Rywiková, Nela: Děti hněvu

Rywiková, Nela
Děti hněvu

recenze krimi

Druhá kniha ostravské autorky Nely Rywikové je podařená detektivka. Mohla by být i skvělá, kdyby text doznal pečlivějších a razantnějších editorských zásahů.

I vražda potřebuje editora
Nela Rywiková
: Děti hněvu. Host, Brno, 2016, 288 s.

Nela Rywiková (nar. 1979) se ukazuje být jedním z nejzajímavějších nových jmen obrozujícího se českého kriminálního žánru. Skvěle dokáže do svých textů zapracovat genius loci domovského města, a to nejen v podobě přiléhavých popisů prostředí, ale především v organickém propojení různých sociálních vrstev, mezi nimiž jsou v Ostravě příslovečné nůžky rozevřené asi nejvíc v celé republice – a zároveň mají ty skupiny k sobě ještě stále dosti blízko. Přičemž se vyhýbá kýčovitému dělení na zlé boháče a hodné trpící chudáky: mizery, lenochy a všelijaké vykuky nachází v obou mezních skupinách.

Platí to i o její druhé knize Děti hněvu. Případ začíná nalezením vypreparovaného těla v ruině domu v areálu nádraží, ze zaplivané hospody se pak přesouvá do naleštěné vily úspěšného podnikatelského šíbra i k vysoce postavené lokální političce. Sympatické přitom je, že Rywiková rozděluje kladné i záporné (ty spíše) vlastnosti rovnoměrně na všechny strany - ale s žádnou úzkostlivou politickou korektností. Slizký podnikatel Gavla je podobně nesympatický jako zubožený starý Klocek, který navzdory tomu, že je upoután do křesla, stále uplatňuje svou vzteklou a násilnickou autoritu – alespoň na svém nanicovatém dospělém synovi.

Rywiková zároveň vnímá aktuální trendy kriminálního žánru, takže vyšetřovatelům Turkové a Vejnarovi komplikuje život novým šéfem, namyšleným panákem, který sleduje především kariérní cíle. Děj má výrazný úvod s ohavným nálezem, postavy, které mají co skrývat, i patřičné tempo. V jeho průběhu dojde k další vraždě a v pozadí se táhne tajuplná linka z minulosti, tematizující židovskou a německou historii jedné ostravské čtvrti. V závěru má Rywiková připravený nekompromisní, v českém prostředí krajně neobvyklý prvek, který čtenářem značně otřese a celkovému vyznění knihy dodává onu příslušně trpkou pachuť.

Při takto zběžném vylíčení se zdá, že v české literatuře máme autorku, která se dokáže atmosférou, drsnými dějovými prvky, věrohodností zápletky a zakotvením v současné realitě vyrovnat špičkám evropské detektivky. Bohužel to zdání klame, protože text je jen jakýsi polotovar, možná učebnicová ukázka toho, jak nutně české romány potřebují schopné a autoritativní editory. Protože nejpozději od poloviny knihy se čtenář začne rozčilovat nad různými nedotaženostmi, doslovnostmi a vyloženou vatou, ještě větší rozčarování pak nastane v úplném závěru, kdy silné finále autorka okamžitě zazdí kašovitým epilogem.

Začíná to u nahodilého využívání ostravského nářečí: mluví jím jen několik málo postav, soustředěných kolem místní nálevny, ostatní Ostraváci mluví úzkostlivě spisovnou češtinou a do dialektu jim to neujede, ani když se začnou vztekat. Autorka možná chtěla rozlišit různé sociální skupiny, ale po pravdě, bohatí i chudí v Ostravě pocházejí ze stejné sociokulturní úrovně období reálného socialismu a ono do očí bijící jazykové rozlišení tu působí jako schválnost. Zvláště když jedna z postav, příležitostná prostitutka Šárka, pochází z vrstvy chudé (a její bratr i otec mluví nářečím dosti expresivním), a stejně jí do slovníku zkrácené samohlásky proniknou jen zcela výjimečně. Nebyl důvod, proč by se ostravština, třebas v nějaké mírnější verzi, nemohla objevit i v mluvě ostatních postav, nejen gamblerů, bezdomovců a důchodců.

Dialogy jsou ostatně obecně největší potíž Nely Rywikové: příliš často děj zdržují, opakují známé, konstatují banality. Jsou doslovné a v textu je jich příliš, zejména v nejméně záživné prostřední části. Přitom když Rywiková (zřídka) odbočí k popisu prostředí, hned čtenář pookřeje nad působivě vylíčenou atmosférou radikálně se měnícího města: „Večerní život vysála kina nákupních center a všechny pijany pohltila Stodolní ulice. Po pěší zóně se tak mohli nerušeně procházet holubi a zírat do prázdných výloh zkrachovalých obchodů.“

Poslední výraznou vadou, kterou býval měl ohlídat editor, je paralelní historická linie. Sama o sobě je zajímavá a napínavá, ale na jejím konci se ukáže, že se samotnou vraždou vůbec nesouvisela, že sice propojuje dvě důležité smutné postavy příběhu, ale ústřední zápletku nijak nerozvíjí. A navíc autorku dovede k již zmíněnému epilogu, který rozmělňuje drtivost předchozí finální scény.

Zmíněné vady nejsou pro Děti hněvu fatální, ale dojem přesto zbytečně kazí. Přitom Host patří k těm nakladatelstvím, která si na ediční práci dávají záležet. Škoda, že to uteklo právě v tomto případě, kde je to tak křiklavě patrné.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1842x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce