Faber, Michel: Kniha zvláštních nových věcí

Faber, Michel
Kniha zvláštních nových věcí

recenze beletrie zahraniční

Kniha zvláštních nových věcí Michela Fabera se sice z valné části odehrává na jiné planetě, ale s klasickými sci-fi romány má jen málo společného. Z pera autora Kvítku karmínového a bílého vzešla studie křehkosti vztahů a pochyb ohledně smyslu lidského konání.

Misionářem v jiné galaxii
Michel Faber: Kniha zvláštních nových věcí. Přel. Viktor Janiš, Kniha Zlín, Zlín, 2016, 450 s.

Velké knižní čtvrtky již od roku 2011 chrlí nálož více či méně očekávaných knih, přičemž mezi největší lákadla druhého z těch letošních patří jednoznačně Kniha zvláštních nových věcí, jejímž autorem je Michel Faber, anglicky píšící autor původem z Nizozemska. Českému čtenáři rozhodně není neznámý – kromě několika kladně přijatých titulů u nás vyšel i jeho kolosální román z viktoriánské Anglie Kvítek karmínový a bílý, jehož české verzi zasvětil Faberův tuzemský dvorní překladatel Viktor Janiš přes deset let života. Kniha zvláštních nových věcí je co do rozsahu zhruba poloviční, i tak je to ale úctyhodný svazek. Žánrově se v ní Faber obrací o sto osmdesát stupňů (možná pět set čtyřicet, takový je to veletoč), neboť po Londýnu 19. století se ocitáme v nedaleké budoucnosti a posléze i v jiné, lidmi kolonizované galaxii. Z tohoto popisu by mohl kdekdo očekávat horkokrevné sci-fi plné konfliktů a soubojů s mimozemšťany, jeho předpoklad by však byl planý. Kniha zvláštních nových věcí je totiž především jemně rozvíjené podobenství o ztrátě – domova, vztahu, víry i příčetnosti.

Cesta do neznáma
Příběh začíná loučením manželského páru Petera a Bey Leighových. Peter byl po zdlouhavých pohovorech vybrán poněkud tajemnou společností USIC jako křesťanský misionář pro nově osídlovanou planetu s (lidským) názvem Oáza. Přestože není zcela jasné, proč chce korporace zabývající se meziplanetárními lety a budováním nového světa pro funkci duchovního právě jeho, Peter se pro šíření Kristova evangelia mezi mimozemšťany upřímně nadchne. Bea Petera v jeho poslání ze všech sil podporuje, obavy z odloučení skrývá však jen těžko. Cesty obou se rozejdou v truchlivém duchu a Peter nastupuje do intergalaktické lodi, s jejíž pomocí absolvuje „Skok“ a ocitne se na základně USICu ve společnosti nových kolegů, převážně techniků a inženýrů.

Už při popisu vesmírného cestování dává Faber jasně najevo, že se ve svém flirtování se sci-fi nehodlá dopodrobna zabývat oním „sci“. Jen pramálo se zabývá teoretickými vědeckými aspekty a nejde mu o uvěřitelnost v technickém slova smyslu; nám dosud neznámé technologie mu slouží pouze jako nutný prostředek, který vrhne protagonistu do nové psychicky náročné situace. Nabízející se srovnání s „mimozemskou kolonizační literaturou“ jako Marťanská kronika Raye Bradburyho či Vrabec M. D. Russellové není tak úplně na místě, neboť Faber k novému světu přistupuje velmi odlišně, se sobě vlastní podivností, jež vyhlíží ze záhybů věcí povědomých. Jako logičtější se jeví například srovnání s Conradovým Srdcem temnoty. Nejenže se Peterův předchůdce ve funkci oázského kazatele jmenoval Kurtzberg, ale Kniha zvláštních nových věcí se zabývá i podobnými motivy jako slavná novela: spodními temnými proudy lidské povahy či schopností pochopit a přijmout odlišné kulturní zvyky.

Komunikační šumy
Řadou odlišností od Petera se vyznačují ovšem i pracovníci USICu – neboli také první z nově se přistěhovavších obyvatel. Ačkoli jsou jejich charaktery zručně rozvedeny často minimalistickými prostředky, většina z nich působí roboticky, neboť se soustředí hlavně na svoje úkoly a zpřetrhali všechny vazby s lidmi na planetě Zemi. Peter je oproti nim – nebo se o to alespoň snaží – daleko ohleduplnější a soucitnější, zkrátka křesťan v nejčistším slova smyslu. I on však pochází z neutěšených rodinných poměrů jako ostatní, což je ostatně téma, které Faber dlouhodobě ve své tvorbě reflektuje.

Nejzvláštnější jsou v románu logicky pasáže, v nichž se Peter setkává a následně i žije s rodilými Oázany. Příslušníci neznámé rasy, o nichž ví prakticky jen to, že si od personálu USICu berou léky a touží slyšet biblické příběhy o Ježíšových skutcích (sami nazývají Bibli právě Knihou zvláštních nových věcí), mají s tou lidskou pramálo podobného. Oázané s člověkem sice sdílejí bipedii a počet končetin, ale v jejich obličeji není nic, podle čeho by šlo s jistotou vystopovat hnutí mysli. Od začátku se v psychedelické atmosféře nové planety zdá, že mají mimozemšťané jakési tajemství, což se ostatně později i potvrzuje a naštěstí to není tajemství z druhu prvoplánových a šokujících. V Peterově periodickém soužití s Oázany Faber ukazuje na problémy ve vzájemném porozumění dvou rozdílných druhů, přičemž někdy tak činí s vypjatou emocionalitou, jindy se suchou popisností, takřka evokující antropologické texty. Mentalitu a strachy Oázanů (kteří by v tomto konkrétním případě klidně mohli být lidmi) pak ukazuje jejich doslovné chápání Bible a slibu života věčného.

O něco prozaičtější jsou Peterovy starosti s úpravou Bible. „Žádné ryby. Uvažoval, zdali to ztíží porozumění, až dojde na jisté klíčové příběhy z Bible spojené s rybami. (…) Kolik z Bible mu spadne pod stůl jako nepřeložitelné?“ Oázanům dělá potíže také vyslovování souhlásek s a t, takže pro ně Peter přepisuje problematické pasáže. Vyvstávají otázky, do jaké míry může přetvářet a proškrtávat, aniž by mu původní význam protekl mezi prsty. A má jako exeget vůbec právo na takové zásahy? Je jasné, kdo se pravděpodobně natrápil ještě více než Peter: překladatel Viktor Janiš, jehož práci na Faberově záludném a precizně vybroušeném textu nelze nevyzdvihnout.

Poslední sbohem
Jako poslední a zcela zásadní je třeba zmínit Peterovu komunikaci s manželkou, jejíž planeta se postupně rozkládá pod vlivem přírodních i ekonomických katastrof. Z počátku jsou jejich zprávy laskavé a plné stesku, avšak brzy se vynořují limity zprostředkování zcela odlišné zkušenosti. Zdá se, že Peter nemá pochopení pro těžkosti, s nimiž musí Bea bojovat, stejně jako Bea nemá trpělivost s Peterovými zážitky, které jí nepřipadají ani z poloviny tak fascinující jako jemu. Není překvapující, že její víra prochází těžkými zkouškami, zatímco Peterova dostává zcela nové stimuly. Oba žijí (doslova) v jiném světě, a byť stále cítí k druhému vroucí lásku, ukazuje se, jak nevyhnutelné odcizení v takové situaci zákonitě vyvstane. Lze jen spekulovat, nakolik se do textu promítla skutečnost, že Faberova manželka v době vzniku knihy vážně onemocněla rakovinou, které následně podlehla. Je však jisté, že text je svého druhu rozloučení, dojemné a mrazivé zároveň.

Kniha zvláštních nových věcí je opravdu plná zvláštních nových věcí. Faberovi se povedlo stvořit mírně halucinační svět, v němž se člověk konfrontuje se sebou samým a je nucen nahlížet na vývoj svůj i celého lidstva. Čtenáře toužící po akci a konfliktu pravděpodobně nezaujme, ale to ani neslibuje. Ten, kdo se jím nechá unášet, nalezne detailně zpracovnou studii křehkosti vztahů a pochyb ohledně smyslu lidského konání.

© Pavel Bušta

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   77%čtenáři

zhlédnuto 3741x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce