Catton, Eleanor: Nebeská tělesa

Catton, Eleanor
Nebeská tělesa

recenze beletrie zahraniční

Skryté identity, zlato zašité do nevěstčiných šatů, zakrvácený přízrak bušící zevnitř na víko rakve, duchařská seance či jalový důl, co náhle začne vynášet. To je jen zlomek pozoruhodných okolností, které tvoří děj druhého románu novozélandské autorky Eleanor Cattonové. Nebeská tělesa jsou pastiš senzačního románu 19. století a zároveň neotřele vystavěné filozofující dílo.

Ostrov pokladů pro náročné čtenáře
Eleanor Cattonová: Nebeská tělesa. Přel. Martina Neradová, Argo, Praha, 2016, 672 s.

Kdyby byla Eleanor Cattonová jen o trochu mladší, bylo by ji možné nazvat zázračným dítětem novozélandské literatury. Svůj úspěšný debut Rehearsal (2008, č. Na scéně, 2011) vydala jako dvaadvacetiletá a hned její druhý román The Luminaries vzbudil mezinárodní senzaci, když se v roce 2013 stal vůbec nejdelším vítězem Man Bookerovy ceny a Cattonová zároveň nejmladší nositelkou tohoto ocenění. Od komorního školního prostředí, v němž se odehrává děj Na scéně, se Cattonová s Nebeskými tělesy vzdálila vpravdě astronomicky. Autorčin druhý román nás zavádí do doby novozélandské zlaté horečky v 60. letech 19. století, avšak i když čtenáře detailně seznamuje s mikrokosmem rozličných postav a jejich prostřednictvím s řadou dobových okolností, nejde přísně vzato o historický nebo historiografický román. Cattonová pro britský Guardian uvedla, že jako jeden z výchozích inspiračních zdrojů jí posloužily dobrodružné příběhy typu Ostrova pokladů R. L. Stevensona. Větší důraz je zde tedy kladen na příběh než na historické okolnosti. A že je to příběh spletitý a bohatý na nečekaná odhalení.

V úvodu románu jsme svědky, jak Walter Moody, mladý muž čerstvě přibyvší do městečka Hokitika na západním pobřeží Nového Zélandu, nevědomky naruší tajnou sešlost dvanácti mužů v hotelu U Koruny. Postupně se ukáže, že všechny spojuje touha přijít na kloub několika nedávným tajemným událostem a že i Moody může přispět svým dílem k jejich poodhalení. Záhadou číslo jedna je smrt Crosbieho Wellse, samotářského bývalého prospektora a později majitele pily. Skutečně se Wells upil, jak stanovil přivolaný lékař? V den jeho skonu byla též v bezvědomí nalezena nevěstka Anna Wetherellová, závislá na opiu. Chtěla si sáhnout na život, nebo se prostě předávkovala? A souvisí její patálie nějak s Wellsovou smrtí? Téhož dne začal být rovněž pohřešován úspěšný mladý prospektor Emery Staines a do Hokitiky dorazil Alistair Lauderback s úmyslem vést zde kampaň za své zvolení do parlamentu. Právě on Wellse objevil, když se cestou do města se společníky zastavil u jeho chaty v naději, že se tam trochu občerství. Tolik výchozí situace, v níž jsou všichni přítomní U Koruny nějak zainteresováni, ať už osobně, nebo pouze finančně.

Vševědoucí vypravěč se postupně zevrubně věnuje každému z nich a pozvolna se objevují další pozoruhodné až děsivé okolnosti – skryté identity a nově nalezení příbuzní, zlato zašité do nevěstčiných šatů, zakrvácený přízrak bušící zevnitř na víko rakve, vydařená duchařská seance či jalový důl, co náhle začne vynášet. Nyní je záhodno dodat, že Cattonová se neinspirovala jen dobrodružnou literaturou, ale především „senzačními romány“, které v Británii zažívaly vrchol popularity právě v době, v níž se odvíjí příběh Nebeských těles. Cattonové se v mimořádně komplikovaném příběhu, plném více či méně neočekávaných zvratů, podařilo stvořit skvělý pastiš tohoto žánru.

„Senzačnost“ Nebeských těles nepochybně podtrhuje i pro tehdejší Evropany exotické dějiště, na němž neudivuje pouze příroda a domorodí obyvatelé, ale také absence některých třídních a společenských bariér. Moodyho třeba překvapilo, když při příjezdu spatřil „honosné domy na kopci, nábřeží, ulice a zahrady s políčky – a byl překvapen i nyní, když pozoroval dobře oblečeného džentlmena, jak podává zápalky Číňanovi a poté se přes něj natahuje po své skleničce.“ Jedním z dvanácti rokujících v hotelu U Koruny je i jedna z postmoderních třešinek na dobově přesvědčivém textu, Maor Te Rau Tauhware. Prostřednictvím toho, jak většina evropských přistěhovalců zpravidla zkomolí Tauhwareho jméno autorka ironicky kritizuje jejich neschopnost přiblížit se maorským domorodcům. Dokonce i Crosbie Wells, který byl jeho přítelem, o Maorovi hovoří jako o „ušlechtilém divochovi“ Terou Tow-Farayovi.

Vypravěč Nebeských těles je vševědoucí až obsesivně. Každá z postav, do jejichž myšlenek byť jen krátce nahlédneme, je popsána s extrémní pečlivostí – od vzhledu po základní charakterové vlastnosti, dojem, kterým působí na druhé, vnímání sebe sama apod.: „Moody byl přirozeně pohotový a pozorný. Měl velké šedé oči, upřený pohled a plná, jinošská ústa obvykle našpulená do výrazu zdvořilé starostlivosti. (…) Projevoval se po způsobu diskrétního a duchapřítomného majordoma, v důsledku čehož se mu často svěřovali i ti nejméně výřeční muži, nebo byl vyzván, aby usmířil znesvářené strany, jež sotva znal.“ Jiný hrdina si liboval „v přehnaném strachu z katastrof a měl sklon k nadměrnému sebezpytu, jeho činy byly vždy motivovány mnoha důvody a podléhaly mimořádně důsledné racionalizaci“. Vypravěč dále komentuje své postupy v duchu: „V tuto chvíli byla Balfourovi odejmuta role vypravěče (…).“

Nad tímto uzurpátorským pedantským vypravěčem je však ještě jedna vyšší sféra, a to pohyby nebeských těles. Každou ze dvanácti části knihy uvozuje znázornění oblohy v den, kdy se daná část odehrává, přičemž každému ze zmíněných dvanácti spiklenců z hotelu U Koruny je přiřazeno jedno znamení zvěrokruhu a další hlavní postavy korespondují s jednotlivými planetami sluneční soustavy. Kniha je tedy strukturována podle pohybu nebeských těles (Cattonová si dokonce zjistila jejich přesné pozice v roce 1866), což vytváří dojem neodvratitelnosti znázorňovaných událostí. Každá další část knihy je též kratší než ta předešlá, jako by šly ve stopách ubývajícího Měsíce, a zároveň se ke konci prodlužují úvody kapitol a zkracuje samotný text, který nabývá spíše podoby momentek impresionistického charakteru. Výsledný dojem může připomenout i zapadající Slunce – je vidět méně než dosud, ale zároveň nahlížíme někam jinam, za dosud patrný obzor. Zmíněné úvody v různých starších textech v kostce pojednávají o obsahu kapitol, ale v podání Cattonové jde v závěru románu někdy až o jakési básnické parodie tohoto vyprávěcího prvku: „Kapitola, v níž Emery Staines osedlá koně, jakmile se od Benjamina Löwenthala dozví o Annině napadení, a vyrazí do arahurského údolí s vystrčenou bradou a očima zalitýma slzami, což jsou vnější známky citového rozrušení, jehož pravou příčinu si během cesty na sever nepřizná, natož aby se ji pokusil pojmenovat, přičemž zůstává otázkou, do jaké míry je trpící schopen okamžitě pojmenovat či porozumět silnému vzedmutí citů (…).“ Celý tento úvodní text je ještě dvakrát tak dlouhý.

Neustálé nebeské působení je v protikladu k ambicím hrdinů románu začít na Novém Zélandě nový život a/nebo pohádkově zbohatnout díky nálezu zlaté žíly. Jako by měl být výsledek jejich individuálního snažení dopředu stanoven. Ubohost jejich pachtění za majetkem je tak tím zřetelnější, čím více pronikáme do jejich velmi komplikovaných osudů, které měly vést ke kýženému lepšímu životu. Dalším zásadním tématem knihy je fatální nedokončenost „pravdy“. Jak se střídají postavy, do jejichž mysli nahlížíme, obraz předkládaných událostí se ani tak nemění, jako spíš neustále doplňuje o různé odstíny a zákruty i celé dosud skryté části. Nebeská tělesa mají tedy i modernistický rozměr, neustále unikající ideál pravdy. Netřeba dodávat, že některé neznámé příběhu zůstanou s poslední stránkou nedovysvětleny.

Nebeská tělesa se skvěle čtou a ponoukají k zamyšlení nad některými filozofickými otázkami, ale kvalitám děl Dostojevského, kterého Cattonová rovněž jmenuje mezi svými inspiračními zdroji a s nímž ji někteří recenzenti srovnávají, zůstává román vzdálen. Nelze se totiž zbavit dojmu, že způsob vyprávění a vyšperkovaná struktura knihy ubírají hrdinům a jejich existenciálním problémům na životnosti a hloubce. Na poslední zhruba stovce stran, kdy se vracíme v čase a jsme svědky dosud nezachycených scén, máme možnost poznat některé postavy intimněji, ale to bohužel nestačí.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1475x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce