Hájíček, Jiří: Dešťová hůl

Hájíček, Jiří
Dešťová hůl

recenze beletrie česká

Autor i v novém románu pokračuje v ohledávání specifik jihočeského venkova, tentokrát si však volí veskrze současné téma. Při jeho zpracování zůstává věrný své poetice a znovu je přesvědčivý.

Čí(m) může být půda
Jiří Hájíček: Dešťová hůl. Host, Brno, 2016, 280 s.

Po rozsáhlém románu Rybí krev přichází Jiří Hájíček s komorněji laděnou a sevřenější prózou, v níž sice pokračuje v dokumentování jihočeského venkova, ale tentokrát nikoliv skrze pohled do minulosti, na dějinnou událost, která nesmazatelně poznamenala životy lidí v konkrétní vesnici i tvář této vesnice. Hájíček se v Dešťové holi věnuje jevu, s nímž se lze setkat na venkově současném (ale nejenom tam) – kšeftování se zděděnými či v restituci získanými pozemky a s tím spojeným podvodům v komunální politice.

Děje se tak opět prostřednictvím téměř detektivní zápletky a skrze postavu hlavního hrdiny, kterého, ač žije ve městě, poutají k venkovskému prostředí pevné vazby. Tentokrát je to muž středního věku jménem Zbyněk Polecký, odborník na pozemkové právo. Jeho dávná láska z dětství Bohuna Fuksová ho požádá ho o pomoc s nejasnými darovacími smlouvami, podle nichž má na pole po strýci Tondovi nárok jak ona, tak její sestra. Zbyněk postupně začne pronikat do pozadí těchto smluv a přichází na to, že se za nimi skrývá podvod vesnických zastupitelů. Umíněné sledování problému hraničící s posedlostí a neutuchající snaha jej vyřešit a ukázat na viníky i ve chvíli, kdy už o spravedlnost nikdo jiný včetně Bohuny nestojí, zasahuje i do jeho osobního života a málem jej zničí.

Téma, které se Hájíček rozhodl v románu zpracovat, je současné, a proto hůře uchopitelné než například kolektivizace v 50. letech či vysidlování vesnic, které musely ustoupit výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Jsou to ale právě nitky spojující současnost s minulostí, co tomuto tématu dodává závažnost a prohlubuje jeho etický rozměr, který čtenář zná z předchozích Hájíčkových románů. Historie rodiny Fuksů a jejich statku, s níž se čtenář seznamuje postupně formou Zbyňkových vzpomínek, jež ho přepadají při každé návštěvě u Bohuny, ale i Zbyňkovy rozhovory s vlastníky půdy, kteří přicházejí k němu do kanceláře podepisovat nájemní smlouvy a při té příležitosti se zpravidla rozpovídají o minulosti – o tom, jak hospodařili na svých polích, pak o ně za komunistů přišli a teď, když je znovu získali zpátky, nemají je komu odkázat, případně je o ně připraví změna územního plánu –, to vše tvoří paralelu se současností, kdy už lidé nemohou přijít o půdu z moci režimu, ale třeba kvůli podnikatelskému záměru. Půda, do jejíchž brázd se vepisují dějiny, se tak i v novém Hájíčkově románu stává nositelem dějinné paměti.

Dešťová hůl je zajímavá tím, že je v ní oproti předchozím Hájíčkovým knihám výrazně posílena intimní, existenciální linie příběhu, a to skrze velmi detailní zachycení vnitřního světa hlavního hrdiny. Nejde tu jen o konflikt dvou světů, města a vesnice, vyjádřený neukotveností hlavního hrdiny ani v jednom z těchto dvou protikladných prostředí, což je typický rys všech Hájíčkových hrdinů. V Dešťové holi se svět vesnice z velké části přesouvá do Zbyňkových vzpomínek a nabývá tak podoby ztraceného ráje, který se mu při každé návštěvě u Bohuny v chalupě připomíná. I historie rodiny Fuksů tu figuruje nejen jako téma, ale také jako připomínka něčeho důvěrně známého a pozbytého, v níž je přimísen nářek nad uplývajícím časem, nad životem vyplněným nespavostí (neustále se opakující popisy ztichlého budějovického bytu a civění do stropu ve tři ráno patří k nejsugestivnějším částem knihy), ubíjející každodenností v zaměstnání a neúspěšnými pokusy mít s partnerkou Terezou dítě. Zbyňkovo pátrání je především hledáním sebe sama, půdy, v níž by mohl zapustit kořeny. Metafora půdy se tak klene nad celým příběhem a spojuje jeho obecnou rovinu s tou výsostně individuální. Půda jako grunt, zdroj obživy a zázemí, o které člověk vinou dějinných zvratů přichází, ale také jako smysluplnost existence, o niž je občas potřeba bojovat.

Hájíčkova nová kniha není žádným překvapením v tom smyslu, že by se autor nějak výrazně odchýlil od zaběhnuté poetiky či zachycoval zcela jiné prostředí a jiné postavy než dosud. Opět se projevil jako skvělý vypravěč a pečlivý kronikář, který svůj materiál zpracovává poctivě a bez přehnaných ambicí, jako vnímavý psycholog přistupující ke svým postavám (především k těm ženským) s až dojemnou něžností. V Dešťové holi se však Hájíčkovi zatím nejlépe podařilo být nejen přesvědčivým znalcem duše venkova, ale také té lidské.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 87 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   79%čtenáři

zhlédnuto 5145x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce