Lieberman, Daniel: Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci

Lieberman, Daniel
Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci

recenze přírodní vědy

Kniha začíná ve vzdálené prehistorii, ale končí u aktuálních hrozeb, jimž čelí západní civilizace. Řešení, která autor nabízí, většinou nejsou překvapivá. Ovšem nevídaná je přesvědčivost a preciznost, s nimiž autor svoje doporučení předkládá. Ta přitom zdaleka přesahují oblast jeho odborné specializace, ale dotýkají se i obecných filozofických a politologických dilemat současnosti.

Vyvinuli jsme se k tomu, abychom běhali a nosili břemena
Daniel Lieberman
: Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci. Přel. Jaromír Vicari, Jan Melvil Publishing, Brno, 2016, 495 s.

Jak tlak evoluce stvořil tělo dnešního člověka? Co jsou to onemocnění z nesouladu s evolucí a jak jim předcházet? Jaké jsou dobré i špatné důsledky života s paleolitickým tělem v moderním světě plném pohodlí? Které prvky v rámci konceptu populární paleo a raw stravy dávají smysl a které ne? Proč jsou chůze a běh naboso tak zásadně jiné proti chůzi v obuvi a jak nám může chození naboso pomoci? Proč nám mnohé inovace všedního života včetně výtahů a elektrických otvíračů konzerv škodí? Jak nám evoluční logika může pomoci předcházet chronickým onemocněním těla i psychiky a starat se o naše zdraví? A co této věci může učinit stát?

Na tyto otázky odpovídá Daniel E. Lieberman (*1964), paleoantropolog a profesor přírodních věd na Harvardově univerzitě, ve své knize Příběh lidského těla: evoluce, zdraví a nemoci. Čtivě v ní popisuje vývoj, kterým lidské tělo za miliony let prošlo. Osvětluje transformace, které přispěly ke klíčovým adaptacím těla: osvojení chůze po dvou; přechod na jinou než ovocnou stravu; opatřování potravy lovem a sběrem, díky kterému máme tak mimořádné předpoklady pro vytrvalostní disciplíny, či to, jak první představitelé rodu homo obrazně řečeno vyměnili dlouhá střeva za velké, energeticky náročné, ale výkonné mozky. Uvádí přitom leckteré nebanální skutečnosti, například že stejné výšky jako prehistoričtí jeskynní lidé dosáhli Evropané opět až ve dvacátém století.

Autor přitom nechává nahlédnout i do svých pedagogických metod. Například když líčí, jak instruuje své studenty, aby každé jaro vyráběli oldowanské nástroje a pak jimi poráželi kozu. Bohužel nepíše, jak jsou v tom jeho svěřenci úspěšní. Zato se ale obsáhle věnuje otázce, nakolik obstojně se nám s těly vyvinutými pro každodenní námahu a shánění tuhé potravy daří žít v dnešní technicky vyspělé civilizaci. Liebermanova diagnóza je dosti kritická. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme podle autora „mírně obtloustlí dvounozí primáti bez kožichu, kterým chutná cukr, sůl, tuk a škrob, avšak stále jsme adaptováni na rozmanitou stravu tvořenou vláknitým ovocem a zeleninou, ořechy, semeny, hlízami a libovým masem“, kteréžto potraviny ale v našem jídelníčku často chybí. Rádi a hojně si užíváme odpočinek a relaxaci, ale „pořád máme těla vytrvalostních sportovců, kteří se vyvinuli, aby nachodili a často i naběhali spoustu kilometrů za den, vyhrabávali potravu ze země, lezli po stromech a nosili břemena. Užíváme si pohodlí, ale nejsme dobře přizpůsobeni k tomu, abychom trávili celé dny doma na židlích (a) nosili boty s odpruženou podrážkou.“ V důsledku toho trpí miliardy lidí nemocemi z blahobytu a nepoužívání, které dříve bývaly vzácné nebo neznámé. Mnozí se přitom točí v jakémsi začarovaném kruhu: kvůli bolesti zad se jim chce odpočívat a vyhýbat se aktivitám, která záda zatěžují. To ale dané svalové partie dále oslabí, čímž se zvyšuje nebezpečí dalších bolestí či zranění.

Co autor jako lék doporučuje, je nasnadě: zdravěji jíst i žít. Což znamená i náročněji. Výtahy či kufry na kolečkách jsou fantastické pomůcky pro již poškozená či hendikepovaná těla, ale jsou potenciálně škodlivé pro jedince zdravé, kteří by se neměli vyhýbat námaze. Lieberman tedy radí vystavovat naše těla přiměřené zátěži, nepohodlí a riziku, a to už od nejútlejšího věku. Například přírodní nečistotě kvůli prevenci alergií, což je dnes již dobře známý poznatek. Ale také nabádá k tomu, vystavovat děti vyšším teplotám: procento potních žláz, které v parném létě či v sauně vyměšují pot, totiž závisí na tom, kolik horka jsme zažili v prvních letech života. Nebo podněcuje k tomu, abychom chodili alespoň občas bosi. Obecně autor předepisuje pohybovat se venku (kvůli vývoji zraku) a cvičit všechny svaly: čím více kostru a svaly používáme, tím více se udržujeme v dobré kondici. Proto pro někoho možná překvapivě doporučuje dětem i konzumaci žvýkaček. Naše problémy se zuby moudrosti podle něj pravděpodobně souvisí s tím, že v dětství málo trénujeme čelisti, tedy málo žvýkáme, a právě žvýkačky by v tomto směru mohly pomoci. Navíc ty bez cukru omezují výskyt zubního kazu.

Naopak potraviny, nad jejichž konzumací se autor rozhořčuje, jsou sladké limonády, ovocné džusy, bonbony a další pochutiny plné cukru. Stejně jako nad bramborovými lupínky, bílou rýží nebo bílým pečivem. Touha po podobných věcech je v nás evolučně zakořeněna, ovšem evoluce „nepočítala“ s tím, že nám jednou budou dostupné v tak hojném množství, navíc nabízené tak sofistikovanými reklamními prostředky. (Snad jen velmi aktivní lidé mohou více jíst i energeticky vydatné pokrmy bez zřejmých neblahých efektů.) Neustále tedy „děláme iracionální rozhodnutí, za která nemůžeme. V důsledku těchto přirozených tendencí jsme pak snadným terčem výrobců a marketérů, kteří snadno zneužívají naše fundamentální touhy se přejídat, cpát se špatnými potravinami a moc necvičit.“ Autor přitom realisticky konstatuje, že pouhá racionální argumentace zde, ostatně jako i v jiných oblastech lidského žití, nemá dostatečnou sílu: „Většina z nás potřebuje informace, ale k překonání základních nutkání potřebujeme i motivaci a povzbuzení, abychom se v prostředích oplývajících spoustou jídla a zařízení na úsporu práce rozhodovali zdravěji.“ A doufá proto v pomoc osvícené a mírně paternalistické vlády. Ta by měla pomáhat jednotlivcům přijímat rozhodnutí, která můžeme pokládat za opatření v našem vlastním zájmu. Vláda má dle autora „povinnost nás postrkovat a někdy i tlačit k racionálnímu chování při zachování našeho práva chovat se iracionálně, když se tak rozhodneme… Má také povinnost nám zajistit informace k racionálnímu rozhodování a chránit nás před nekalými manipulacemi. Nekontroverzním příkladem tohoto principu je to, že by výrobcům potravin nemělo být dovoleno bránit zákazníkům v přístupu k informacím o škodlivých chemikáliích v jídle.“ Dále navrhuje regulovat reklamu na nezdravé potraviny podobně, jako regulujeme reklamu na cigarety a alkohol. Na každé velké láhvi se slazeným nápojem by mělo být varování ministra zdravotnictví: „Nadměrná konzumace cukru způsobuje obezitu, cukrovku a choroby srdce.“ A dále bychom podle něj mohli vyžadovat, aby v budovách byla schodiště dostupnější než výtahy, nebo přestat odměňovat jednotlivce a firmy za jednání přispívající k nemocem.

To vše má vést k tomu, abychom se místo léčení symptomů civilizačních onemocnění začali více zaměřovat na jejich příčiny. Pokud se tak nestane, podle autora hrozí příští generaci Američanů, že jako první v historii bude mít kratší život než jejich rodiče, a lidé se postupně promění v tlusté, „chronicky nemocné slabochy“, závislé na lécích, strojích a velkých korporacích. Svoje varování Lieberman podkládá pádnými argumenty, zvláště poukazem na děsivě vzrůstající počty lidí trpících obezitou. Mnohá jeho zjištění od doby vydání originálu roku 2013 podpořily také další výzkumy.

Liebermanova kniha začíná ve vzdálené prehistorii, ale končí u aktuálních hrozeb, jimž čelí současná západní civilizace. Řešení, která nabízí, nejsou ve většině případů nijak zvláště překvapivá: už po sté znovu slyšíme o tom, že syrová mrkev je lepší než bonbóny. Ovšem nevídaná je naléhavost, přesvědčivost a preciznost, s nimiž autor předkládá svoje doporučení. Ta přitom zdaleka přesahují oblast jeho odborné specializace, ale dotýkají se i obecných filozofických a politologických dilemat ohledně toho, kolik svobody má stát poskytovat svým občanům a jak moc je oprávněn do ní zasahovat. Libertariáni, kteří se tvrdohlavě zastávají nezadatelného práva kuřáků svobodně si zvolit poškozování zdraví nejen svého, ale i všech nekuřáků v okolí, asi nebudou z autorových návrhů nadšeni. Ti ostatní, realističtěji uvažující, by ale měli připustit, že jde o podněty, které přinejmenším stojí za zvážení. A celá kniha pak nepochybně stojí za přečtení, i když bychom se jí měli nejlépe probírat postupně, venku a ideálně za běhu na běžícím pásu. Podle jejího autora totiž nejsme uzpůsobeni na to, abychom celé hodiny zírali do knih a obrazovek…

 

Na podobné téma:
Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat
Od prvoka k člověku

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2145x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce