Holasová, Aneta Františka: Pohádka o Ipsíkovi aneb Jak se lýkožrouti naučili psát

Holasová, Aneta Františka
Pohádka o Ipsíkovi aneb Jak se lýkožrouti naučili psát

recenze dětská

Pod smrkovou kůrou se skrývají lýkožroutí cestičky, které lze interpretovat jako písmo. Jak se ta drobná stvoření naučila psát? Aneta Františka Holasová broučí mýtus nakreslila a napsala s poetickou lehkostí a úctou k přírodě. Jako kdyby ho vyčetla z lýka.

Živo(t) pod kůrou
Aneta Františka Holasová
: Pohádka o Ipsíkovi aneb Jak se lýkožrouti naučili psát. Běžíliška, Praha, 2016, 35 s.

Lýkožrout smrkový se lidově označuje jako kůrovec a nemá valnou pověst, spíše se na něj snášejí hromy blesky. Čekali bychom, že bude figurovat v odborných publikacích na téma boje proti škůdcům na Šumavě – ale že se stane hrdinou poetické autorské knihy? Východiskem Pohádky o Ipsíkovi od ilustrátorky a grafičky Anety Františky Holasové (*1985) je latinský název tohoto brouka, Ips typographus. Podle něj dostal hmyzí hrdina jméno Ipsík a odvíjí se od něho i půvabný příběh, v němž autorka vysvětluje, jak se lýkožrouti naučili psát. Jejich cestičky v lýku totiž chápe jako písmo.

Všechny v knize zaznamenané události mají v ději funkční místo. Ipsík je donucen opustit svůj smrk, který začal hořet, a popálí si nožičku – později ji využije jako psací náčiní. Vydá se hledat nový domov, blíží se zima a on se ubytuje v klíčové dírce ve dveřích vesnické školy. Učí se s dětmi číst a psát, ke konci roku dostane vysvědčení a stane se z něj první lýkožrout, co vychodil první třídu. O prázdninách pokračuje na cestě do smrkového lesa, kde si uvědomí, že jeho nápad sepsat lýkožroutí kroniku a pohádky nemá budoucnost, pokud on zůstane i nadále jediným, kdo umí číst. Tak si ve smrkovém lese založí školu pro larvičky. Nedlouho poté, co Ipsík rozdá vysvědčení, ho odnese strakapoud. Larvičky chtějí začít zapisovat události v kolonii, aby učitel věděl, co se událo, až se jednou vrátí. Jenže jim chybí kouzelná popálená nožička, a tak začnou písmena vykusovat do lýka pod kůrou stromů.

Události mají také výchovný přesah – strom zapálil uličník se sirkami, všechno zlé je k něčemu dobré, a především, jak ukazuje leitmotiv knihy, je správné se o své znalosti a dovednosti rozdělit, slovy Ipsíka: „Být jediný, kdo něco umí, není žádná zábava.“ Na konci knihy je dovětek O lýkožroutech, kterým autorka při představování těchto miniaturních brouků příběh dokončuje. Každý druh lýkožrouta má vlastní písmo, vykousává do stromu jiný tvar chodbiček, ten smrkový například hvězdy. Autorka také vše uvádí na pravou míru: prozrazuje, že se naši hrdinové nedorozumívají písmem, nýbrž pomocí feromonů.

Hmyz je výtvarnici Anetě Františce Holasové blízký, její první autorská kniha Lumír včelaří aneb Medový slabikář vypráví o životě včel a je vyvedena v hřejivých medových barvách. Pohádka o Ipsíkovi je nakreslena v tlumených hnědých odstínech lýka, sem tam oživených červenými detaily. Ilustrace s citem pro detail působí velmi živě a poeticky. Harmonizují se svižným, přímočarým textem, který je dávkován v krátkých úsecích. Obsahově ani délkou nezahltí ani velmi malého posluchače. Vznikl tak knižní skvost, který učí výtvarnému cítění a vkusu a podporuje lásku k přírodě. Na životě drobného škůdce ukazuje, že svět není černobílý a netvoří jej jen lvi nebo veverky, ale také maličcí, stejně fascinující tvorové. Je jen třeba umět se dívat – odměna pro pozorovatele bude obrovská.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2760x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce