Travnicek, Cornelia: Junge Hunde

Travnicek, Cornelia
Junge Hunde

ukázka beletrie zahraniční

Rakouská autorka Cornelia Travnicek představila na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2016 svůj aktuální román Junge Hunde. Titul bychom mohli volně přeložit jako „Štěňata“ – odkazuje k hravým, zamilovaným psím mazlíčkům (o nichž pojednává i následující ukázka), ale také k dvěma mladým protagonistům románu, kteří jsou na prahu dospělosti konfrontováni s nečekanou pravdou o svém životě.

Junge Hunde
Cornelia Travnicek: Junge Hunde. DVA, München, 2015, 240 s.

Z kapitoly Smutný starý muž, s. 64–68

„Tvůj otec je tvůj otec, protože tu pro tebe byl odjakživa.“ To je jediná věta, kterou ze sebe v celém mailu vymámila Johannina matka v souvislosti s pohlednicí. Johanna se zasměje, když to čte, jedno krátké a vysloveně hlasité: „Ha!“ Pak zaklapne notebook, položí na něj noviny, jako to dělá pokaždé, když jde ven z bytu, a odchází do parku. Záda přitom drží rovně, stáhne ramena a odhodlaně hledí do tváří protijdoucích.

Kamínky odlétají pod koly dětí. Tátové a mámy pobíhají za ujíždějící drobotinou. Johanna si položí tašku vedle dřevěné lavičky.

„Johanno, to je báječné vidět tě tady.“ Starý muž zamžourá do podzimního slunce, které právě zapadá. Na loukách leží dlouhé stíny budov.

„Pane Glantzi, jak se vám daří?“

„Nechceš se posadit?“

„Ráda,“ Johanna s povzdechem usedne vedle Glantze, v uměřené vzdálenosti, ale zase ne příliš daleko. „Kdepak je Gloria?“

„Gloria je zamilovaná.“ Glantz ukáže směrem k oplocenému místu pro psy. Ukazuje prostředníkem a Johannu to pokaždé svádí k tomu, aby pozorovala jeho prst, a ne to, na co ukazuje.

„Skutečně? Do koho?“

„Do jednoho pekinéze. Takové zvířátko, chtělo by to být psem, ale vypadá jako polštářek na gauč, ušitý z luxusního ovčího koberečku, a vydává zvuky, které by líp slušely seleti. Ale jak ta je zamilovaná! Člověk by hned řekl, že je to zase mladý pejsek.“

Johanna vyhlíží Glorii. „To je pěkné,“ řekne směrem k psům. „Opravdu pěkné.“

Opět se slyšitelně nadechne a vydechne. Glantz to zaznamená, ale nic neřekne. Zatímco se Johanna dívá na Glorii, která s pekinézem neznámého jména zběsile řádí v zóně vyhrazené pro psy, myslí na to, jak pána a psíka potkala tady v parku úplně poprvé: Na lavičku naproti ní usedl vyzáblý muž, oblek, pes, vše táž šedohnědá, vše poněkud omšelé. Johanna předstírala, že sleduje badminton na louce za ním, a přitom si třemi rychlými pohledy, prsty na nohou – kolena, kolena – ramena, ramena – vlasy, měřila starce nápadně velkého vzrůstu, vedle kterého působil mini maltézáček ještě minimalističtěji. Kdyby neměl tak svěšená ramena, kdyby neskláněl nos směrem k prstům na nohou, kdyby mezi koleny neskrýval sepnuté ruce, působil by statně. Na nohou měl hnědé sandály, bez ponožek. Najednou objekt její zvědavosti odtáhl pozornost od zvířete, všiml si Johanny a začal se obezřetně zvedat, jakoby si nechtěl zpřeházet kosti – musel určitě pomyslet na každou kost zvlášť a pohnout s ní. Psíkovi naznačil, aby ho následoval, a stejně zamyšleně, jako se zvedal, nyní přistupoval k Johanně. Když k ní došel, posadil se, což vypadalo, jako by měl umělá kolena, v nichž zrezivělá ozubená kolečka s klapavým cvakáním krátce fixují každý úhel ohybu, než připustí další pohyb.

„Jsem smutný starý muž.“

„Co, prosím?“

„To jste si přece myslela.“

„Co?“

„Že tam, na té své lavičce, jsem smutný starý muž.“

„Já…“

„Já jsem smutný starý muž.“

„…“

„Ale to nevadí.“

„…“

„Jsem ovšem i šťastný starý muž. Jen prostě ne pořád.“

Johanně stále ještě nedocházelo, jaká role by jí v tomto rozhovoru měla připadnout.

„Víte, člověk má právo na to, aby byl smutný. Jste někdy smutná? To je v pořádku. Být smutný je v pořádku. Nedejte si to vzít, i k mladým patří troška melancholické nálady, opravdu… Není to nic, za co by se musel člověk stydět.“

Právě dnes by Johanna bez váhání připustila, že cítí jistý smutek, a přeje si vrátit se k onomu dni jejich prvního setkání, aby si všechno přehrála ještě jednou od začátku. Obě obočí povytažená vysoko ke kořínkům vlasů, přidržela tenkrát Johanna psíkovi ruku, aby si ji mohl očichat. Zvíře zareagovalo přívětivě a ukázalo Johanně maličký světle růžový jazyk, měkký, vlhký cípek, jímž si nadšeně olizoval vlastní černý nos.

„Glantz,“ řekl starý pán a Johannu napadlo, že ve skutečnosti zdaleka nebude tak starý.

„Co prosím?“

„Jmenuji se Glantz, Waldemar Glantz.“

Waldi. Muž, co se jmenuje Waldi, pomyslela si Johanna.

„A to je Gloria.“

Psík zamrkal.

„Pojmenoval jsem ji po své zesnulé paní.“

Glantz a Gloria. Jako v nějakém filmu, napadalo Johannu dál a musela přitom ztratit kontrolu nad svým obličejem, protože Glantz se rozesmál.

„Odpusťte mi ten vtip, není to pravda. Moje žena se jmenovala Esther.“

„Johanna,“ řekla Johanna a cítila, že je jí ten muž sympatický.

„Moc mě těší, Johanno.“ Podával jí ruku.

„Potěšení je na mé straně, pane Glantzi, na mé straně.“ Uchopil její ruku a stiskl ji nejprve lehce a ke konci jen krátce o něco silněji. Ruka byla nečekaně měkká, kůže na dotek tak tenká, jako se zdála i látka jeho obleku. Teprve teď si všimla, že Glantz má sčesané vlasy na mladistvě působící pěšinku a v očích, šedohnědých, jako byl i oblek a Gloria, jasný svit, jako by mu v hlavě hořela svíčka, jejíž světlo se zevnitř odráží na zorničkách.

Později Glantz Johanně ještě vyprávěl, že Esther před nějakým časem umřela a on si brzy nato koupil psa a pokřtil ho Gloria.

„Takže žijete sám?“ zeptala se Johanna.

„Žiju s Glorií.“

 

Z kapitoly Šang jou tchien-tchang1, s. 78–85

Fénix a drak se prali o perlu. Když perla spadla na zem, vzniklo Západní jezero. Jezero je nádhera, říkají ti, kdo tu bydlí, já ovšem vidím jen vodu, pět set hektarů vody, na nichž jsem se právě ještě před chvílí pohupoval v loďce, v plavidle značky turistická atrakce, pomalovaném žlutozlatě a červeně, společně s asi dvaceti dalšími, většinou však tuzemskými, senzacechtivými nadšenci. Naštěstí nefoukal silný vítr.

Vpředu malé děcko vyděšené z jednoho manželského páru turistů. Rodiče by si rádi pořídili fotku, na které budou jejich potomka chovat cizinci, dítě ale nechce. Dávejte pozor, ještě vám ho vezmou, chce se mi křičet, s humorem v hlase, říct těm rodičům, že lidi ze Západu by ho, sotva by to šlo, mohli ihned sbalit. Roztomilá čínská papulka. Slyším oba spálené batůžkáře až sem, pokřikují, jak je ten klučina milý. Co je pro jednoho roztomilé, je pro druhého pouhopouhý strach. Utíká pryč a hned zakopne, klučina, a jak vtipné má kalhoty, se zapínáním na zadku: odklopit, posadit na záchod, hotovo, přiklopit. Teď pláče, zatímco všichni ostatní se dál smějí.

Prachsprostě sprosté, nebrat člověka v jeho strachu vážně. Myslím, že vypadá, jako by chtěl něco říct, ne nutně tím křikem, spíš jako by chtěl vážně otevřít pusu a vyslovit něco mocného, něco jako: Na co přitom myslíte, takhle mě děsit a zároveň se mi ještě vysmívat. Nikdo z rodičů nepožádá zahraničního Číňana, čili mě, abych pochoval jejich dítě. Já totiž nejsem žádný veselý kao pi-c’2, ani příšerný jang kuej-c’3, který by jejich synka vyděsil k pláči, nejsem ani prachobyčejný lao-waj4, jsem jenom ztracený chua-čchiao5, co na tom má být vlastně vtipného, dávat mi dítě do náručí.

Johanna by mi řekla úplně přesně, co si ten hošík myslí. Johanna, má duchovní sestra, se zamyslí a pak řekne, co vysledovala, pronese poznámku, jakou nikdo nečekal. Jako ten den před Vánoci, v den dortu s máslovým krémem. Moje máma jí nabídla kousek a Johanna po delším mlčení řekla: Vanilka nechutná po ničem. Vanilka chutná po vanilce, odpověděl jsem. Vyškrábni vnitřek vanilkového lusku a dej si to do pusy, řekla, neucítíš žádnou chuť. Obzvlášť, když budeš mít trochu rýmu. Neucítíš žádnou chuť, vůbec žádnou. Pravá vanilka jenom voní. Milujeme vůně, my lidé: Pravděpodobně by nás nadchlo i to nejfádnější jídlo, jenom kdyby ho opatřili tou správnou vůní. Nemyslím si, že to Johanna dělá záměrně; že by si skutečně myslela, že je tu pro to, co je neviditelné, protože zřejmých, do očí bijících věcí si přece stejně všichni všimnou. Moje máma pak později, v ten den dortu s máslovým krémem, když už u nás Johanna nebyla, řekla tátovi, že Johanna stejně vždycky byla zajímavé dítě. Táta jen nepřítomně přikývl.

Já žádné zajímavé dítě nebyl, já byl dítě, které se zajímá, tak to o mě máma přinejmenším ráda říkávala v mé přítomnosti. Kdo ví, co z této věty udělá, když tam zrovna nejsem. Zajímavé dítě jsem tedy nebyl, to Johanna ano, a při nejlepší vůli netuším, proč se se mnou Johanna chtěla kamarádit, nikdy mi to neprozradila, jenom řekla, že je to stejné, jako když opravdu zamilovaní lidé taky nedovedou navzájem říct, proč přesně se vlastně milují, prostě to tak je, a ještě dodala, že u dětí třeba stačí, když si ve správnou chvíli nabídnou žvýkačku. Když jsem jí jednou vyčetl, že chce být akorát dobrý člověk a být ke mně milá, k chudákovi adoptovanému Asiatovi, prostě naprosto přátelská, což jsem ale vůbec nemyslel vážně, protože sám jsem se nikdy za žádného chudáka nepovažoval, přirozeně se urazila, a to tak, že jsem si chvilku myslel, že ta výčitka nebude tak úplně scestná.

Fouká vítr – měl jsem si vzít bundu nebo aspoň svetr. A taky se pomalu stmívá. Co teď? Mám si dát ještě něco k jídlu, i když nemám hlad? Dívka naproti se na mě dívá, mám se usmát? Možná mi chce něco prodat, stejně jako by chtěla něco prodat každému cizinci a vůbec všem turistům tady. Pomalu se mi toto ustavičné „chci prodat“ příčí. Ani nemohla vidět, že jsem cizinec, jak taky, toho by si jistě všimla nejdřív až ve chvíli, kdy na ni promluvím. Stejně jako když jsem se ptal toho kluka na název ulice a on jen nedbale ukázal na tabulku na rohu, se slovy: Neumíš číst? Ne, všechno číst nesvedu.

Učím se. Teprve tady zní některé věty tak všedně a banálně, jak by měly, zatímco dřív mi z úst několika málo návštěvníků čínského původu, kteří zavítali za mými rodiči, připadaly zvláštní. Teď chápu, že to byl jen doslovný překlad do němčiny, kvůli kterému zněly tak neblaze, když tito hosté oznamovali „Shíjiān dào le – Nadešel čas“, jakmile se jejich pobyt u nás doma blížil ke konci. Ještě v noci v posteli mě to přivedlo na těžké myšlenky: že by jednou mohla Čína předstoupit před dveře Evropy, tiše zaklepat a bez slitování říct Shíjiān dào le, a já bych neměl tušení, jestli tím nemyslí mě. Ve svých nočních můrách jsem ani nevěděl, na čí straně bych měl v takovém případě stát. Naštěstí už se mi tenhle sen několik let nezdál.

I když teda nemám hlad, nemůžu se zbavit myšlenky, že kdybych si teď tam naproti u stánku koupil něco malého a procházel se s tím na pobřežní promenádě, poté, co jsem tak dlouho jezdil po vodě a chodil po ostrovech, že kdybych dál jen tak hleděl do kraje, užíval si počasí, nezaměnitelné šplouchání v prostoru mezi čluny a kotvišti, brízu beze stopy soli, samotnou přírodu po takovém množství města, kdybych teď to všechno udělal, bylo by pak mnohem pravděpodobnější, že bych se potom aspoň na okamžik cítil naprosto uvolněný, ten správný pocit relaxace jako na dovolené z televizní reklamy.

Kde je asi žena, se kterou se mám setkat tady naproti prodejním stánkům? Má zpoždění už přes čtvrt hodiny, nejspíš prostě nepřijde vůbec. Beztak by to bylo příliš krásné: Jaká náhoda, že sekretářka firmy, která nyní sídlí v těch kancelářských prostorách, je neteří někdejší sekretářky z agentury pro adopci. A že mi zavolala, dva dny poté, co jsem tam před ní stál se svými otázkami a ona mi nemohla dát žádné informace. Její teta svolila, abych se jí ozval, to jediné řekla a předala mi její kontaktní údaje. Ani mi nepopřála hodně štěstí při hledání nebo něco v tom smyslu. Vůbec si nejsem jistý, jestli jsem to všechno dobře pochopil. Je to jako u tajné policie, setkání na takovém místě, jako kdyby se prostě nedalo jít na kávu někde ve městě nebo si někde dát jídlo, nebo já že bych za ní přišel do kanceláře, kam jsem jí volal. V podstatě je to opravdu milé, že se se mnou hned chtěla setkat, mohla taky říct, že ne. Ovšem v Číně se ne říká velmi vzácně, říká se ano a pak se nic neděje. Říká se, že nic není problém, ale nikdy pak nedojde k tomu, aspoň o tom uvažovat. Nic je problém, když potom stejně nikdo nehne prstem. Možná se mě koneckonců chtěla jenom zbavit, bylo jí trapné, že musí vést ten telefonický hovor v kanceláři, třeba to poslouchal ještě někdo.

Jak ji vůbec mám poznat, až přijde? Je tady mnoho žen, které mi připadají podobné a hlavně nosí i podobné oblečení.

Možná bych se měl kolem těch lidí projít, může se přece stát, že už tu je, že jsme se prostě jenom vzájemně přehlédli. To děvče naproti už na mě zase zírá. Nedělá nic, jenom stojí u stánku s upomínkovými předměty.

Přede mnou si to hrdě našlapuje děcko s nanukem, podrážky na botách mu blikají a každý jeho krok způsobuje pípnutí. Nanuk drží pevně oběma rukama. Máma na něj zavolá, malý se směje, táta vytáhne foťák, malý se směje, prarodiče tleskají, malý se směje, jde jako gumový medvídek, při našlápnutí pruží, to bude těmi podrážkami, a jak si to šněruje k rodičům, natáhne se, jak dlouhý, tak široký, nanuk mu spadne na zem, prakticky přímo před nosem, a najednou je úplně ticho. Oči se mu rozšíří, naplní se slzami, ale pořád ještě ani muk, zatímco otec strčí matce do ruky foťák a vyběhne, aby potomka sebral ze země. Když chlapce zvedá, nanuk zůstane na zemi, klučina po něm ještě natáhne ručku, otec to ignoruje, načež dítě odnese a posadí do kočárku, kde ho obkrouží dospělí a všichni ho chtějí otírat vlhčenými ubrousky. Ještě jednou natáhne ručičku směrem k nanuku na zemi, nikdo to ale nezaznamená. Chtěl bych za ním jít a vysvětlit mu, že to, co právě pociťuje, je první nenávratná ztráta, že se má dívat, jak nanuk taje, a něco při tom pochopit: Tenhle nanuk se nevrátí. Můžeš koupit nový, ale nebude to ten samý. Je úplně jedno, jestli bude stejný. Podíváš se na něj, a budeš to vědět. Jenže kluk už dávno žvýká kousek Beef Jerky.

Nadechnu se a vydechnu. Je hezký večer. Toto místo je mi příjemné, určitým způsobem. Může si člověk připadat, jako by přišel domů, když vůbec neví, kde domov má? Sem nepatřím. Nerozumím dialektu, nerozumím jejich oblečení, nerozumím tomu, jak se na sebe dívají.

Kdyby to byl film, postavil bych se doprostřed tohoto místa, rozpřáhl ruce, kamera by mě snímala z výšky a já bych zakřičel: Tady jsem, jsem zpátky, vítej doma, já tady. A lidé kolem mě by jen nechápavě kroutili hlavou a pokračovali v tom, co dělali předtím. Jenom jeden možná, jeden by se ke mně přiblížil, připadal by mi trochu zvláštní, ale moc milý, a stal by se mým přítelem, prožili bychom dobrodružství, s nečekanými obraty a vystupňovaným napětím, a na konci bych seděl u stolu u své biologické matky a ona by měla nachystanou nějakou dobrou historku, proč se to všechno stalo, jak se to stalo; plakala by a objímala mě, a kromě toho bych cestou k ní poznal ještě nějakou ženu, zamiloval bych se, tralala.

 

1 Šang jou tchien-tchang, sia jou Su-Chang. Nahoře je nebe, dole leží Sūzhōu a Hángzhōu.
2 Doslova „vysoký nos“, poměrně neutrální výraz poukazující na odlišnou fyziognomii cizince, pozn. překl.
3 Doslova „přízrak“, „ďábel z druhé strany oceánu“ (ze Západu), výraz s velmi negativním zabarvením, pozn. překl.
4 Doslova „starý cizák“, rozšířený termín, avšak v lehce opovržlivém tónu, pozn. překl.
5 „Čínská komunita, komunita kultury chua“ – výraz pro Číňany žijící v zahraničí, nejčastěji v USA, kteří si však ponechávají čínské občanství a podržují si čínskou kulturní identitu, pozn. překl.

 

© Jitka Nešporová
překlad byl pořízen na autorské čtení konané v rámci veletrhu Svět knihy 14. května 2016 v Praze
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1241x

katalogy

Inzerce
Inzerce