Enger, Cecilie: Matčiny dary

Enger, Cecilie
Matčiny dary

recenze beletrie zahraniční

Co o nás říkají dárky, které si vzájemně dáváme? Norská autorka Cecilie Engerová v nezvyklé rodinné kronice ukazuje, že dárky vypovídají mnohé o nás, našich vztazích i o historii.

I dárky mají duši
Cecilie Enger: Matčiny dary. Přel. Alice Týnská, MOBA, Brno, 2016, 232 s.

Román Cecilie Engerové s názvem Matčiny dary (Mors gaver, 2013) pojednává o neviditelné síle darů a o kouzlu chvíle, která navždy zůstane ukryta v každé darované vázičce. Je jen na nás, zda ono kouzlo chceme a umíme znovu vyvolat. Matčiny dary jsou také příběh osobní, v němž se norská autorka vydává do minulosti své i svých předků.

Spisovatelka a novinářka Cecilie Engerová (nar. 1963) se literatuře věnuje již od poloviny devadesátých let a od té doby se prosadila především na poli historických románů. Oceňovaná je její kniha Himmelstormeren (Bouřlivé nebe, 2007), v níž vykreslila přesvědčivý portrét norské spisovatelky a političky Ellisif Wesselové (1866–1949), či příběh služebné královny Maud s názvem Kammerpiken (Pokojská, 2011). Její zatím poslední román Matčiny dary má však zcela jiný ráz. Východiskem autobiografického vyprávění je nelehké vyrovnávání se s onemocněním matky, které je diagnostikována Alzheimerova choroba. Rodina je nucena umístit matku do domu s ošetřovatelskou službou a prodat její dům. Při jeho vyklízení narazí autorka na nečekaný poklad – podrobné seznamy dárků, které si matka pečlivě vedla od roku 1963 do roku 2003. Obsahují jména všech příbuzných, i vzdálených, a přátel a čítají každoročně přes třicet osob. U všech si matka zaznamenávala dary, které jim byly koupeny či vyrobeny i které naopak rodina dostala od nich. Za čtyři desítky let soupis obsahuje úctyhodné množství položek od dětmi vyšívaných deček po šperky, hračky, obrazy, hudební nahrávky, kuchyňské vybavení či zahradnické nářadí.

Darované předměty fungují jako záblesky dětství a vyvolávají vzpomínky na časy, v nichž byly pořízeny. Engerová vypráví na přeskáčku a v náznacích, vyhýbá se přímému pojmenování skutečnosti či hodnocení. Nahodile brouzdá seznamem a nechává se unášet minulostí, zrcadlí složitost vztahů a hledá v této pavoučí síti své místo. Střípky nezvyklé domácí kroniky se rozpínají od začátku dvacátého století, kdy část příbuzných odešla hledat štěstí do Ameriky, až po přítomnost, již představují především frustrující návštěvy v pečovatelském domě. Spolu s věcmi otevírá Engerová dveře do intelektuální domácnosti svých prarodičů, do zoufalých dnů nemocné pratety, jejíž duševní nemoc léčili tehdejší odborníci zničujícími elektrošoky, a postupně také odkrývá bouřlivé soužití svých rodičů.

Duše a dějiny věcí
Kromě osudů svých blízkých věnuje Engerová pozornost i daru jako společenskému fenoménu, jenž je již po staletí jedním z průvodních znaků přízně, ale také závazků a ekonomických zájmů. Cituje z literatury, která se zabývá rituálem obdarovávání, a na základě ní si všímá, jak rozdílně ona sama či její matka přijímala pozornosti od různých typů lidí, od svých nejbližších či naopak od těch, se kterými ji nepojí nejvřelejší city. Přemýšlí nad tím, kolik úsilí a očekávání dáváme do vybírání vhodného překvapení v tajné touze, že věc přinese zahojení nevyřčených křivd.

Engerová postupně zjišťuje, že dary jsou zároveň nositeli jakési dějinné paměti a odrážejí společenský i kulturní vývoj Norska. Některé svátky jsou ve znamení umakartu, jiné se nesou na vlně výroby vína, které propadl celý norský venkov. Stejně tak rodiče vypravěčky ztělesňují nejen rozdílné lidské typy, ale i politické tábory své doby. V roce 1972 matka rozváží na kole letáky s heslem „Stop zaprodání Norska“, naopak otec volí v referendu o vstupu země do Evropského společenství „ano“. Zatímco se matka v roce 1979 připoutává na protest provazy u řeky Alty, na níž vláda buduje proti vůli Sámů vodní elektrárnu, otec je zastáncem stavby, která přinese Norsku potřebnou energii. Podobně vzrušené jsou v sedmdesátých letech i debaty rodičů nad komunistickým nadšením spisovatele Daga Solstada, jehož díla nesmějí chybět pod vánočním stromečkem. Českému čtenáři tak příběh přibližuje i některé zásadní milníky vývoje Norska několika posledních desetiletí.

I přes vlastní citovou angažovanost a jistou terapeutickou funkci psaní se Engerová ubránila zbytečnému sentimentu i přílišné upovídanosti s vědomím, že vypráví jiným. Rozsahem se drží intimní mozaiky, v níž dokáže na chvíli zastavit nevyléčitelnou nemoc, dát minulosti slovo a zabránit tomu, aby přítomnost převálcovala všechno, co již bylo zdánlivě odžito a co odsloužilo. Román Matčiny dary je dojemné a procítěné čtení, díky němuž si o nadcházejících Vánocích budeme o trochu více všímat toho, co se doopravdy skrývá pod barevnými papíry.

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.