Čižova, Jelena: Čas žen

Čižova, Jelena
Čas žen

recenze beletrie zahraniční

Příběh z Leningradu poválečných let by obstál jen jako zachycení dialogu tří generací žen v zemi, kterou válka připravila o muže. Díky zápletce, ve které na sebe naráží absurdita režimu, těžká nemoc a vzdorovitá láska, však vypovídá o životě v Sovětském svazu mnohem víc a jinak, než podobné romány většinou činí.

Něco o ruské ženě
Jelena Čižovová: Čas žen. Přel. Adéla Koutná, Host, Brno, 2016, 240 s.

V Sovětském svazu byl po druhé světové válce akutní nedostatek mužů. Nejdůvěryhodnější zdroje mluví o tom, že ve válce zahynulo více než 8 milionů vojáků a dvojnásobný počet civilistů. Vinou války, ale i stalinských represí – a ovšem alkoholismu – utrpěla tato obrovitánská země neméně obří demografickou katastrofu. Asi každý slyšel zprávy o sovětských údernicích v hornictví a těžkém průmyslu, jak se vyčerpávají ve všeobecné snaze postavit zbídačelou zemi aspoň trochu na nohy, nebo zkazky o tom, jak ženy na stavbách míchají maltu a nosí cihly, zatímco jejich mužští kolegové chrápou zmožení chlastem někde ve stínu. S následky se vyrovnává i současné Rusko, kde na některých místech je poměr žen vůči mužům i 2 : 1. Asi každý, kdo tu zemi někdy navštívil, se setkal s postavou ruské bábušky, ženy neurčitého věku, která hrdinně brání jí svěřený úřad – byť by šlo jen o prodávání vstupenek – a která je vždy tím pravým člověkem, za nímž se musí jít, když je třeba něčeho dosáhnout. Ale tento jev má i svou druhou, méně anekdotickou stránku: ruská žena jako máma, ochránkyně rodinného krbu a zachovatelka života, těší se v Rusku dodnes zvláštní úctě.

Do tohoto prostředí je vsazen a okolo tohoto tématu vystavěn román současné prozaičky a ředitelky petrohradského PEN klubu Jeleny Čižovové (*1957) s příznačným titulem Čas žen. Odehrává se někdy v padesátých, snad šedesátých letech v tehdejším Leningradu. Hlavní postavou je dělnice Antonína, svobodná matka s dceruškou Zuzankou, a tři stařenky Glikerie, Ariadna a Jevdokie, s nimiž sdílí domácnost. Perspektivě vyprávění z pohledu žen všech tří generací je podřízena i kompozice. Jednotlivé kapitoly jsou nazvány vždy jménem té, které je svěřen hlavní hlas. Nejde však o celistvou vypravěčskou perspektivu, jednotlivé party se v textu proplétají, odlišeny i graficky – obyčejným řezem písma a kurzivou. Autorčin styl je na první pohled velmi prostý, ba přerývaný a plný zámlk, nápadně se odchyluje od tradice ruské literatury s jejím jazykovým bohatstvím.

Čas žen se od jiných ruských románů odehrávajících se ve stejné době liší hlavně ztvárněním reálií sovětského režimu. Svobodnou matkou v SSSR nikdo neopovrhoval, společnost jí ráda podala pomocnou ruku. Máme přece jesle, vlastní, podnikové. Vysvobodila ji z živoření na dělnické svobodárně a poskytla jí bydlení v bytě, avšak protože jsme v poválečném Leningradě, všechny byty jsou komunální čili společné vždy pro několik rodin a Antonína s děvčátkem se ocitnou v jedné domácnosti se třemi babičkami. Táž společnost, reprezentovaná ženským závodním výborem, však tím získala právo neomezeně jí mluvit do života a strkat nos do soukromí. Se stále větší naléhavostí a stále nepříjemněji jí funkcionářky kladou otázky, kdy už konečně pošle dítě do školky, aby se nestranilo kolektivu, a kdy už se konečně vdá za toho milého mladíka z galvanovny, který přece skoro nepije a už dlouho po ní tak pokukuje…

V předchozím odstavci popsané patálie jsou vlastně jediná místa, kde na povrchu každodenního života, naplněného starostmi o živobytí, probleskuje hrůza existence v totalitním režimu. A propos starosti o živobytí: Antonína sice je zaměstnaná a dostává plat, ale že by ji obklopoval materiální dostatek, se rozhodně říct nedá. Vedle toho, že babičkám v podstatě posluhuje, musí třeba v noci chodit na skládku páčit staré hřebíky z prken – protože když se takový hřebík dá do pytlíku s moukou, mouka se nezkazí. Spíše k pousmání je Antonínina naivita, se kterou reaguje na náznaky, že by s režimem mohlo být něco v nepořádku. Šokovaná vyslechne informaci, že například v takové Americe se o své pracující nestarají, například jim nedávají byty – byt si každý musí koupit. Koupit? Jako v obchodě? nevěří Antonína svým uším. Také babičky reprezentují každá určitý typ ruské ženy, typ patřící ještě do období před vznikem druhu, řečeno s filozofem a sžíravým kritikem režimu Alexandrem Zinověvem, homo sovieticus – ať už z rodu bývalých nevolníků, nebo aristokratických kruhů vyjadřujících se ve francouzštině (kterou Ariadna Zuzanku tajně vyučuje). Tresť románu pak představují rozhovory a vůbec interakce mezi babičkami a Antonínou a zejména pak babičkami a Zuzankou, v nichž sledujeme, jak se v děvčátku pomalu a postupně formuje její vlastní bytost, jak se učí rozumět světu kolem sebe. A abychom neztratili ze zřetele intertextualitu: velkou roli tu hrají staré ruské pohádky, které jí babičky vypravují a které autorka v románu zaznamenává.

Próza by vlastně obstála jen jako nedějová, jako záznam dialogu mezi názory příslušnic tří generací ruských, respektive sovětských žen. Autorka ji však obohatila zápletkou v podobě komplikace spočívající v tom, že Zuzanka je němá a vyjadřuje se hlavně kreslením obrázků (a že se z ní v dospělosti – v emigraci – stane úspěšná malířka). Absurdita sovětského zřízení vyjde najevo v závěru knihy za dramatických okolností, kdy proti sobě stojí vážná nemoc jedné z postav, režim osobující si právo rozhodovat o jednotlivci i o jeho blízkých, úřední princip přidělování čtverečných metrů obytné plochy na základě počtu spolubydlících a postupně se vyvinuvší láskyplný vztah mezi Zuzankou a babičkami.

Ženský pohled na poválečnou bídu a útisk je jedinečný v tom, jak je neprvoplánový. Postavy Jeleny Čižovové nejsou hrdinky v „mužském“ slova smyslu. Dělají prostě to, co pokládají v každodenním životě za nejlepší, a potížím čelí s typicky ruskou odevzdaností, o které však tušíme, že není ničím menším než odvrácenou stranou hluboké víry v dobrý konec. Obraz doby, kterou popisují, je tak paradoxně i díky tomu tak nějak lidštější. Možná, že schopnost dodávat ostatním ve svrabu naději a lidskost je to, čím je (nejen?) ruská žena výjimečná.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.