Daoud, Kamel

Daoud, Kamel

aktualita beletrie zahraniční

V rámci programu Festivalu spisovatelů Praha 2016 se českému publiku během dvou veřejných vystoupení – autorského čtení a moderované debaty – naskytla příležitost seznámit se s alžírským novinářem a spisovatelem Kamelem Daoudem.

Kamel Daoud na Festivalu spisovatelů Praha

Setkání první
První setkání proběhlo 9. října a jeho umístění do reprezentačních prostor Senátu parlamentu ČR ve Valdštejnském paláci navodilo formální atmosféru, neboť bylo součástí oficiálního celodenního panelu, který postupně představoval všechny účastníky festivalu. Posloužilo ovšem jako dobrá příležitost k úvodní prezentaci Kamela Daouda širší české veřejnosti, která se zatím s jeho tvorbou neměla možnost blíže seznámit. Na úvod panelu přečetl autor jednu z klíčových pasáží svého románu Meursault, přešetření (Meursault, contre-enquête), Goncourtovou cenou ověnčené revize dnes již klasického příběhu Alberta Camuse o Francouzovi, který zabije bezejmenného Araba a je za to souzen.

Okolo tohoto zatím nejvýznamnějšího Daoudova literárního díla se točila i většina následujícího rozhovoru. Daoud se v něm vymezoval vůči špatnému pochopení tohoto díla jako postkoloniálního románu a vyznal, že Camus a jeho román Cizinec pro něj při psaní tolik důležitým nebyl a nechce, aby byl jeho román brán jako vymezování se vůči Camusovi. Daoud přirovnal proces psaní románu ke skládání melodie, kdy se po napsání první věty (která parafrázuje první větu Camusova románu) nechal dál unášet rytmem jazyka, který ho sám dovedl až k větě poslední. Ač se dílo zaobírá vraždou a odpovědností za ni a staví tak určité zrcadlo Camusovu filozofickému zájmu o sebevraždu, autor svůj román vnímá především jako příběh o lidském údělu, a nikoliv jako myšlenkově revoluční dílo.

Kamel Daoud

Po otázce, proč Daoud román napsal francouzsky, tedy v jazyce, který není jeho mateřštinou, se spisovatel rozhovořil o svém vztahu k francouzštině, kterou se v dětství učil z jakéhokoliv textu, který se mu naskytl – často se jednalo o knihy, jimž chyběla obálka, tvrdé desky, ba i vstupní strany, takže čtenář ani nevěděl, jak se dotyčný román jmenuje a kdo je jeho autorem –, a o tom, že v procesu jeho seznamování se s literaturou zaujímaly významné místo například i erotické pasáže francouzských šestákových románů, které jej hnaly kupředu ve studiu, aby lépe porozuměl, o co se v inkriminovaných scénách jedná. Jako důvod, proč román nenapsal arabsky, uvedl komplikovanou jazykovou situaci v arabsky mluvících zemích, kde se oficiální spisovný (psaný) jazyk velmi liší od jednotlivých regionálních (mluvených) dialektů. Jeho mateřská alžírská arabština je tak od spisovného jazyka velmi vzdálená. Daoud přirovnal tuto situaci k používání latiny v evropském středověkém prostoru, kde latina plnila funkci jazyka vzdělanců a byla v ní psána většina knih, avšak nemluvilo se jí v žádné z tehdejších zemí. Daoud se tak domnívá, že spisovná arabština je jazyk umělý a nemá již před sebou žádnou budoucnost. Proto mu byla bližší francouzština, které díky koloniální minulosti naprostá většina Alžířanů rozumí, která je i čtenáři vnímána jako živý jazyk a kterou on sám považuje za mnohem vhodnější nástroj z hlediska zprostředkování imaginace.

V závěru omezeného času, který mu byl v rámci panelu vyhrazen, se Daoud zamýšlel nad pojmem identita a nad tím, jak je v současnosti politicky vnímán. Jako příklad úspěšně dekolonizované země, z níž by si nejen Alžírsko mohlo vzít příklad, uvedl Jihoafrickou republiku.

Daoud prohlásil, že byl rád, že jeho kniha byla v Alžírsku úspěšná, k čemuž dopomohla jeho novinářská praxe, nicméně až s úspěchem ve Francii si uvědomil, že kulturní hodnoty (minimálně ve frankofonní oblasti) se určují v Paříži. A že teprve úspěch v Paříži znamená opravdový úspěch: až poté se o jeho knihu začali zajímat v dalších maghrebských zemích či Libanonu. Na cestě po Vietnamu si pak prý Daoud uvědomil, že může psát nejen pro frankofonní čtenáře, k čemuž jej alžírská i francouzská sebestřednost zatím vedly, ale že jeho příběh si může najít své čtenáře po celém světě. Na závěr spisovatel dodal, že být úspěšný neznamená, že se líbíte každému, a připomněl, že si je vědom toho, že jeho dílo má řadu kritiků.

Setkání druhé
Pokud pro někoho nebyl Kamel Daoud neznámou postavou, či dokonce četl jeho román, jistě se mu více než strohá formální prezentace na oficiální půdě líbilo přátelské setkání s Kamelem Daoudem ve Francouzském institutu o den později, 10. října. Zde měl autor jednak prostor přečíst rozsáhlejší úryvky ze své knihy, ale také mohl mluvit otevřeněji. Celkově jeho vystoupení působilo velmi přátelsky a uvolněně.

Daoud sice zpočátku zopakoval některé myšlenky, které zazněly již předchozího dne, měl ale možnost je podrobněji rozvést. Vyprávěl o svém vztahu k literatuře, o tom, jak se mu v mládí nedostávalo knih a jak je dosud jeho knihovna a znalost literatury neuspořádaná, což glosoval poznámkou, že to je také proto, že většinou čte to, co chce, a ne to, co by měl. Spisovatel vzpomínal na fyzickou nevolnost, která se jej zmocnila, když poprvé přijel do Paříže a uviděl v místních knihovnách „lesy knih“, o jejichž existenci neměl ani zdání. V textech, které se mu dostanou do rukou, hledá odpovědi na základní metafyzické otázky, zejména mu bylo vždy blízké téma smrti. Právě na tomto místě Daoud poznamenal, jak přišel na to, že pro život či smrt postavy je důležité, zda byla v díle pojmenována – bezejmennou postavu můžete jako autor zabít mnohem snadněji.

Kamel Daoud

Daoud se poté přesunul k výčtu spisovatelů, kteří jej umělecky či lidsky ovlivnili. Zmínil, jak v mládí hltal knihy Julesa Vernea či francouzskou brakovou literaturu. Za spisovatele, který jej ovlivnil asi nejvíce, Daoud označil Jorgeho Luise Borgese, jehož vrcholné dílo, slavné „přepracování“ Dona Quijota, a vize světa jako knihovny pro něj znamenala průlom ve vnímání literatury. Vzhledem k tomu, že Daoudovy první čtenářské kroky, jak už bylo výše zmíněno, byly poznamenány přístupem pouze k neúplným dílům či dílům „anonymním“, bylo toto otevírání literárního světa pro Daouda vskutku borgesovské. Na Borgesově literárním díle jej vždy nejvíc fascinovala neustálá oscilace mezi realitou a fikcí, která čtenáře neustále nechává v nejistotě. Mezi dalšími autory zmínil alžírský spisovatel Oscara Wilda, prý nejlepšího spisovatele po Borgesovi, či Henryho Millera, u nějž obdivuje jeho přístup k literárnímu vyjádření sexuality.

Ani během tohoto vystoupení se Daoud nevyhnul reflexi současné alžírské společnosti, tentokrát se opřel do kultu mrtvých či lépe řečeno mučedníků, jak je alžírská společnost spíše vnímá. Daoud vyjádřil svůj obdiv k bojovníkům za svobodu, ale současný stav v jeho rodné vlasti, kde jsou padlí až uctíváni, považuje za nezdravý. Večer, který prostupovala čtení úryvků z francouzského originálu i českého překladu románu Meursault, přešetření, byl zakončen autorovou autogramiádou, při níž se Daoud ochotně svým čtenářům a posluchačům do jejich výtisků svého románu na památku podepsal.

Ať už se kterékoliv z obou výše zmíněných setkání účastnil divák s Daoudovým dílem a osobností obeznámený, či divák, který jeho dílo teprve objevuje, rozhodně musel odcházet spokojen a naplněn pocitem, že Kamel Daoud je spisovatel, kterého se s určitostí vyplatí do budoucna sledovat.

© Matěj Denk

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2317x

Inzerce