Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří

Krapfl, James
Revoluce s lidskou tváří

recenze historie

Autorovy závěry se dají interpretovat různě. Přívrženci spikleneckých teorií je zavrhnou s tím, že revoluci zinscenovaly skryté síly manipulující masami. Jiní v knize hledají potvrzení toho, že odkaz disentu si svévolně přivlastnila česká pravice. Zrovna tak ovšem během její četby můžeme prožít nostalgický návrat do doby, kdy slova „pravda a láska“ nebyla užívána jako nadávky.

Kniha o vzepětí pravdy a lásky. Sametová revoluce pohledem amerického historika
James Krapfl
: Revoluce s lidskou tváří: politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992. Přel. Andrea Patrasová, Rybka Publishers, Praha, 2016, 376 s.

Jaká skutečně byla listopadová revoluce roku 1989? Oč v ní šlo a jaké byly její reálné výsledky? O těchto stále žhavých tématech se Češi asi budou ještě dlouho přít. Velmi výrazně do této debaty letos zasáhne i kniha Revoluce s lidskou tváří: politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992 od amerického historika Jamese Krapfla (*1971). Pozornost vzbudilo již její slovenské vydání roku 2009, o kterém historik Vítězslav Sommer prohlásil, že jde o průlomovou práci, která v mnoha případech kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady událostí listopadu 1989. A také vyzdvihl, že publikace svým důrazem na autentické dobové požadavky revolučního společenství staví „sametovou revoluci“ zpět z hlavy na nohy a „dává zaznít myšlenkám, které se možná jeví jako příliš idealistické a naivní, jež však dávaly dynamiku výrazným změnám, k nimž na konci roku 1989 došlo“.

Krapfla v knize nezajímá jednání elit, ale zaměřuje se na – podle něj – skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří během listopadu vytvořili autentické revoluční společenství. Obsáhle se věnuje i tomu, jak tito účastníci probíhající dění sami interpretovali a jak se jednotlivé narativy proměňovaly či střídaly. Mluví v tomto smyslu o „konverzační revoluci“, která probíhala formou letáků, manifestů a happeningů. Tak se zrodila jedinečná „transcendentní atmosféra“ s osobitým symbolickým systémem a rituály, morálními principy a mýty, které se staly typickými znaky této svébytné revoluční kultury. Podle mnohých se tehdy společnost nacházela ve stavu kolektivního „znovuzrození“, pojímaného až v jakémsi pseudonáboženském duchu. Mezi ústřední hodnoty, s nimiž se nově vzniklé společenství ztotožňovalo, patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, spravedlnost a především lidskost. Hojně frekventované byly i ideály pravdy a lásky, což autor dokládá na mnoha příkladech, třeba na citátu od Bohuslava Blažka, který napsal: „Dokud nezradíme pravdu a láskyplné nenásilí, nic nás nemůže ohrozit.“ Dalším široce sdíleným ideálem pak byl „socialismus“, zatímco ke kapitalismu se explicitně hlásila jen tři procenta lidí. Součástí dobového diskursu byla extatická líčení pocitů obrovské sounáležitosti a celistvosti, vnímání studentů coby novodobých udatných rytířů nebo Václava Havla jako světce a pořádání poutí na Národní třídu na místo, kde se „to“ stalo, jako do zvláštní moderní svatyně.

Tento lidový idealismus se začal střetávat s odporem ze strany vládnoucích elit, a to jak starých, tak těch nových, které si přály revoluční proces ukončit. Jedním z prvních momentů, které svědčily o oslabování demokratického hnutí, byla zákulisní jednání, která vynesla Václava Havla do prezidentského úřadu, a také zavedení volebního systému, který si prý většina obyvatel nepřála. To autor označuje za počátek „vyloučení démosu“ z původní skutečně demokratické revoluce. Jako další negativní jevy pak hodnotí neochotu nových elit v hlavních městech zapojit své kolegy z okresů do rozhodování a nakonec rozdělení československé federace proti vůli většiny jejích občanů. To byl podle Krapfla důsledek toho, že touhu po spravedlivém společenském zřízení postupně nahradila otázka národní. V obou případech totiž šlo o „konstitutivní“ témata povahy a hranic nově se ustavujícího společenství. Jestliže přitom strany ODS a HZDS, jejichž předáci se dohodli na rozdělení státu, svoji podporu nejprve získávaly od místních aktivistů a i díky nim zvítězily ve volbách, později začaly být stále alergičtější k nezávislým institucím a celkově paradoxně dělaly hodně pro to, aby demokracii „brzdily“, říká nikoli neprávem Krapfl.

Původní ideály revoluce autor vysoce oceňuje a chválí, dokonce je hájí proti Jürgenu Habermasovi a Françoisu Furetovi, podle nichž žádná z evropských revolucí roku 1989 nepřinesla jakékoli nové myšlenky. Jestliže v Polsku a v Maďarsku ale revoluce nevedla ke skutečnému předání moci do rukou „lidu“ a revoluce v NDR byla pod silným tlakem politických představitelů SRN, události v Československu byly podle autora relativně nejsvobodnější, a proto se jejím studiem můžeme o revolučním potenciálu roku 1989 dozvědět nejvíce. Z výsledků československé revoluce je ale v posledku velmi zklamaný, úměrně ke svému úvodního nadšení. V závěru knihy polemizuje s výrokem Václava Bartušky o tom, že „v dobách boje za demokracii není čas na demokracii“. S nesouhlasným patosem se Krapfl ptá: „Jestliže na demokracii není čas v době revoluce, kdy potom je?“

Kniha se dá interpretovat různě. Přívrženci spikleneckých teorií její závěry zcela zavrhnou s tím, že revoluci zinscenovaly jakési temné skryté síly manipulující masami, jež tedy ve skutečnosti nic neřídily a o ničem nerozhodovaly. Jiní v ní hledají potvrzení toho, že odkaz disentu si svévolně přivlastnila česká pravice. Zrovna tak ovšem během její četby můžeme prožít také nostalgický návrat do doby, kdy slova „pravda a láska“ nebyla užívána jako nadávky, ale šlo o ideály sdílené více než třemi čtvrtinami obyvatel. Pak je ale nutné knihu odložit a vrátit se do drsné reality současnosti. (Neboli, jak údajně řekl na jaře roku 1990 Josef Škvorecký, nemůžete mít pořád orgasmus.) Stejně tak nutně musí jednou skončit každá, i sebeopojnější revoluce. Svůj konec má i každý karneval, který přechodně narušuje či boří sociální bariéry i podobné rituály, které popsal antropolog Victor Turner. Ve všech těchto případech nezbývá nakonec nic jiného než se vrátit k pevné, odosobněné společenské struktuře. Není zcela zřejmé, jaký vývoj by si Krapfl vlastně v Československu po roce 1990 přesně představoval. Jak si má lid „vládnout“ sám o sobě? V tom, že u nás nevznikla ideální společnost, po níž lidé v listopadu 1989 toužili (a jíž dávali různá jména), má autor bezesporu pravdu. V situaci, kdy v naší zemi po desítky let v podstatě neexistovala občanská společnost, bylo však zcela nereálné očekávat náhlý vznik nějaké nové, vzorové, utopické společnosti. Což ale neznamená, že bychom se k ideálům z roku 1989, které autor tak plasticky znovu zpřítomňuje, neměli stále znovu vracet. Nikoli ale proto, abychom v jejich jménu zcela zavrhli velmi nedokonalou současnost, ale pro inspiraci, posílení víry a k načerpání sil k práci na postupném zlepšování toho, co máme a v čem žijeme.

Z toho důvodu je jistě dobře, že kniha konečně vyšla i česky. I když radost z vydání kalí skutečnost, že autor kvůli údajným překladatelským chybám, významovým posunům a rozdílům oproti originálu odmítl tuto českou verzi autorizovat. Podle nakladatele ovšem autorizace neproběhla proto, že ji autor ani po velkorysé a několikrát prodlužované lhůtě neprovedl. Překlad Andrey Patrasové dal Michal Rybka k posouzení Obci překladatelů, jejíž nezávislý posudek konstatuje, že je v pořádku. Podle Krapfla však Obec odsouhlasila překlad, který ani podle Rybky nebyl optimální, a proto ho raději nechal přepracovat, ovšem nedostatečně. Krapfl každopádně naznačuje, že záležitost hodlá řešit i právními prostředky. Což je značně ironická tečka za knihou o vzepětí pravdy a lásky…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec , 03.02.2017 14:49
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
I takové recenze se už dají najít: www.ustrcr.cz. V tom, že si autor až příliš jednoduše představuje překlenutí složitého období, kdy se klopotně obnovoval náš demokratický systém, s Vámi souhlasím, podobně to... formuluji ve své recenzi: "V situaci, kdy v naší zemi po desítky let v podstatě neexistovala občanská společnost, bylo zcela nereálné očekávat náhlý vznik nějaké nové, vzorové, utopické společnosti."
Vložil: Pavel Rakouš, 03.02.2017 14:18
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
Nemohu souhlasit se závěry autora. Zjednodušuje a populisticky překlenuje složitá období, kdy se klopotně obnovoval náš demokratický systém. Lidé na náměstích nechtěli komunismus a komunisty v žádné podobě. Rovnostářství měli všichni po krk. Očekávám renomovanou recenzi tohoto populistického dílka od... našich předních historiků.
Vložil: Viktor Janiš, 18.10.2016 19:18
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
Martine, ona Andrea překládala ještě za svobodna, většinou SF, a dost těžkou (viz databazeknih.cz). O schopnosti autora posoudit adekvátnost překladových řešení na takové té subtilnější rovině nadále pochybuju, ostatně lidé v... CV většinou přehánějí. A do třetice vyjádření Lukáše Rychetského z A2 na jiném serveru: "Tady navíc sehrála asi roli velká autorská ješitnost, co jsem slyšel, tak Krapfl nebyl schopen po roce autorizovat ani jednu kapitolu a když se rozhodli na něj dále nečekat, tak se zkrátka urazil. Já mám slovenské (autorizované) i české vydání a protože mne zprvu skutečně zarazila věta v tiráži (překládáno s přihlédnutím ke slovenskému autorizovanému vydání), tak jsem si ty překlady jen tak namátkou zkusmo porovnával a na žádné zásadní rozdíly jsem nenarazil."
Vložil: M Pokorný, 17.10.2016 23:17
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
Jen faktická glosa, knihu jsem neměl v ruce: autor podle akademického CV česky umí plynně, od překladatelky jiné odborné tituly nenacházím.
Vložil: jan lukavec , 17.10.2016 14:20
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
Autor tvrdí, že přes 70% vět mělo nějakou vadu. "Nejvážnější bylo však pět druhů vad: - překladatelka zvolila slovesa (také přídavná jména a příslovce, ale především slovesa), která neodpovídají tomu, co se v dějinách skutečně událo. - překladatelka dokonce změnila podměty... vět, tedy historických činitelů. - překladatelka nezachovala dobový jazyk. Používala slova a pojmy, které jsou sice dnes v ČR a na Slovensku běžné, ale které nikdo v roce 1989 nepoužíval, a které se začaly používat (postupně) až v letech 1990-92. Svým překladem tak učinila myšlenkový vývoj, který jsem se snažil odhalit, částečně neprůhledným. - ne všechny citáty byly uvedeny přesně podle primárních pramenů. - překladatelka zřejmě nepochopila některé moje teoretické argumenty a zvolila slova, která tyto argumenty nesprávně vyjadřují." Nakolik to ale skutečně dokáže odborně posoudit a jak moc jsou jeho výhrady přepjaté, to je jiná otázka...
Vložil: Viktor Janis, 17.10.2016 13:54
Krapfl, James: Revoluce s lidskou tváří
Podobně bizarní, jako když Stanley Kubrick kontroloval korejské titulky ke svým filmům. (Jak se Krapfl může bez znalosti češtiny a alespoň základní orientaci v teorii překladu k něčemu takovému vyjadřovat?)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1425x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce