Kniha spisovatele Pavla Kosatíka Věra Čáslavská. Život na Olympu je autorizovaný životopis vynikající sportovkyně a ženy občansky aktivní a rozhodné, jíž nikdy nebyl lhostejný osud její země, přátel a těch, kteří byli komunistickým režimem ostrakizováni a zavíráni do vězení. Důvěra Věry Čáslavské k Pavlu Kosatíkovi stojí za příběhem, který vás upoutá. Je psán civilním vypravěčským způsobem, jenž si nelibuje v epitetech ani jiných slovních ornamentech. Kosatíkova kniha je vlastně dost syrový text o životních peripetiích jedné z nejlepších gymnastek 20. století a je dobře, že se autor, tak jako u svých předchozích knih, vydal právě tímto směrem. „Ještě nikdy s nikým jsem o svém životě nemluvila tak otevřeně jako s Pavlem Kosatíkem a po přečtení knihy toho nelituji,“ napsala Věra Čáslavská. Právě tato otevřenost dala vzniknout životopisu, jehož součástí může být každý, kdo před i po roce 1989 žil v této zemi nebo jí byl v naději a vzpomínkách nablízku.

Kosatíkova biografie navazuje jak na jeho vlastní tvorbu, tak na celou řadu životopisů, které byly vydány po sametové revoluci. Jde o druhé, aktualizované vydání, jehož první edice vyšla v Mladé frontě v roce 2012. (Čtenář si možná vzpomene, anebo dokonce má ve své knihovně titul Vratislava Blažka Věra Čáslavská, Olympia, 1968, či si vybaví její vlastní vzpomínky s názvem Cesta na Olymp, Mladá fronta, 1972.) Pavel Kosatík se postupem času stal vyhledávaným a respektovaným autorem. Napsal knihu o Pavlu Kohoutovi (Fenomén Kohout, 2013), o Ferdinandu Peroutkovi (Ferdinand Peroutka: pozdější život 1938–1978, 2011) či o osobnostech československé a české historie (Česká inteligence: od Jaroslava Golla po Magora, 2011). Nenašli bychom snad nikoho, kdo zanechal v našich dějinách zřetelnou stopu, o němž by nevznikl alespoň malý knižní, rozhlasový nebo televizní medailon, Kosatíkova práce je ale něčím výjimečná. Nastavuje totiž vysokou laťku, a to tím, jakým způsobem se autor ptá, jaký vztah se zpovídaným dokáže navázat i tím, jakým jazykem píše. Kosatík je vypravěč, člověk vnitřního zájmu a empatie. Zároveň je ale dobrý pozorovatel a analytik. Co slyší, dokáže odmocnit a najít v tom to podstatné. Shlédnete-li autorovo živé vyprávění například v jeho televizních vystoupeních, uvidíte, že Kosatík ví, co je to dialog lidí, kteří si mají co říct. Jedna z jeho životopisných prací se také stala námětem televizního seriálu České století. Filmová série v režii Roberta Sedláčka podle Kosatíkova a Sedláčkova scénáře zažehla veřejnou rozpravu nad nedávnými dějinami a stala se předmětem mnoha hovorů, recenzí a polemik.

Kosatík si život Věry Čáslavské rozvrhl do 25 kapitol, k nimž ještě přidal její curriculum vitae, poděkování, poznámky a jmenný rejstřík, který čtenáři velmi usnadní orientaci v textu. Kniha obsahuje řadu fotografií Věry Čáslavské: z dětství, dospívání, ze závodů, z cest, z doby, kdy pracovala pro Václava Havla, a nakonec i z období po roce 2009, kdy se po těžkých životních zkouškách vracela zpátky na veřejnost a mezi přátele. Čáslavská se stala, tak jako někteří jiní sportovci (Jan Veselý, Emil Zátopek, Ája Vrzáňová, Radomír Šimůnek či Jarmila Kratochvílová), nejen sportovní (a mravní) ikonou své i pozdější generace, ale tak trochu i veřejným „majetkem“, o němž se kdekdo domníval, že se ho může dotknout. Této zvláštní dichotomie si je autor životopisu dobře vědom a ví, že očekávání a tlak, kterým československá gymnastka musela čelit, by zvládl jen málokdo. Všímá si stěžejních životních milníků a setkání, které způsobily, že se z pohybově nadané Věry nestala například krasobruslařka, nýbrž gymnastka. Všechny ty milníky byly tak trochu zázrakem, jemuž však bylo třeba jít naproti.

Setkání se správnými lidmi na správném místě hrálo v jejím životě rozhodující roli. Aktivní rodiče, zvlášť maminka, nenechali své děti vyrůstat v pasivitě. Chtěli, aby to, do čeho se pustí, mělo smysl a přineslo užitek. Tenhle zátopkovský fenomén byl zřejmě generaci našich předků blízký: nedat se vláčet náhodami a nečekat, až půjde příležitost kolem. Čáslavské le langage du corps dával vždy najevo, že má energie na rozdávání. Jenže z obrazu silné ženy již nebylo patrné, jak málo času v životě měla, jak moc musela cvičit a dřít, jak sváteční pro ni byly chvíle volna a klidu a v pozdější době také čas bez nesnází a strachu o své blízké, přátele a svou zem. Pavel Kosatík těmhle prožitkům a pocitům rozumí. Ví, že je důležité o nich hovořit tak, jak se děly, a nechat na čtenáři, aby sám – chce-li – nahlédl za slovo a dotvořil, co čte a vnímá. To platí zejména o nejtěžších chvílích jejího života, tedy o vystoupení proti režimu, o vztahu s manželem Josefem Odložilem, jeho smrti a o období duševní sklíčenosti a pozdější vážné nemoci. Právě do těchto okamžiků vstoupil autor citlivě a bez jakýchkoliv mravních konotací a soudů a vytvořil otisk, který má k realitě zřejmě doposud nejblíž. Příběh Věry Čáslavské si i v těchto chvílích zaslouží čtenářovu sympatii, neboť část toho, co prožívala, ve svém životě také zažil, třebaže v jiných barvách. Cítíte tu vnitřní sounáležitost s člověkem, kterého sice znáte jen ze světa sportu, z televize a ze stránek novin a časopisů, přesto je vám něčím blízký. Sebral totiž odvahu hovořit o tom, co ho formovalo, jak řešil běžné i výjimečné problémy, co poznal, co a jak v sobě přepodstatnil a kam ho to všechno dovedlo. Tvář Věry Čáslavské z posledních let a měsíců jejího života ukazovala, že porozuměla, odkud jde a kam míří, i s tím vědomím, že kvůli své duševní nemoci „patnáct let ve svém životě promarnila“, že děti nešly v jejích šlépějích a že musely nést tíhu rodinné tragédie, smrt Josefa Odložila.

Věřím, že pro čtenáře bude, stejně jako pro autora této recenze, důležité vysvětlení Pavla Kosatíka, co ho přimělo k napsání knihy. Epilog I a II shrnují autorovu motivaci a jsou i jeho osobním vyznáním. Obdiv malého chlapce nad výkony Věry Čáslavské se přetavil do obdivu mravního a promyšleného, který souvisí s jejím statečným angažmá roku 1968 a pozdějších let, se službou vzmáhající se demokracii po roce 1989 a s její silou vyrovnat se s rodinnou tragédií i se dvěma těžkými nemocemi. V druhém doslovu autor připomíná návrat Věry Čáslavské ke sportu v době konání londýnské olympiády, její vystoupení týkající se problémů vrcholového sportu i podporu Karla Schwarzenberga v prezidentských volbách. Když se vyjádřila ve sdělovacích prostředcích na podporu humánního zacházení s lidmi utíkajícími před válkou ze zemí severní Afriky, mělo to dopad, který ve svém životě už tolikrát zažila. Na jedné straně obdiv lidí stejně smýšlejících, kterým tradice sociální a kulturní Evropy není cizí, na straně druhé neuvěřitelná míra odporu, nepochopení a zloby. Kdo ale čte životopis Věry Čáslavské bez předsudků a dokáže ocenit hodnotu jejího sportovního i služebného díla, měl by porozumět i motivům, proč se zastávala těch, kdo to nejvíce potřebují. Kosatíkův životopis je dokladem, že Věra Čáslavská neslevila ze svých zásad a zůstala od prvních sportovních úspěchů po poslední dny svého života věrná svým ideálům.

Autorizovaný životopis jedné z nejlepších sportovkyň 20. století je nejen výpovědí o konkrétním člověku, ale zároveň píše historii nás všech. Zve nás k přemýšlení. Na příkladu Věry Čáslavské je vidět, že – slovy jedné filmové klasiky – nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí. Neexistuje jeden centrální vrchol, po jehož dosažení by bylo možné říct: končím. Ty nejvyšší vrcholy, jak je patrné z Kosatíkovy knihy, bývají očím druhých lidí neviditelné.