Rybníčková, Alena; Chlup, Radek; Pehal, Martin; Koubková, Evelyne: Happening

Rybníčková, Alena; Chlup, Radek; Pehal, Martin; Koubková, Evelyne
Happening

recenze kultura

Víte, že Václav Klaus získal regionální Nobelovu cenu a byl již za svého života svatořečen? I když jen v rámci inscenovaných akcí, jejichž původci se hlásí k tradici happeningů, které kniha osvětluje. Autoři tento jev umisťují kamsi na pomezí divadla, rituálu, politického protestu a snad i psychodramatu. Nasvěcují jej tedy i z netradičního, antropologicko-srovnávacího úhlu pohledu.

Divadlo, rituál, občanský protest či psychodrama? Podnětná kniha o současném happeningu a svatořečení Václava Klause
Alena Rybníčková, Radek Chlup, Martin Pehal, Evelyne Koubková: Happening: mezi záměrem a hrou. Akademie múzických umění v Praze, Praha, 2015, 209 s.

Víte, že Václav Klaus získal regionální Nobelovu cenu za literaturu a byl již za svého života svatořečen, přičemž jeho atributem se stal narcis? A že byl zatčen chilskými policisty za zcizení pera? I když jen v rámci inscenovaných akcí, jejichž původci se hlásí k tradici happeningů. Nad tím, co to vlastně happening je, jaká je jeho historie a současný vývoj, zkoumá publikace Happening: mezi záměrem a hrou. Čtyřčlenný autorský kolektiv je multidisciplinární, mezi spoluautory najdeme vystudovaného egyptologa i doktorandku Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Kniha dále obsahuje rozhovor s filozofem Václavem Němcem a spisovatelem, dramatikem, hercem, režisérem a divadelním pedagogem Ivanem Vyskočilem, průkopníkem výuky herectví coby „vědeckého výzkumu, k čemuž se svými studenty používá metodu dialogického jednání“.

Dějiny pojmu autoři vyprávějí ve značně zkondenzované podobě a kromě Milana Knížáka a Eugena Brikciuse vynechávají většinu domácích umělců, kteří bývají v rámci tohoto proudu zmiňováni. Místo toho ale referují o souběžných snahách v sousedním Polsku, kde Waldemar „Major“ Fydrych (*1953) založil hnutí Pomerančová alternativa. Jeden happening kupříkladu uspořádali u příležitosti dvacátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa: „Vyhlásili jsme, že musíme překročit hranice mezi Polskem a Československem, protože je u vás zase ohrožen socialismus. Zorganizovali jsme armádu, která měla překročit hranice u Sněžky a zamířit na Prahu. Jenže se ukázalo, že polské a československé bezpečnostní složky jsou ve skutečnosti v zajetí revizionismu, protože nám v naší akci společně zabránily. Snažily se zadržet všechny podezřelé. Byl jsem tehdy převlečený za samuraje. Jel jsem na takovém vyvýšeném křesle a dostal jsem zprávu, že byly naše přední voje napadeny. Seskočil jsem z toho vysokého křesla – díky tomu, že jsem byl mladý, se mi naštěstí nic nestalo – a utekl jsem do lesa. Stále jsem ale neopustil svou myšlenku, chtěl jsem se dostat do Prahy, abych tam chránil socialismus. Najednou jsem zjistil, že už jsem skoro u Sněžky, a uviděl jsem před sebou chlapce a dívku. Vyskočil jsem z křoví a zeptal se jich, jestli tu neviděli moje vojsko. Zapomněl jsem, že mám masku samuraje, také jsem měl při sobě meč. Vůbec nebyli schopní reagovat. Myslel jsem, že mi nerozumějí, že jsou to nějací cizinci, třeba Angličané. Ptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky. Pořád na mě jen civěli. Opakoval jsem otázku polsky. Jen zavrtěli hlavou a já jsem zase zaběhl do křoví. Pod Sněžkou mne obklíčil armádní oddíl. Nechtěli si moc povídat. Po chvíli přišel plukovník. A ten mi povídá: ‚Prosím, pane majore, vzdejte se! Dáme vám vůz s megafonem, objedeme tady hory a vy vyhlásíte kapitulaci.‘ Odpověděl jsem mu, že… radši spáchám harakiri, než bych se vzdal. Prosil mě, abych to nedělal. Nakonec jsem mu řekl, že mohu kapitulovat jen sám, ale že to musí být čestná kapitulace. Podobná, jaké se za druhé světové války dočkal major Sucharski, když mu byla na Westernplatte ponechána šavle. Že se musím těšit právům podle Ženevské konvence, musím každý měsíc dostávat balíček od Červeného kříže a nesmím být kárán za nedostatky na uniformě. Měl jsem totiž samurajský oblek již trochu potrhaný. Souhlasili a doprovodili mne na velitelství, kde měli rozvěšené štábní mapy. Postupně se tam scházeli lidé, které pochytali. U stěny byly rovnány a očíslovány zabavené plastikové zbraně. Viděl jsem, že se dobře baví.“

Podobnou nenásilnou a hravou formou dnes proti politikům protestují četní čeští aktivisté. A to jak proti Klausovi, tak například proti Tomiu Okamurovi. Příslušný happening, odkazující na jeho xenofobní kampaň a zvláště jeden konkrétní plakát, vypadal tak, že několik diváků i organizátorů bylo převlečeno za bílé ovce, které tvořily Okamurovo stádečko. Ve chvíli, kdy ve výběhu už nebylo dost místa a bylo potřeba ho uvolnit, jedna ovce byla označena za nepřizpůsobivou. Ostatní ji vyhodili. Postupně tak byly vyhozeny všechny ovce, až nakonec ve výběhu zůstal jen student, jenž ztvárňoval Okamuru. Jeho počáteční radost vystřídal ale smutek: „Komu teď budu vládnout?“ Do svého výběhu, který symbolizoval stát, následně přivedl nové ovce. – Jiné akce jsou zaměřeny obecněji, jako „satirický karnevalový průvod“ Sametové posvícení nebo událost, při níž aktivisté prohlásili Poslaneckou sněmovnu a její okolí za oblast se zvýšenou koncentrací sociálně patologického chování, pročež oblečeni do bílých plášťů a roušek rozdávali kolemjdoucím letáky a sáčky na zvracení s nápisem „Použijte v případě nevolnosti z českých politiků“.

Mnohé z toho mohl český čtenář zachytit ze zpráv v denním tisku či v televizi. Kniha Happening: mezi záměrem a hrou ovšem vysvětluje i podrobnější pozadí oněch událostí, v čemž je nepochybně záslužná. Například přibližuje, jak se Václav Klaus po oznámení o získání ceny nejprve rozzářil „jako sluníčko“. Jeho postoj se měnil, až když postupně pochopil, že smysl celé akce byl recesistický: cílem mělo být sdělení o tom, že jeho knihy jsou dílem grafomana bez sebereflexe, píšícího věci, které „by se jeden styděl psát i do šuplíku“. Autoři se ovšem zabývají především hlubší reflexí podstaty happeningu, který umisťují kamsi na pomezí divadla, rituálu, politického protestu a snad i psychodramatu (jedna z hereckých „ovcí“ prý díky celé akci začala více chápat nejen samu sebe, ale dokonce i Okamuru). Kritizují přitom některé protesty, které jim připadají jako „upocené“, propagandistické a prvoplánové, jako byly happeningy pořádané Holešovskou výzvou a ProAltem. Místo toho se přimlouvají za to, aby aktéři nepracovali s jednoznačnými průhlednými alegoriemi či karikaturami, ale zapojili spíše symboly, neboť „poctivá práce s nimi“ je hravá a otevřená různým interpretacím. Podle Radka Chlupa platí, že chceme-li nějaký problém rozetnout, není nic snadnějšího než jej uchopit v metaforické rovině, která člověku umožňuje jej „rituálně zinscenovat“, což podle něj platí jak pro duchovní život příslušníků „přírodních národů“, tak pro téma této knihy. A dále vyjadřuje svoje přesvědčení, že dobře zvládnutá rituální hra má smysl a energie jí vygenerovaná se neztrácí. Je sice možné, že se bezprostředně žádný zřejmý výsledek akce neprojeví, avšak existuje šance, že se „některým ze svých střípků uchytí v duších aktérů i diváků“. To snad jednou v budoucnosti povede k jednání, jež s tématem happeningu zdánlivě nijak nesouvisí, ale přitom bude navazovat na jeho základní záměr. Akce, o kterých pojednává recenzovaná kniha, přitom vesměs směřovaly k oslavě občanské společnosti, případně její obnovy, jako každoročně v den 17. listopadu. (Právě během listopadu 1989 přitom podle autorů byli lidé schopni navzájem se vnímat jako komunitu, v níž se aktéři přijímali ve svém lidství, jak to popsal antropolog Victor Turner ve svém konceptu „communitas“). Souběžně aktéři často polemizují s „kultem Gauče“, který byl ironicky předveden (a zparodován) během jednoho z průvodů jako výraz života v lhostejnosti a ignoranci ve vztahu k okolí.

Autoři zcela okrajově připomínají i současnou západní tradici Fastnachtu – o jednom dokonce před několika lety vznikla samostatná česká práce Fasnacht: v Basileji karneval? (Brkola, Praha, 2011), ale jinak starobylou a vlivnou karnevalovou tradici kupodivu opomíjejí. A to navzdory tomu, že také současné vesnické masopustní průvody občas zahrnují masky odkazující k aktuálním politickým dějům; i studentské majálesy s jejich volbami přechodného „krále“ v době komunismu občas vykazovaly – nebo se o to alespoň snažily – podobné subversivní tendence jako soudobé politické happeningy.

I když v některých kapitolách najdeme zmínky o tom, že soudobé happeningy pomohly nějakou veřejnou kauzu zviditelnit v médiích, na druhé straně je v nich patrná i nemalá skepse. A to jednak z nenávistných projevů, které různí diskutující projevovali v internetových článcích zpravujících o jejich akcích, ale také z nepochopení, se kterým se jejich aktéři fyzicky setkávali v mimopražském prostředí, a to i u svých vlastních rodinných příslušníků. Na rozdíl od spartakiád, které byly v nedávné knize vyloženy jako téměř celonárodní svátek, se současné happeningy jeví spíše jako menšinová slavnost pro městské intelektuály (či dokonce „pražskou kavárnu“), k jejímuž pochopení je často nutné studium přiložených doprovodných textů, jinak zůstávají částečně či zcela nesrozumitelné. Což ukazuje, že sice každá společnost potřebuje rituály, ale není snadné vytvořit takové, jež by byly obecně přijatelné a sdílené. I když bych spolu s přispěvateli svazku velmi rád doufal ve smysluplnost podobných akcí, jde především o „zbožné přání“, přičemž ironik by mohl poukázat na příznačnost toho, že většinu autorského kolektivu tvoří právě specialisté na víru a náboženství – religionisté. Díky tomu je v ní ale happening nasvícen i z netradičního, antropologicko-srovnávacího úhlu pohledu.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1115x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce