Karparov, Alexandăr: Marcella

Karparov, Alexandăr
Marcella

ukázka beletrie zahraniční

Povídka ze sbírky Benátští holubi bulharského prozaika Alexandra Karparova, který žil mj. také v Itálii a vedle bulharštiny psal i italsky.

Marcella
Alexandăr Karparov: Venecianski gălabi. Razkazi (Benátští holubi. Povídky). Bălgarski pisatel, Sofia, 1980, 104 s.

Hledal jsem nový podnájem. Připravoval jsem se na univerzitě k závěrečným zkouškám. Doporučili mi v Neapoli jednu z oněch klidných čtvrtí, kde žijí hlavně studenti, drobní řemeslníci, penzisté, obchodní cestující a všemožní podivíni.

Dostal jsem se do rodiny Perozziových, kteří bydleli ve starém domě v druhém poschodí.

Po schodech mě doprovázel pan domácí a hned se představil – Ugo Perozzi. Muž asi padesátiletý. Vysoký, suchý, trochu nahrbený, snědý, úzké vrásčité tváře ostrých rysů. S kudrnatými vlasy. Když se mu člověk zadívá do očí, hned uhýbá, těká. Lišácký pohled.

– Žijeme s Marcellou sami, děti nemáme. Už je to tak – vysvětlil mi jaksi mimoděk, jako by kladl důraz na klid, který mě v tomto domě čeká.

Otevřel dveře do pokoje – byl dobře zařízený a působil útulně. Voněl laciným toaletním mýdlem, v němž bylo vypráno ložní prádlo. Vzal jsem to, nájemné nebylo vysoké. Dohodli jsme se. Odešel jsem a brzo jsem se vrátil s dvěma studentskými kufry, plnými oblečení a knih.

– Marcello, Marcello! – volal domácí.

– Pán je tady.

– Už jdu – ozval se líbezný ženský hlas.

A za chvíli se ve dveřích sousedního pokoje objevila vysoká hubená žena s povadlou tváří. Nešlo uhodnout, kolik jí je, byla však zjevně mladší než její muž. Budila dojem bývalé krasavice. Černé vlasy protkány prošedivělými prameny. Její modré oči, stále ještě divoké a nepokojné, si uchovaly skryté kouzlo a vypovídaly o velkolepější minulosti.

V sousedním pokoji měli ložnici. Za pokojem mi ukázali ještě jednu místnost, zařízenou jako pracovna. Na stole psací stroj. Trochu stranou stála skříň, plná papírů. Zde, jak jsem pochopil, paní Marcella Perozzi celý den pracuje. Opisuje a překládá. Uměla dobře anglicky. Tím se živili. Pan Ugo byl většinou ve městě – odnášel hotovou práci a přinášel z různých míst nové texty.

Když jsme se představili, nezapomněla mě paní Marcella varovat:

– Víte, my jsme slušná rodina. Teď jsme trochu v tísni, manželovi z jakýchsi důvodů pozastavili penzi. Ale jinak si moc potrpíme na morálku. Abyste věděl hned od začátku – žádné ženy! Nezlobte se, ale já to raději říkám předem.

Po nevyhnutelných seznamovacích formalitách mezi novým nájemníkem a domácími jsem zůstal v pokoji sám, ubytoval jsem se a pak se ponořil do studia ke zkouškám, které se kvapem blížily.

Bylo už dost pozdě. Nevšiml jsem si, kdy utichl pouliční ruch. A přece jsem této první noci v novém bytě zaslechl, jak se otevírají domovní dveře. Pak kroky po chodbě, jakési zápolení, ostrý výkřik, naříkání.

Moc se mi chtělo vyjít ven, abych přišel na kloub tomu záhadnému hluku, ale nepohnul jsem se ze židle. Hádka se přenesla do sousedního pokoje – ložnice domácích.

Bylo slyšet, jak jakýsi předmět spadl na zem, pak znovu hádka, pak šepot, smích, až nakonec vše utichlo.

Druhého dne ráno jsme se vlídně pozdravili. Nic zvláštního jsem na domácích nepozoroval. Tvářili se, jako by se nic nestalo.

A já jsem neměl důvod vyptávat se – je to jejich věc.

Další noc a každou příští se hluk opakoval. Domácí, jak se zdá, natolik přivykli těmto rvačkám, že si ani neuvědomovali, že by to mohlo cizímu člověku vadit.

Jednou ráno, když byl pan Ugo ve městě za svými záležitostmi, využila paní Marcella jeho nepřítomnosti, zaklepala na dveře a začala:

– Promiňte, že ruším, ale to není život, to je peklo. Víte, co mi ten můj prevít vyvádí?... Povím vám to všechno od začátku. Ještě první rok po svatbě mě přistihl při nevěře. Našel dopis. Začal mě bít. Ale to byla nádhera. Miloval mě. Byl do mě blázen. Byla jsem si jistá, že pro něj jiné ženy neexistují, a proto jsem ho trápila – vrhala jsem nadějné pohledy i na muže, kteří se mi vůbec nelíbili. Ale jednoho dne se to všechno obrátilo. Našla jsem mu v kapsách milostné dopisy a papírky se vzkazy ke schůzkám od jakýchsi ženských. Začala jsem ho špehovat a podezřívat. A večer, když se opilý vrátí, začneme se hádat. Pořádně mu namlátím, on padne na kolena, prosí, slibuje, že už to víckrát neudělá, že se polepší. Ale druhého dne, když se trochu napije, udělá to znovu. Zapomene, co slíbil, a zase najdu papírky. Je pravda, že jsem ho ještě nechytila při činu, ale copak vím, kam chodí? Jsem přivázaná doma k psacímu stroji, nemohu za ním běhat po městě. Má jednoho přítele – Gina, knihkupce támhle odnaproti – odporného, podlého, zkaženého chlapa. To on ho tahá za ženskými. Musíte mi udělat jednu laskavost, vypadáte, že jste tak hodný, jistě mě chápete, jsem přece taky člověk a chtěla bych, aby mě měl aspoň trochu rád jako dřív, aby na mě zase žárlil. Musí vidět, že i teď jsem pro muže žádoucí. Že ještě jako žena za něco stojím. Chci, aby až se vrátí, nás spolu přistihl tak trochu in flagranti. Budeme se třeba objímat. Chci to zkusit, bude to má poslední nevěra, a to ještě falešná.

– Ale prosím vás, vždyť přece... – začal jsem mumlat.

– Ne, nic jiného nechci – jen u něj vzbudit žárlivost.

Zatímco jsme mluvili, bylo slyšet, že se dole otevírají dveře. Paní sebou trhla, naznačila mi, abych mlčel, pak si rychle rozcuchala vlasy, hodila mnou na postel, objala mě a začala vášnivě líbat. To vše učinila natolik bleskurychle, že jsem se nezmohl na žádnou reakci.

Dveře pokoje se otevřely. Když nás Ugo spatřil, začal křičet:

– Aha! Ty děvko, tak takhle je to. Ven, ven z mého domu.

Zcela zmaten neměl jsem čas nic vysvětlovat, ale celá ta situace mi připadala docela zábavná. On ji pak samozřejmě začal bít. Pokusil jsem se ji přece jen bránit, ale jen naoko.

Nemělo smysl, abych jí kazil hru. Chtěla u něj přece vzbudit žárlivost.

Dům jsem hned opustil. Poměrně blízko, jen přes tři ulice, jsem si našel pokoj u jedné tentokrát opravdu tiché a klidné rodiny. Zcela zaneprázdněn zkouškami jsem rychle na manžele Perozziovy zapomněl.

Jednou večer jsem zašel do restaurace, která se nacházela ve stejné ulici jako můj nový byt, a sotva jsem se posadil, viděl jsem, jak se od protějšího stolu kdosi zvedá, kývá a jde ke mně. Už jsem chtěl nasadit zdvořilý úsměv, s nímž mu promíjím, že si mě s někým spletl, když odhodlaně promluvil.

– Jsem Gino, knihkupec, co po večerech chodí po flámech s Ugem Perozzim. A to jste vy, student. Cizinec. Určitě se nepletu – bydlel jste u Perozziových. Byl jste jejich poslední nájemník.

Možná čekal, že ode mne něco uslyší. Mlčel jsem.

– Ten Ugo! – zasmál se. – Nutil mě, abych mu psal milostné dopisy jakoby od ženských. Platil mi za to vínem. A teď se najednou vypařil. A já jsem ztratil moc, moc. Už nechodí do hospody, kde jsme se dřív scházeli, a tak jsem se přesunul sem. Nemíním se dívat, jak se spolu večer procházejí, zavěšeni jeden do druhého...

Překvapeně jsem poslouchal přiopilého Gina a myslel na domnělou nevěru Marcelly se mnou.

Nevím proč, ale zdálo se mi, že mě paní Marcella políbila až příliš ohnivě. Bylo opravdu všechno jen naoko?

Několik dní jsem pak na to myslel. Neodvážil jsem se ale projít kolem domu, kde paní Marcella bydlela.

 

© překlad Ivana Srbková
ukázka pochází z knihy Venecianski gălabi. Razkazi
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2065x

Inzerce
Inzerce