číst i autorovo vyznání k rodnému jazyku. Rétorománských autorů bychom dnes napočítali asi na pět desítek, počet mluvčích rétorománštiny nepřesahuje čtyřicet tisíc, je to pouhé půlprocento všech obyvatel švýcarské konfederace. Nadto není podoba užívaného jazyka jednotná. V rámci rétorománštiny, jíž se oficiálně mluví jen v kantonu Graubünden, lze rozlišit pět nářečních útvarů, z nichž nejvitálnější je surselvisch v západní části, to právě je literární jazyk Lea Tuora či mladšího Arna Camenische, a ve východní části pak vallader, jazyk např. básnířky Lety Semadeni (máme-li se držet úzkých mantinelů, které vymezuje dostupnost rétorománské literatury v českém jazyce).

I když v překladu doléhá ke čtenáři melodičnost původního jazyka jen v drobných útržcích, hlavně skrze vlastní jména, doufáme, že rytmičnost a autenticita se snad nevytratila. Působivým návratným motivem této lyrizované prózy je pomalu se šinoucí stádo ovcí připomínajících podlouhlé perly, vedle sebe kladené promluvy se litanicky řetězí. Podmanivý text nás strhává jako dravý proud, důvěrně i naléhavě působí adresné oslovování čtenáře: „Přicházíš za mnou a ptáš se, kdo že je Giacumbert. Co už. Říkej Giacumbertovi prostě muž Gaglinery.“

Nepřehlédnutelná je suverenita, s jakou Leo Tuor pracuje s klíčovými motivy zvoleného žánru pastýřské písně. Z tradičních přírodních, milostných a venkovských námětů komponuje překvapivé paralelní obrazy: nespoutaná příroda a výjevy z poklidného života lidského společenství, sedláci připoutaní ke svému majetku a „svobodní“ pastýři, hrdá umíněnost jít si svou vlastní cestou, osamělost, neúprosná příroda a nevyzpytatelná láska. Mezi tím ale leží propast, kterou autor nesceluje, naopak – rozevírá ji jako archetypální prostor pro tajemství, které nebude nikdy odhaleno.

Čas prověřil kvality tohoto „pastýřského románu zbaveného idyly“. Dnes ve Švýcarsku platí za kultovní knihu. Byl několikrát zhudebněn a doznal i jevištního ztvárnění, vyšel v německém (1994), francouzském (1997) a italském (2008) překladu a v roce 2012 se rozebraný první náklad dočkal reedice v podobě bilingvního rétorománsko-německého vydání.

 

© Jitka Nešporová
studie vyšla v knize Giacumbert Nau. Pastýř na Greině
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2112x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce