Staalesen, Gunnar: Pokrevní pouta

Staalesen, Gunnar
Pokrevní pouta

recenze krimi

Zaměstnanec Barnevernu a později detektiv na volné noze Varg Veum se zuby nehty snaží hájit a ochraňovat svého někdejšího svěřence Jana Egila, protože v něm stále vidí malé bezbranné dítě. Proč však v chlapcově okolí došlo v průběhu let k tolika tragickým úmrtím?

Ze života odebraného dítěte
Gunnar Staalesen: Pokrevní pouta. Přel. Veronika Vladimírová, Garamond, Praha, 2016, 314 s.

Mladík jménem Varg Veum pracuje v roce 1970 na norském Úřadu na ochranu dětí. Uprostřed parného léta s kolegyní zasahuje ve zpustlé domácnosti na předměstí Bergenu. V děsivých podmínkách tu mezi špinavými hadry a prázdnými lahvemi od tvrdého alkoholu nalézají sotva tříletého chlapce Jana Egila. Jeho matka se nedokáže postarat ani sama o sebe a pod nátlakem úřadů se odhodlává k odvykací léčbě, zatímco Jan Egil putuje nejdřív do kojeneckého ústavu a nakonec do náhradní rodiny. Uplynou čtyři roky, než se s ním Varg Veum setká podruhé. Tentokrát za ještě dramatičtějších okolností: v rodině, do níž byl Jan Egil umístěn, došlo k tragickému úmrtí. Možná nešťastná náhoda, možná vražda. Jediný, kdo ví, co se stalo, je právě malý Jan Egil, a Varg Veum ho má vyslechnout.

V rodném Norsku je spisovatel Gunnar Staalesen uznávaným autorem kriminálních románů: od roku 1975 jich napsal několik desítek, značnou část tvoří právě knihy s vyšetřovatelem Vargem Veumem coby hlavním hrdinou. Dvanáct z nich se potom stalo předlohou filmového zpracování. Pro českého čtenáře Staalesena objevilo nakladatelství Garamond, které dalo letos na jaře šanci jeho románu Dødens drabanter (Služebníci smrti, česky jako Pokrevní pouta). Těžko si představit lepší načasování: ještě před dvěma lety norský Úřad na ochranu dětí v Česku nikoho příliš nezajímal, do širšího povědomí se „obávaný“ Barnevern dostal až s mediálně vděčnou kauzou rodiny Michalákových.

Těžko říct, zda se jedná o náhodu, nebo o promyšlený tah nakladatele; samotného aktu odebrání dítěte biologické matce se však román dotýká jen okrajově. O tom, že norská sociálka jedná správně, když si malého Jana Egila v úvodu knihy odváží, nemůže být pochyb. Péče labilní matky se, alespoň z pohledu pozorovatele neznalého dalšího děje románu, zdá po všech stránkách horší než budoucnost v pěstounské rodině. Důležitější než vztah matky a odebraného dítěte je ale v Pokrevních poutech vztah malého Jana k vyšetřovateli Veumovi jako k člověku, který se mu stal v dětství na několik klíčových měsíců zdrojem lásky a oporou v nepřehledném světě. Mezi Janem a Veumem vznikne silné pouto, v mnoha ohledech osudové: jejich cesty se během dospívání Jana Egila ještě několikrát nečekaně protnou. Vždy se tak stane za značně pohnutých okolností; jako kdyby sama přítomnost chlapce a později mladého muže v rodině přivolávala smrt a neštěstí.

Gunnar Staalesen na třech stech stranách vypráví spletitý příběh, odehrávající se až v pěti různých časových rovinách. Prakticky v každé z nich dojde k nějaké vraždě a teprve pochopení všech událostí v souvislostech vede k porozumění chlapcovu životnímu údělu. Ten v prvním případu figuruje ještě jako svědek, zatímco v druhém už jako hlavní podezřelý. Oba případy se navíc vzdáleně podobají. Na první vyšetřování tak zpětně padá neurčitý, temný stín: když se z dítěte vyklubal zločinec, nemohlo se na prvním zločinu také nějak podílet? Přestože to tehdy byl zdánlivě nevinný čtyřletý chlapec?

Zaměstnanec Barnevernu a později detektiv na volné noze Varg Veum se Jana Egila zuby nehty snaží hájit a ochraňovat, protože v něm stále vidí malé bezbranné dítě, ale v záplavě informací dlouho jen tápe. Čtenář je na tom ještě hůř: zejména ženské postavy jsou charakterizovány jen zběžně nebo vůbec a brzy začnou splývat nejen jejich jména, ale i činy a osudy. Autor si evidentně ukousl velké sousto; případů řeší příliš mnoho na příliš malém prostoru. Přitom by na plnohodnotný román bohatě stačila úvodní, téměř komorní zápletka: vztah sociálního pracovníka a dětského svědka. Když v druhé polovině knihy navíc vyjde najevo, že zločiny možná souvisí s norskou lihovou mafií a že nezbývá než je chápat v mnohem širších souvislostech, vytratí se i kompaktní dějová linka vystavěná v úvodu a román ztratí tah na branku.

Výsledkem je trochu nevýrazná konverzační detektivka se slibným, vzrušujícím začátkem, ale o poznání slabším koncem. Věrný fanoušek severské krimi po ní může bez obav sáhnout; nebude nejspíš ani nadšen, ale ani vyloženě zklamán. V rámci žánru Pokrevní pouta nevyčnívají z průměru.

 

© Vojtěch Matocha

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   37%čtenáři

zhlédnuto 2746x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce