Macedo, Hélder: Život tak krátký na lásku tak dlouhou

Macedo, Hélder
Život tak krátký na lásku tak dlouhou

ukázka beletrie zahraniční

Kapitola první: „Vypadalo to, že to bude dlouhá noc. Ale já už jsem přece souhlasil, řekl jsem mu, ať přijde. A dokonce že jestli tu potřebuje přespat, máme ten pokojík nahoře. S japonskou pohovkou, která se dá rozložit na lůžko...“

Jméno
Macedo, Hélder
: Život tak krátký na lásku tak dlouhou. Přel. Marie Havlíková, Smršť, Praha, 2016, 179 s.

„Faktem je, že jsem měl vždycky víc pochybností než jistot.“

„Jste si tím jist?“

„Cože? Aha, to má být ironie. Ale je to pravda. A vždycky jsem se domníval, že tohle je možná moje nejlepší vlastnost. Snad jste si toho všiml, doufám, že ano.“

Vypadalo to, že to bude dlouhá noc. Ale já už jsem přece souhlasil, řekl jsem mu, ať přijde. A dokonce že jestli tu potřebuje přespat, máme ten pokojík nahoře. S japonskou pohovkou, která se dá rozložit na lůžko pouhým vytažením opěradla dopředu a pak zase jeho zasunutím dozadu. Koupelna je maličká, ale tohle není žádný hotel ani rezidence diplomata.

„To nebude potřeba, budu muset jít dřív. Měl bych jít. Proto bude lepší, že budete vědět všechno. Ne, ale to, co jsem vám řekl o těch pochybnostech, je pravda.“

Očividně se chystal pokračovat, dokud už nebude zítra. Nebo proto, aby dosáhl toho, že nebude zítra. Známe se vlastně málo, zpočátku jsme se setkávali jen příležitostně, tu a tam, díky působení ve státní správě. Jisté je, že po řadu let. Na ambasádě v Londýně, dvakrát či třikrát v Lisabonu, jednou v Gulbenkianově centru v Paříži. Oba jsme se vyhýbali velkým společenským setkáním, při nichž nikdo nikoho neposlouchá, měli jsme podobné záliby, vedli příjemné rozhovory, ale nikdy příliš osobní. Pak mi začal volat vždycky před cestou do Londýna, aby zjistil, jestli dávají nějakou zajímavou operu nebo hru. Stali jsme se přáteli v té míře, v jaké je to od určitého věku možné. A přečetl některé moje knihy, což je vždycky takové pohlazení pro narcismus. Prý má rád moje romány proto, že nemají závěr. To mi zrovna nepřipadalo jako dobré doporučení, ale on mi to vysvětlil. Že je to, jako by postavy pokračovaly, i když kniha skončí. Nebo jako by teprve tehdy mohly začít. Měl za to, že taková by měla být úloha spisovatelů. Osvobodit postavy. Poskytnout jim nějaké možnosti do budoucnosti. Obdařit je svobodnou vůlí, kterou nemají. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, ale to je jedno, důležité je, že to byla chvála. Každopádně jak se obvykle stává, když mluvíme o ostatních, mluvil nejspíš sám o sobě. O tom, že on sám chce být neukončený.

Tentokrát mi zavolal, když už jsem byl v Londýně. Požádal mě, jestli by mohl přijít ke mně domů. Do té doby u mě byl tak jednou dvakrát, před mnoha lety, takže nechápu, že si ještě pamatoval moji adresu. Bylo to někdy kolem desáté večer a vyrozuměl jsem, že je ve složité situaci. Prý mi to pak vysvětlí. Já už teď nemám pevnou pracovní dobu, tak proč ne? Byl zjevně neklidný, připadal mi dokonce vyděšený. Ale neřekl proč, to řekl až mnohem později, a tehdy mi připadalo, že tím víc skrývá, než odhaluje. Nechal jsem ho mluvit předpokládaje, že chce nevysvětlené vysvětlit oklikami. Nechtěl nic jíst, dal si jen sklenku vína, ale ani ji nevypil, uvařil jsem další kávu. S. si šla lehnout a já jsem dál poslouchal o příčinách pochybností, o výhodách nejistot a o počátcích života.

Přibližně následující, což je něco mezi tím, co řekl, a jak to mně utkvělo v paměti. Pokud možno bez mých komentářů a zásahů. Každopádně se snažím reprodukovat jeho způsob líčení událostí, což je často důležitější než sama slova. Pokud to bude nutné, jelikož on už naznačil, že možná bude. Ale do té doby, ať bude či ne, činím to bez jakékoliv praktické potřeby, jen proto, že se zabývám psaním, před více než dvěma lety jsem dokončil jednu knihu a před několika dny jsem začal psát další, což by nemusela být zrovna tahle, i když jí možná bude. Ještě jsem ve fázi hledání postav, které by mě zajímaly, tím vždycky začínám, a to, co se s nimi děje, přichází potom jakoby z jejich iniciativy. No, uvidíme. Jediné, z čeho mám obavy, je, abych nepsal pořád tutéž knihu o stejných lidech, nezkoumal už prozkoumané. Já sám nemám moc trpělivosti být vždycky stejný, natož pak moje postavy. Dokonce ani když je zamaskuji vlastními okolnostmi, abych mohl být, kým nejsem.

Zkrátka můj nečekaný návštěvník řekl, jako by to mělo nějaký význam pro tu neobjasněnou situaci, v níž se právě nalézal, že dokonce i relativní úspěch v jeho kariéře do značné míry způsobily okolnosti nezávislé na jeho vůli. Když už je nemohl ovlivnit, uměl jich aspoň využít, jak se ostatně slušelo na diplomata z malé země s minulostí a bez budoucnosti. A postupně se mu tak podařilo dosáhnout zdání, že se stal tím, kým se ve svém veřejném životě stal, kopií toho, kým by býval mohl být, třebaže věděl, že za jiných okolností by mohl být jiný. Nebo dokonce i za stejných, jaké jsou ostatně okolnosti všech, pokud jsou omezeny na podstaty, jež úhrnem spočívají v tom, že každý se někomu narodil, a to i proti vůli obou stran, a že umíráme osamoceni, byť nám při tom zdravotník rychlé pomoci poskytuje dýchání z úst do úst. Po dalším doušku vychladlé kávy však dodal, že jako každý v tom mezidobí mezi tím, kým třeba mohl být, a kým se nestal, přivykl soužití se sebou samým.

Mezitím vytěžil z toho, že byl příliš mlád na to, aby se zúčastnil koloniálních válek. K nimž došlo změnou příčin v důsledky, když moci nastolené v Portugalsku pojaly úmysl vydávat představu slavné minulosti za obraz budoucnosti. Potom mu přinesla užitek zdánlivá revoluce, která na nějakou dobu zdánlivě změnila obraz budoucnosti. Sjednocený lid, který až do té doby nevěděl, že jím je, a brzy zapomene, že jím kdysi byl, vyšel do ulic, kál se z minulosti, uvědomil si přítomnost, a Portugalsko se stalo nezávislým na koloniích.

„To jste jednou řekl vy. Že to Portugalsko se stalo nezávislým na koloniích. Šokoval jste tím přítomné konformisty. A já jsem si tu představu přisvojil. I když už to samozřejmě není tak docela pravda. Teď tam hodně lidí emigruje.“

Samozřejmě. Jako všechno to je i není tak docela pravda. Ale aspoň přestalo být vlasteneckou povinností zabíjet lidi v Africe, a po splnění téhle povinnosti se vlastenecky vracet bez rukou nebo bez nohou a ještě si lámat hlavu, proč a nač. Pochybné zisky z portugalského zámořského impéria byly nahrazeny ne zcela promrhanými podporami Evropského společného trhu, až ty se nakonec promrhaly, a teď jsme v téhle kaši. Staré zvyky žít na úkor cizího bohatství pro nějaké potom, však se uvidí, co se z něj vyklube. Životní podmínky většiny obyvatel byly po nějakou dobu určitě lepší, to se musí uznat, vlády se začaly volit a odvolávat jako venku, korupce se zdemokratizovala, neefektivnost se znormalizovala, byli tací, kteří se radovali, jiné to znepokojovalo a také se dal slyšet jeden bývalý vládce z pohodlného exilu v Brazílii: „To je pokrok… Předtím jsme byli u moci my, teď jsou to naši bratranci.“

„Což taky není tak docela pravda, jak vím z vlastní zkušenosti. Ne všichni jsme bratranci bratranců.“

Na nějakou dobu vznikl také prostor pro několik přiměřeně kompatibilních nebratranců a několik diskrétně nevázaných žen. Například v diplomatické kariéře, a přišlo to právě včas, protože to byl jeho případ, když překreslená národní budoucnost potřebovala, aby se otevřely konzuláty a ambasády v zemích až dosud vyřazených z ideologických map. Přeživší ze staré gardy se ujali výchovy nových diplomatů, aby se stali v nejvyšší možné míře neodlišitelnými od nich samých, a tak se zajistil žádoucí nepřetržitý vývoj. Země zůstala viset mezi tím, čím byla, a čím se mohla stát. A staré zvyky rovněž. Před pěti sty lety tu ostatně vládl král, jenž jednoho afrického slunečného odpoledne zmizel a jednoho dne se má vrátit, aby všechno vyřešil během jednoho mlhavého evropského dopoledne.

„Za této situace jsme všichni dál čekali. Tudíž jsem dál čekal. A tudíž všechno, co se mi dělo, jako by se nedělo mně. A já pořád čekal. Sám sebou vypuzen z toho, kým jsem se stal.“

On nebyl ničí bratranec, ale jeho jméno bylo alespoň dostatečně neutrální, aby nezahanbovalo: Victor Marques da Costa. A navíc mělo tu výhodu, že v řadě jiných jazyků existovala podobná: Marquez, Markus, Cuesta, Coste, Kostas a tak podobně. Jméno Victor možná prozrazovalo neochvějný záměr ze strany toho, kdo mu je dal, ale da Costa už se dávno nespojuje s předpokládanými obchody s otroky na pobřeží Afriky, a mohlo by rovněž odkazovat k některému předkovi, který možná žil mírumilovně na pobřeží v blízkosti moře. Zejména s pomocí jedné tvořivé čárky.

A já na to:

„?!“

Ano, přesně tak, jedné tvořivé čárky, jako se mu to stalo před několika dny tady v Londýně. Ať mu prominu, že mi nesdělil dřív, že přijede do Londýna, protože tentokrát to měla být rychlá a napůl utajená návštěva, přijel na jakýsi think tank o vývozu demokracie pro utlačované národy.

„Však to znáte: zbraně nastolující mír, blahodárná bombardování, prospěšné ničení, posilující mučení. To všechno za pomoci hospodářské krize.“

A všiml si, že s ním jednají obzvláště uctivě. S ním, který neuměl střílet z praku ani nikdy neukradl ptákům hnízdo. Pochopil proč, když uviděl, že na seznamu účastníků se v jeho celém jménu náhodně objevila chybná čárka: Victor Silva, Marques da Costa. Angličani se vůbec nevyznají ve znaménkách označujících přízvuk, a tím méně chápou znaménko průtažné, připsali mu jedno s navíc a udělali z něj markýze, a on jim to s ohledem na prestiž své země nevyvracel. Také proto, že v tom případě by se o něm najednou mohlo rozhlašovat, že kdesi na pobřeží zdědil rozlehlé panství s lesy, že? Představoval si potom, jak by se měl chovat jako markýz. Snad chodit vzpřímeněji, se vztyčenou hlavou, pevným pohledem a důvěryhodnými pohyby. Snažil se vzpomenout si, co se děje v divadle, když herec hraje například krále v některé ze Shakespearových her. A dospěl k tomu, že ne, že herec nemusí mít po celou dobu na hlavě korunu, může se klidně pohybovat po jevišti, jako by chodil doma v županu, neboť ostatní herci se mu klaní a za zády ho pomlouvají, a proto každý ví, že je to král. Nebo že už jím není, jako ten chudák Richard II.

Na konci poslední pracovní schůzky ho jeden ruský oligarcha a jeden olejnatý magnát ze Saúdské Arábie pozvali do svého oblíbeného exkluzivního klubu, kde prý mají sexuální otrokyně nedávno přivezené z východní Evropy, ještě skoro panny.

„Nemám už koule ani prachy na zalátané otrokyně, a když už jsem byl ten markýz, vymluvil jsem se, že mám pozvání od královny na večeři do Buckinghamského paláce. Jistě pochopí, že to nemůžu odmítnout. Rodokmen také slouží ke zmatení. A potom, stejně jako paměť, k zapomnění.“

 

© Marie Havlíková
ukázka z knihy Život tak krátký na lásku tak dlouhou
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1459x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce