Jü, Chua: Den sedmý

Jü, Chua
Den sedmý

recenze beletrie zahraniční

Tvorba čínského autora Jü Chua balancuje na hranici sociálního kýče, přesto má smysl ji číst. Musíme pouze přijmout fakt, že čínská literatura vypráví příběhy způsobem, kterým by už v Evropě vyprávět nešlo. Má k tomu ale své důvody.

I toto je literatura
Jü Chua
: Den sedmý. Přel. Petra Martincová, Verzone, Praha, 2016, 220 s.

Čínský spisovatel Jü Chua (*1960) patří ve své zemi mezi nejúspěšnější autory. Hned jeho první román Žít! z roku 1991 (česky 2014) vzbudil velký zájem čtenářů, byl podle něj natočen slavný film a dodnes se ho prodalo na 10 milionů výtisků. Nyní vychází v překladu Petry Martincové už jeho třetí česká kniha, román Den sedmý, a znovu vyvolává otázku, proč vůbec číst moderní čínské romány. Západní literaturou poučený čtenář si totiž možná neodpustí poznámku, že to zas tak inovativní literární zážitek není. Na tuto námitku bych odpověděl možná odvážnou tezí: čínskou literaturu má smysl číst proto, že vypráví příběhy způsobem, kterým by už prostě v Evropě vyprávět nešlo. Na Jü Chuových knihách je to možné ukázat velmi hezky, a na té poslední zvlášť.

Kdybychom nezúčastněně popsali obsah knihy Den sedmý, mnohý by se možná podivil. Hned zkraje knihy se ocitáme v neurčitě stylizovaném podsvětí, kde se shromažďují duše zemřelých, jejichž příbuzní nemají na to, aby jim koupili hrob. Hlavní hrdina, který je zabit při požáru restaurace a jenž má sám nesmírně pohnutý osud (matka ho porodila na vlakovém záchodku tak, že rovnou vypadl dírou z vlaku, ujal se ho chudý nádražák, který jeho výchově obětoval veškerý svůj život, posléze jej v dospělosti opustila kvůli bohatému podnikateli manželka atd.), prochází tímto čínským limbem, setkává se s různými lidmi vesměs podobně pohnutých osudů a hledá svého adoptivního otce, který ho před časem taktéž opustil, tentokrát ovšem proto, aby ho neobtěžoval svou nemocí. Obsah knihy je tedy naplněn líčením všemožných nesmírně emotivních popisů lidské bídy, příkoří, nespravedlnosti a zároveň příklady obětavosti, nezištnosti a sebezapření. Jak už to v Jü Chuových románech bývá, motivace lidí (a tím i linie vyprávění) jsou vesměs zcela přímé a nezatížené komplikacemi, které tak dobře známe ze západní literatury, jako jsou psychologie postav, relativismus hodnotových soudů, polyfonie vyprávění, nedourčenost významu atd.

Ačkoli román stojí na určitých tradicích čínské literatury, a něco z toho prozrazuje překladatelka v krátkém doslovu, my jako západní čtenáři si můžeme zcela legitimně vystačit s domácí literární tradicí. Zásvětí jako prostor pro sociální kritiku nacházíme už přinejmenším v Dantově Božské komedii, respektive v jeho Pekle. Pokud ovšem mohl zrcadlo své době nastavovat skrze historky nebožtíků autor ve 14. století, kdokoli další po něm si to minimálně pořádně rozmyslí. Emočně silně vypjatá líčení života a strastí chudých, hladových, uražených a ponížených plná řady topoi, která známe z děl evropských realistů a naturalistů od Dickense přes Dostojevského až po Zolu, jako by v 21. století spadla z čistého nebe. Máme už pocit, že chudá dívka přece nemůže pocházet z vesnice, její chlapec nemůže být čestný, ale horkokrevný, tatínek nemůže vybrat za celý život uspořené peníze, aby synkovi koupil sváteční oblek. Takovými věcmi jsme si přece už v literatuře dávno prošli. Pokud bychom přece jen chtěli koketovat s představou, že literatura má být kritickým zrcadlem společnosti, víme, že dramatický a umělecký potenciál tkví spíše v hlubinách lidského nevědomí, v rodinných traumatech a manipulacích, ve svízelném hledání vlastní ukradené identity, v absurditě totalitní moci drtící lidskou individualitu a podobně, a nikoli v tom, že dívka spáchá sebevraždu poté, co od milého dostane pouze napodobeninu iPhonu 6.

Ale právě v tom všem je čínská literatura tak pozoruhodná! V tom, že – abych zopakoval úvodní tezi – může vyprávět příběhy, které jako by už v Evropě vyprávět nešlo. Má to své důvody. Zaprvé je čínská literatura skutečně v jistém smyslu časově posunutá, respektive různé způsoby literárního vyjádření, jak je známe z dějin západní literatury, plně využívá (mnohdy skutečně mistrně, ale hlavně svobodně a zcela po svém) vlastně až od 80. let 20. století. A zadruhé je současná čínská společnost opravdu těžko představitelným experimentem s natolik dynamickým a dramatickým vývojem, že to, co se v Evropě odžívalo (a vypisovalo) desítky, ba více než stovku let, se v Číně odehrává na malém prostoru několika generací. Status literatury jako kritického sociálního zrcadla, tak klíčový například pro ruskou literaturu 19. století, je v Číně evidentně právě dnes zcela na místě. Tato kritika ovšem v Dni sedmém zaznívá, a to je bezesporu jeho hlavní předností, jakoby bezděčně, jako součást narativu, který nás svou bezelstností až zaskakuje – čteme vyprávění nepohřbených nebožtíků o neštěstích způsobených zanedbanými bezpečnostními prvky, o bezohledných demolicích domů, u nichž se nikdo neobtěžuje zjišťovat, zda v nich ještě někdo nebydlí, o neuvěřitelné aroganci a zkorumpovanosti politiků, o černém trhu s lidskými orgány, o podzemních protileteckých krytech proměněných v nejubožejší noclehárny pro tisíce lidí apod. a chápeme, že toto není vzdálený svět anglických továrních předměstí z počátku průmyslové revoluce jako u Dickense ani svět nuzáků carského Ruska jako u ruských realistů, ale výpověď o současné globální velmoci, nárokující si stále víc a víc.

Jü Chuova tvorba postrádá většinu formálních postupů moderní literatury a mnohdy skutečně balancuje na hranici sociálního kýče. Na druhou stranu jako by nás vracela k tomu, co je podstatou psaní. Nikoli jen samoúčelné ozvláštnění našeho kultivovaného postoje ke světu, ale v prvé řadě vyprávění, sdílení příběhů lidí, které se nás hluboce dotkne, naslouchání hlasům těch, kteří by hlas jinak neměli. V tomto rámci pak třeba nově oceníme jednoduché literární nadstavby, jimiž Jü Chua svůj román ozdobil: komické a absurdní hrátky při vykreslování onoho moderního podsvětí či estetické aspekty líčení některých scén. Takových míst je v knize poskrovnu, ale právě nad nimi dochází k onomu uvědomění – (i) toto je literatura!

Je skvělé, že se nakladatelství Verzone již řadu let věnuje vydávání moderní čínské literatury, neboť pro nás pomalu, ale jistě prokresluje mapu nového literárního kontinentu. Různost vydaných knih a zároveň jejich vnitřní podobnost představují vzrušující čtenářskou výzvu. Souběžně s Dnem sedmým vyšel nový román Jen Lien-kchea Rozpukov, jenž je také tvrdou společenskou kritikou současného čínského ekonomického zázraku. Jeho styl a způsob literárního zpracování jsou na první pohled diametrálně odlišné od toho, co nabízí Jü Chua. Uvnitř, v jakémsi jejich čínském jádru, jsou si ovšem obě knihy překvapivě blízké. A je to velká čtenářská rozkoš, nořit se do těchto exotických literárních vod.

 

© Martin Bedřich

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 1969x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce