Glass, Adam; Dallocchio, Federico: Sebevražedný oddíl – Kopanec do zubů

Glass, Adam; Dallocchio, Federico
Sebevražedný oddíl – Kopanec do zubů

recenze komiks

Vytvořit superhrdinský tým ze slavných komiksových padouchů je vlastně skvělý nápad. Ale více než standardní sešitová řada by mu slušela uzavřená minisérie. Původně nosná myšlenka se totiž rychle vyčerpává: jednotlivé epizody opakují tuctové zápletky a unavují vršením laciných šoků.

Plyšový kopanec do zubů
Adam Glass, Federico Dallocchio, Clayton Henry: Sebevražedný oddíl – Kopanec do zubů. Přel. Martin D. Antonín, BB/Art, Praha, 2016, 160 s.

Základní premisa je jednoduchá a plná příslibů – potajmu sestavený tým superpadouchů dostane do krku dálkově ovládanou bombu a jasně daný úkol. Když jej splní, bomba je deaktivována a dotyčný padouch se vrací zpět do vězení. Když v úkolu nebo při jeho plnění selže... inu, žádná škoda. Padouchů je přeci ve světě DC Comics na každém rohu spousta.

Padoušská týmovka Sebevražedný oddíl vždy lákala především na chytlavý slogan „superpadoušský Tucet špinavců“. Ten sliboval nekompromisní řežbu, překračování hranic morálky a prozkoumávání všemožných šedých zón. Ale hlavně punc neočekávatelnosti, protože tady přeci „hrdinové“ mohou – a dokonce by i měli – umírat. Samozřejmě i zde dochází k zmrtvýchvstání, restartům a dalším formám návratů typickým pro superhrdinský komiks, přesto má Sebevražedný oddíl stále nádech drsnějšího a ve vztahu k odchodům postav ze scény radikálnějšího díla. V současnosti navíc tato komiksová řada dostala mocný synergický impuls díky filmové adaptaci.

Ta evidentně v mnohém vycházela z podoby, kterou Sebevražedný oddíl získal ve své inkarnaci rozjeté scenáristou Adamem Glassem (předtím psal především televizní seriály jako Lovci duchů) z roku 2001, jejíchž prvních sedm sešitů nyní vychází v nakladatelství BB/Art. Podobně jako u filmu přitom platí, že prim zde hrají tři postavy (ostatní jsou jen křoví, u kterého je zábavné sledovat leda tak to, kdo a proč dostal jaký prostor v komiksu a kdo ve filmu) – profesionální zabiják Deadshot, vydíratelný ne skrze strach o svůj život, ale skrze rodičovský vztah k dceři; Harley Quinnová, plnící roli vraždící sexbomby z blázince i lunaparku v jednom; a Amanda Wallerová, ultratuhá mrcha, co celý tajný projekt řídí a klidně nakáže smrt stadionu plného lidí, aby pak šla v klidu spinkat, protože prostě udělala svou práci...

Není přitom náhodou, že na obálku knihy a (a na čestné místo plakátů filmu) se dostala právě „doktorka Quinnová“, služebně nejmladší členka tohoto triumvirátu (Deadshot i Wallerová prošli už řadou předchozích verzí Oddílu). Coby postava nezrozená na stránkách komiksu (ale naopak animovaného televizního seriálu) je symbolem vítězství moderní popkultury; navíc reflektuje vzestup silných ženských postav (pochopitelně ne nutně normálních), ke kterému v posledních letech došlo... a ještě přináší do Sebevražedného oddílu tolik žádanou romantiku.

Protože její vztah s Jokerem skutečně romantický je, jakkoliv je to vztah dvou psychopatů, jehož nebezpečná úskalí komiksový scénář rozhodně využívá lépe než ten filmový (kde se duo Joker–Harley proměnilo v mírně psychedelickou obdobu gangsterské dvojice Bonnie a Clyde). Závěr Kopance do zubů, v němž Harley vyráží získat Jokerovu tvář (toho času vystavenou na gothamské policejní stanici), představuje nejlepší příslib potenciálu, jaký řada má. Postavy se chovají jako skuteční zloduši (které definuje chladnokrevná nebo naopak rozkošnicky sadisticky vychutnaná vražda spíš než krádež kabelky a trocha toho vandalismu, jak se nás snaží přesvědčit film) a řešení rozhodně nenabízí prostá fackovačka, ale kulka přímo do břicha...

Bohužel, i ve své nejlepší chvíli ukazuje scénář Adama Glasse limity své i samotného zadání. Jakkoliv jsou v centru Sebevražedného oddílu padouši, pořád je to mainstreamový komiks. A jakkoliv dokázal Glass napsat šílenou krvavou lovestory, pořád je to jen scenárista tuctového seriálu, který se k nejlepšímu výkonu vybičoval v převyprávění příběhu již známého (kterak se Harley a Joker hledali, až se našli) na pozadí dalšího u nás již vydaného (ztrátu Jokerovy tváře řešil ve své batmanovské řadě Tony S. Daniel a posléze Scott Snyder). Zde se Glass dokáže dotknout něčeho temného v lidské psychice a stvořit víc než jen drsnou zábavu.

Tu hranici však překročil jen o trochu a jen jednou. Většina knihy je epizodické vyprávění, v němž jsou postavy vrhány do jednoho tuctového nebezpečenství plného postradatelného kanónfutru za druhým. Není čas na nějaké propracování postav ani zápletky. Motivace i zvraty se řeší na „první dobrou“ – a nad průměrem je drží jen jejich krvavost.

Pořád je ale vidět, že i ta krvavost se drží zpátky. Oddíl neprovokuje, nezkoumá hranice tabu, násilí fyzického či psychického, neohýbá čtenářské návyky. Není nakonec ničím výjimečný. Ukazuje se, že superhdinskému Tuctu špinavců by mnohem více slušela uzavřená minisérie nebo speciál, které by se nemusely ohlížet na mantinely měsíční řady a využily by potenciálu „postradatelnosti“ postav a jejich možnosti myslet jinak než superhrdinové. Ostatně právě ve formě speciálů, jako byl Lex Luthor: Muž z oceli, vynikají padouši nejlépe, právě v nich se jim nejvíc daří být skutečně zrcadlem svých kladných protivníků (a do značné míry za ně poprvé vstupovat na neprobádaná území). Ve formě dlouhotrvající série se však původně nosná myšlenka rychle vyčerpává a projekty se zacyklují nebo zvrhávají ve vršení laciných šoků.

Právě k tomu má Sebevražedný oddíl nakročeno – zatím je to ale stále ryzí oddechovka, nad níž si člověk uvědomí, jak moc je u ní potřeba kvalitní scenárista (o kresbu se netřeba bát, ta je prostě standardní), aby mohl takový projekt konkurovat zaběhlým superhrdinským komiksům, které mají mnohem větší škálu prostředků, jak svého čtenáře zaujmout a ano, i šokovat tím, co všechno si hrdina dovolí nebo podstoupí.... Glass coby řemeslník bez osobité vize takovým scenáristou, který by vás donutil měsíc co měsíc netrpělivě čekat na další sešit, není. Je jen údržbářem, který vám ukrátí čas čekání na lepší dílo nikoliv nevšedním komiksem, ale jen a pouze komiksem s příchutí čehosi nevšedního.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 2555x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce