Montero, Rosa

Montero, Rosa

portrét beletrie zahraniční

Rosa Montero je nositelkou mnoha novinářských a literárních ocenění, její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Český čtenář si mohl přečíst vtipnou esejistickou knížku s autobiografickými prvky o psaní, literatuře, imaginaci a posedlosti vyprávět s názvem Tichý blázen (La loca de la casa, 2003), kterou v roce 2007 vydalo nakladatelství Dauphin.

Rosa Montero

Španělská spisovatelka Rosa Montero (*1951, Madrid) vystudovala psychologii a novinářství. Této profesi se věnuje stále. Od roku 1976 spolupracuje výhradně s deníkem El País a v letech 1980–1981 byla šéfredaktorkou jeho nedělní přílohy. Píše romány (dosud jich má na svém kontě okolo patnácti), povídky a eseje. Knižně vydala i své rozhovory se známými osobnostmi (Entrevistas, 1996), jichž uskutečnila asi dva tisíce a byly odměněny novinářskými cenami, a další knihy z oboru žurnalistiky. Je i autorkou několika knížek pro děti. Mexický režisér Antonio Serrano zfilmoval její román La hija del caníbal (1997, Kanibalova dcera).

Rosa Montero je nositelkou mnoha novinářských a literárních ocenění, její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Český čtenář si mohl přečíst vtipnou esejistickou knížku s autobiografickými prvky o psaní, literatuře, imaginaci a posedlosti vyprávět s názvem Tichý blázen (La loca de la casa, 2003), kterou v roce 2007 vydalo v překladu Tomáše Popka nakladatelství Dauphin.

Svůj první román Crónica del desamor (Kronika nenávisti) vydala v roce 1979. Na pozadí příběhu novinářky, která prochází vztahovou krizí a prožívá běžný život zaměstnané ženy, starající se o dospívajícího syna, podává obraz Španělska na konci 70. let 20. století, kdy země po skončení diktatury procházela hlubokými společenskými přeměnami, jež poznamenaly i osobní život protagonistů.

Román Te trataré como una reina (1983, Budu s tebou zacházet jako s královnou) by se dal charakterizovat jako „černá fraška“ nebo „růžová tragédie“, jak praví upoutávka na obálce. Rosa Montero soustředila Madrid a jeho svět do jediného nočního baru s názvem Desiré: jeho návštěvníci v něm prožívají nejen své sny, ale leckdy i neutěšené skutečné vztahy.

Román Instrucciones para salvar el mundo (2008, Návod, jak zachránit svět) je z autorčina díla překládán nejčastěji. Vyšel ve dvanácti jazycích. Zkříží se v něm osudy čtyř nesourodých protagonistů, zmítaných moderností současného města: taxikáře, jenž se nedokáže vyrovnat se smrtí své ženy, zklamaného lékaře, africké prostitutky a postarší vědkyně.

V románě La ridícula idea de no volver a verte (2013, Směšné pomyšlení znovu tě nevidět) se Rosa Montero vyrovnala s předčasnou smrtí svého manžela, novináře Pabla Lizcaína. V té době ji redaktorka nakladatelství Seix Barral požádala, zda by nenapsala předmluvu k deníku Marie Curie-Skłodowské, který si vědkyně psala po smrti manžela Pierra. Rosu Montero natolik oslovil vnitřní svět badatelky, kterou všichni znali jenom jako dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny, že se rozhodla napsat o ní knížku. Vznikl tak netradiční emotivní životopis o bolesti a jejím překonávání, o vztazích mezi muži a ženami, o rodičovské lásce, o vědě, lhostejnosti i sexu. Text je doplněný fotografiemi, má originální typografickou úpravu a předkládá autentické příběhy o slavné ženě, která se nakonec ukáže být jiná, než za jakou ji lidé považovali. Není to román o ženě přísné, která zasvětila život jen vědě, ale román o ženě s bohatým nitrem, která prožívá to, co každá jiná. Přestože k jeho napsání vedly truchlivé okolnosti, nejde o čtení smutné. Vkládáním autobiografických prvků a neustálou konfrontací situace ženy-intelektuálky počátku 20. století a ženy-intelektuálky počátku 21. století se Rose Montero podařilo nenásilným způsobem a velmi čtivě pojednat téma ženství se všemi jeho společenskými aspekty. Román našel mezi čtenářskou veřejností velkou odezvu.

V poslední době Rosa Montero okusila i dráhu autorky detektivních příběhů. Podobně jako má její baskická kolegyně Dolores Redondo svou vyšetřovatelku Anayu Salazarovou či Španělka Alicia Bartlett policistku Petru Delicado, obě známé z překladů i českým čtenářům, Rosa Montero stvořila originální vyšetřovatelku, androida Brunu Husky. Šla však ještě dál: své detektivní příběhy zasadila do nedaleké budoucnosti, takže její romány s Brunou Husky bývají řazeny i do žánru sci-fi.

Poprvé se postava Bruny Husky objevila v románě Lágrimas en la lluvia (2011, Slzy v dešti), v němž se vyšetřovatelka snaží v Madridu roku 2019 objasnit, co stojí za častými úmrtími a kolektivním šílenstvím. Tento román o politické i individuální morálce, plný napětí i humoru, vyšel i v komiksové podobě. Podruhé se Bruna Husky objevuje v románě El peso del corazón (2015, Tíha srdce), v němž Bruna vyšetřuje mezinárodní korupci.

Z žurnalistických prací Rosy Montero, které vyšly knižně, stojí za zmínku knížka Historias de mujeres (1995, Historie žen). Jde o soubor patnácti životopisných esejí, které průběžně vycházely v deníku El País. Najdeme v nich příběhy žen temných, žen, které se obětovaly, žen šlechetných, žen vášnivých i chladných. Vždy však jde o ženy výjimečné, svým způsobem jedinečné. S některými se autorka ztotožňuje, jiné se snaží alespoň pochopit. Ve zpracovaných medailoncích se tak objeví například Agatha Christie, Zenobia Camprubí, manželka španělského nobelisty Juana Ramóna Jiméneze, Camille Claudel či sestry Brontëovy. Kniha je uvedena rozsáhlou autorčinou předmluvou, v níž se zamýšlí nad přístupem společnosti k ženám v různých historických obdobích.

Rosa Montero byla letos účastnicí Měsíce autorského čtení, které pořádalo nakladatelství Větrné mlýny. V souvislosti s tím řekla zhruba toto: „Quijotovy větrné mlýny jsou pro mě symbolem imaginárních nepřátel. Život sám o sobě je děsivý, všichni máme nějaké obavy. Spisovatel neustále žije v nejrůznějších obavách. Má strach, že mu dojde inspirace, že nedokončí své dílo, že selže. Musí se od toho oprostit, čelit tomu, aby se stal svobodným a mohl psát. Překonáváním úzkostí jako autoři zrajeme. O tom všem píšu. O smyslu života, o smrti a o tom, jak se jí postavit, o sexu, o touze, o moci, o lásce a pocitu věčnosti, který láska může dát, o druhém člověku. O všem, co nazýváme životem. O tom se snažím psát s humorem a tomu mě naučil Cervantes.“

© Anna Tkáčová

Diskuse

Vložil: Hedvika, 20.11.2016 16:02
Montero, Rosa
Jako bohorovnost se zde jeví pouze vynášení takovýchto soudů.
Vložil: Anna, 07.10.2016 13:13
Montero, Rosa
K Rose Montero Bohorovná ve smyslu pyšná či povýšená rozhodně není. Obratná ve smyslu dobrá ano a dobrá žurnalistika má k literatuře přeci velmi blízko a je jí potřeba. Elena Poniatowska je také spíše žurnalistka než spisovatelka a přeci dostala Cervantesovu cenu. Dle mého zaslouženě. Ona je ta hranice... mezi obojím někdy velmi tenká.
Vložil: jan m., 03.10.2016 09:13
Montero, Rosa
spíše bohorovná obratná žurnalistka, než spisovatelka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2427x

Inzerce
Inzerce