Ditrych, Břetislav: Hořce voní arnika: Jiná Šumava

Ditrych, Břetislav
Hořce voní arnika: Jiná Šumava

recenze beletrie česká

Břetislav Ditrych zachytil ve svém pátém básnickém souboru, nazvaném Hořce voní arnika. Jiná Šumava / Bitter duftet Arnika. Der andere Böhmerwald, subjektivní dojmy a vzpomínky z navštěvovaných míst, silně prodchnuté znalostmi historických fakt a vědomím dějinných katastrof, o nichž krajina v pohraničí dodnes podává svědectví. Cyklus fragmentárních reflexivních textů doplňují na čtyři desítky fotografií a paralelní německý překlad.

Jiná zmizelá Šumava
Břetislav Ditrych: Hořce voní arnika. Jiná Šumava. / Bitter duftet Arnika. Der andere Böhmerwald. Do němčiny přel. Friedrich Brandl, ARSCI, Praha, 2015, 120 s.

Jméno Břetislava Ditrycha (nar. 1942 v Kolíně) jsme uvykli číst pod články v literárních časopisech a také na obálkách knih s odbornou tematikou aviatiky a dějin letectví. Zhruba před dekádou a půl rozšířil záběr své tvůrčí činnosti a pronikl i na pole prózy a poezie. Jako básník knižně debutoval až po šedesátce souborem Pozdní sběr (Mladá fronta, 2007), v němž představil své průběžně zachycované záznamy prchavých okamžiků a pocitů. Následovaly sbírky Umřel v stromě (2009, s fotografiemi J. Štreita), Jen tak (2009) a Někdy někde (2012, s ilustracemi Marcely Burdové), proložené prozaickými knihami Stínové postavy (2011) a Nemít sny (2013). Svými reflexemi a retrospektivami se Ditrych často vrací do rodného Polabí, zatímco nejnovější básnický cyklus, nazvaný Hořce voní arnika (Arsci, 2015), věnoval Šumavě.

Z řady jeho básnických prací se vymyká hned v několika ohledech. Už dvojjazyčný titul Hořce voní arnika. Jiná Šumava / Bitter duftet Arnika. Der andere Böhmerwald prozrazuje, že jde o bilingvní vydání; německý překlad pořídil Ditrychův vrstevník z bavorského Ambergu Friedrich Brandl. Titulní „jinakost“ Šumavy odkazuje k zachycovaným proměnám známých míst, ale je i výstižným atributem Ditrychovy „dokumentární“ poetiky. Podobně jako i v předchozích básnických svazcích tu doprovází textovou složku část obrazová – tentokrát jde o poměrně rozsáhlý soubor krajinných a portrétních černobílých fotografií ze šumavského regionu, zařazených průběžně v textu. Autory dobových snímků (od počátku minulého století) jsou českokrumlovští otec a syn Seidelovi, záběry ze současnosti dodal ze svého archivu B. Ditrych. Pořídil je při svých toulkách Šumavou, kdy v něm zrál i text budoucí básnické skladby.

Cyklus lyricko-epických fragmentů nepřináší žádné idylické obrázky šumavských přírodních scenérií; sbírka má převážně vzpomínkový a konfesijní charakter. Autor se vyznává ze své lásky k Šumavě, ale zároveň si klade úkol připomenout tragické okamžiky česko-německých dějin, které se neodvolatelně vryly do života šumavských obyvatel a celého kraje. Soubor se tak vyznačuje silným elegickým laděním s apelativními, až mentorskými tóny.

Ditrych svou šumavskou poému komponuje jako věcné promluvy lyrického subjektu v ich-formě, který se dovolává čtenáře a vede jej po stopách místních příběhů („po úvodu v nadějných barvách duhy“ […], „[nyní] vás pomalu zavedu / na hřbitov za kvildský kostel“; „procházím za mlhavého dne / pustou a zapomenutou cestou“; „a tak bych mohl pokračovat / přikládat další příběhy“; „promítl jsem vám opravdu / jen pár zrychlených obrázků“). Volně vedle sebe klade vzpomínkové fragmenty – představuje si, jak co asi bylo (zaniklé sklárny), srovnává fotografie, vplétá do textu návratné motivy zbořených domů a zpustošených hřbitovů, připomíná konkrétní osobnosti (kněze Jakuba Klostermanna, fotografa Josefa Seidela, malíře a mystika Josefa Váchala, odvážného rakouského kněze Franze Reinische, který se vzepřel mocenskému diktátu, „vyvolávám slova básníka Johanna Petera“). I v básnickém souboru Ditrych promlouvá jako zkušený autor literatury faktu, když včetně kalendářních a statistických dat zkratkovitě líčí dějinné události (zejména známý pochod smrti z 1. května 1945), vzpomene ale i osobní zážitek z prudké odpolední bouře. Prokládá temné obrazy historických katastrof poetickými pasážemi („vracím se […] na úvozovou cestu / mezi hedvábnými loukami / sešitými kamennými zídkami […] postupoval jsem pomalu / za tichého dotýkání trav“) či kurzivou tištěnými lyrickými útvary (popěvek, „zlomek úvahy“, píseň, otázka), čímž vzniká pestrá mozaika.

Jednotlivé motivy rozvíjí s různou intenzitou, někdy jde jen o názvuk, jindy se silné téma nese hned několika textovými fragmenty. Nejrozsáhlejší epickou složkou básnického cyklu tak je popis pochodu smrti až devíti set žen z Kvildy, jenž je do textu zapojen skrze paralelu s katolickým procesím na svátek Božího těla. Ditrych dopodrobna vypočítává, kolik žen zemřelo cestou, než zbylé ve Volarech nastoupily do nákladních vagonů, připomíná těla dvaadvaceti žen a dívek zahrabaných těsně před koncem války do hnojiště, jež pak museli místní o pár dní později pod dozorem amerických vojáků znovu odkrýt a důstojně pohřbít. Tklivou skladbu autor uzavírá vyznáním, že „předložil […] pár starých fotografií / kdysi nyní / před a po / je to jen dílek mé Šumavy / kterou každý rok / znovu a znovu hledám […] a s opatrnou nadějí / se sám v sobě ptám / na čas budoucí“.

Šumava v očích Břetislava Ditrycha je unikavá, hned v úvodních verších čteme jako silný vjem z toulek krajem záznam „hlasů lidí mizivých“. Autor svým „básnickým dokumentem“ (Aleš Haman) vzdává tichý hold krajině a jejím obyvatelům, současně však z jeho slov skrze tíživý smutek zaznívá i káravý hlas mentora.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1978x

katalogy

štítky k článku

Inzerce