Ahonen, Lauri; Ahonen, Jaako: Sojčák

Ahonen, Lauri; Ahonen, Jaako
Sojčák

recenze komiks

Komiksová povídka finských autorů vyniká především temnou, až hororovou atmosférou a precizní kresbou. Příběh malého ptáčka v opuštěném rodinném sídle zároveň vypráví o rozdělené rodině a postupujícím šílenství.

Malé ptačí psycho
Lauri a Jaako Ahonenovi: Sojčák. Přel. Richard Klíčník, Argo, Praha, 2016, 128 s.

Nestává se zrovna často, že by se v českých knihkupectvích objevil nějaký komiks odjinud než z anglosaských, frankofonních či asijských velmocí. Komiks z Finska byl v češtině s největší pravděpodobností vydán úplně poprvé. Jistě: Sojčákovi pomohla nominace na nejsledovanější americké komiksové ocenění, Cenu Willa Eisnera, a možná také jistá příbuznost s dílem jiného skandinávského tvůrce Maxe Anderssona, který si tu svými brutálně černohumornými pracemi vydobyl kultovní status; jakkoliv už od vydání posledního z nich uplynulo drahně času. Tudíž se vydání krátkého díla Lauri a Jaaka Ahonenových sluší zatleskat. A to i přesto, že po prvotním nadšení z precizní kresby, mistrného budování atmosféry a celkové skvělé práce s možnostmi komiksového vyprávění se nakonec v závěru dostaví trochu zklamání: z toho, že ten chytře vystavěný příběh stojí na chatrných základech.

Ačkoliv Argo zvolilo luxusní vázané vydání, které příběhu v kulisách počátku dvacátého století sluší, na necelých 130 stranách se odehraje vlastně jen krátká povídka. Moc se toho tu nenamluví, většinu stránek zabere všednodenní přežívání malého antropomorfizovaného ptáčka, který žije sám se svou na lůžko upoutanou matkou ve stále ještě docela honosném, ale úplně opuštěném domě, který má prvky zámku nebo nějakého starého rodového sídla, se všemi těmi obrazy slavných a úspěšných předků, z nichž musí malý sojčák ometat prach. Ahonenovi hned od začátku vystavějí klaustrofobní atmosféru, posilovanou sojčákovými strachy. Zřejmě vyrůstal bez kontaktu s okolním světem, takže se bojí všeho cizího, v čemž ho matka ještě utvrzuje, když mu vysvětluje zabednění domu: je to kvůli zlým ptákům, kteří by jinak vtrhli dovnitř, zabili je a zničili vše v domě. Sojčák tak žije v neustálých obavách, což Ahonenových kresba zachycuje mimořádně sugestivně. Chytře k tomu využívá ptačí fyziognomii, kdy i mladík ve věku přinejmenším pubertálním stále připomíná děcko a jeho vytřeštěné velké oči mají sílu i opakovaně. Jen připomíná spíš vrabce nebo nějakého malého zpěvného ptáčka než mladou sojku – a v této podobě i zestárne...

Výraznou, tlumenými barvami kolorovanou karikaturní kresbu, která využívá roztomilost ptáčka v kontrastu s depresivním prostředím a celkovým laděním, občas autoři proloží drásavými šrafovanými černobílými výjevy. Ani ty tu nejsou samoúčelně, byť jako vyjádření hrdinových úzkostí a nočních můr by takto obstály. Ale Ahonenovi tuto techniku využijí ještě ve vrcholné scéně komiksu, kdy se svět reálný se světem strachu propojí v tragickém okamžiku, který později dostane ještě smutnější pointu.

Při prvním čtení to vše působí nesmírně promyšleně, sugestivně a sevřeně. Ale jakmile o všem začneme přemýšlet trochu víc a pragmatičtěji (neboli přízemněji), začíná Sojčák dostávat trhliny. Především: jak mohou ty dvě osamělé bytosti v hermeticky uzavřeném domě žít. Míněno z čistě praktického hlediska: kde berou potravu a vodu a kde – ehm – vylučují, když se bojí i otevřít okno. Vše v domě je navíc vzorně upravené a vycíděné. Trochu to připomíná slavný filmový horor Ti druzí, kde měla ale uzavřenost hlavních hrdinů v opuštěném venkovském sídle logické (nikoli realistické) vysvětlení v překvapivé, perspektivu převracející pointě.

Dále: čím to, že malého sojčáka to dávno netáhne ven, že se stále nechává matkou obelhávat o ohrožení zvenčí? Vedle mnoha strachů a fobií mají děti i dospívající společnou také značnou zvědavost a zvídavost. Ale to autorům příliš nehraje do zápletky a – ačkoliv zvědavost přiznávají a pracují s ní - musejí ji nakonec přebít hysterickým strachem, který by snad mohl mít opodstatnění v nějakých vypjatých situacích, ale v nudném sojčákově životě, sestávajícím z vaření pro matku, jejím převlékání a oprašování portrétů předků, se zdá být spíše účelovým konstruktem.

Konstrukt je ostatně celá povídka, a to chladnější, než se po prvním přečtení zdá. Jistě, asi bychom ji měli číst jako metaforu o tom, jak nebezpečný a nevypočitatelný může být strach a že právě ze strachu jsme schopni spáchat ošklivé věci. Ale i tak by tam zůstalo příliš mnoho prvků, nad kterými je nutné příliš přimhouřit oči. Je to škoda, protože mimořádně podmanivá a výrazná kresba by si zasloužila lepší zápletku.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pavel Mandys, 12.10.2017 09:39
Ahonen, Lauri; Ahonen, Jaako: Sojčák
Je pravda, že v současné protimigrantské hysterii ten příběh získává novou metaforickou rovinu, což recenze z léta 2016 ještě nemohla zachytit, to teprve vše propukalo. Jinak jsem přesvědčený, že z perexu si spoiler vydedukuje jen ten, kdo už má komiks přečtený.
Vložil: Jitka J., 11.10.2017 22:21
Ahonen, Lauri; Ahonen, Jaako: Sojčák
S hodnocením v závěru nesouhlasím. Jistě, příběh by mohl být propracovanější, ale proč se ve fiktivním světě upínat k realismu? Postavy jsou takové, jak je vykreslí autor. Mně kniha přijde aktuálně dost alarmující. A pozor na to, že perex recenze může být vnímán jako spoiler.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 3237x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce