Beyer, Marcel

Beyer, Marcel

portrét beletrie zahraniční

Dne 5. listopadu 2016 převezme německý básník a prozaik Marcel Beyer z rukou představitelů darmstadtské Německé akademie pro jazyk a poezii Cenu Georga Büchnera. Nejprestižnější německé literární ocenění se tak už poněkolikáté dostává do rukou autorovi, který je doma uznávanou veličinou, v Česku ale mimo germanistické kruhy takřka neznámým jménem.

Marcel Beyer, hledač slov ve stínu diktatur

Marcel Beyer (nar. 23. listopadu 1965 ve württemberské vesničce Tailfingen) je německý spisovatel mnoha řemesel. Píše poezii, prózu, literární eseje i operní libreta, kromě toho patří k předním znalcům rozsáhlého díla rakouské básnířky a prozaičky Friederike Mayröckerové, jejíž Sebrané spisy spolupřipravil k vydání.

Experimentální počátky
Beyer se sice narodil v Bádensku-Württembersku, ale vyrůstal na severu země v Kielu a v Neussu nedaleko Düsseldorfu. Na menší univerzitě v Siegenu vystudoval germanistiku, anglistiku a srovnávací literární vědu, studium uzavřel na počátku devadesátých let diplomovou prací právě o Friederike Mayröckerové, kterou ve vztahu ke své poezii považuje i po letech za jeden ze svých dlouhodobých vzorů.

Blízký čtenářský vztah k Mayröckerové či francouzským nouveaux romanciers Alainu Robbe-Grilletovi a Claudeu Simonovi ostatně dokládá i autorova raná záliba v experimentální poezii a próze. Jako editor se spolupodílel na přípravě literární řady „experimentelle Texte“ (experimentální texty), kterou v Siegenu vydával český rodák a tamní profesor literatury Karl Riha. V rámci této řady vyšel v průběhu let mj. sešit věnovaný tvorbě Ernsta Jandla, F. Mayröckerové a Andrease Okopenka či experimentální báseň Georgs Sorgen um die Zukunft (Jiříkovy starosti o budoucnost) v Německu působícího českého spisovatele Jana Faktora.

Jako autor na sebe Beyer začal výrazněji upozorňovat zejména od počátku devadesátých let. První knižně vydané básnické sbírky Kleine Zahnpasta (Malá zubní pasta, 1989) a Walkmännin (Walkmanka, 1991) sice vyšly v drobných, malonákladových nakladatelstvích, ale hned románový debut Das Menschenfleisch (Lidské maso, 1991) se autorovi podařilo udat v nakladatelství Suhrkamp. Přitom příběh vztahu mezi mužským vypravěčem a jeho partnerkou, označovanou pouze písmenem K., postrádá v duchu Beyerových tvůrčích vzorů tradiční vyprávěcí formu, autor v něm mj. rozjímá nad možnostmi jazyka a mezemi komunikace, a návdavkem ještě splétá postmoderní síť z citátů. Možná i proto zůstala většina tehdejších recenzentů tváří v tvář Beyerovu textu poněkud bezradná. Jen Friedhelm Rathjen rozeznal autorův talent a už v březnu 1991 v Süddeutsche Zeitung hovořil o „jednom z největších příslibů současné literatury“.

Úspěch Kaloňů a Kaltenburga
Rathjenova prorocká slova se naplnila o čtyři roky později, když se v knihkupeckých regálech objevil Beyerův druhý a doposud nejúspěšnější román – Flughunde (Kaloni, 1995). Text, který se v mezičase stal v Německu školní četbou a vyšel v celé řadě světových jazyků (český překlad zatím stále chybí, v Revolver Revue však byla svého času publikována krátká ukázka), autor poprvé prezentoval už roku 1991 během soutěžního klání o Cenu Ingeborg Bachmannové, trvalo však další čtyři roky, než jej dokončil. Flughunde líčí z pohledu akustika Hermanna Karnaua a Goebbelsovy nejstarší dcery Helgy, na počátku románu teprve osmileté, dění ve fašistickém Německu, konkrétně období od propuknutí války až po pád Berlína. Samotář a „zloděj hlasů“ Karnau je už od dětství fascinován a současně deprimován lidským hlasem a jeho barevností. V třetí říši má zprvu na starosti správné ozvučení politických proslovů a tím i vytvoření žádoucího efektu. Postupně se však nechává zcela pohltit svým výzkumem, který jej přivádí až k nehumánním pokusům na lidech. Helga, jejíž cesty se s těmi Karnauovými několikrát protnou, nabízí nezkalený dětský pohled na život v přední nacistické rodině a vyplňuje tak podle kritiků slepé místo, které historici odkázaní na fakta zaplnit nedokážou. Beyer za román získal mj. Berlínskou literární cenu a Cenu Uweho Johnsona.

V průběhu devadesátých let a prvního desetiletí následovaly další básnické a prozaické práce, které se více či méně nechávají inspirovat dějinnými událostmi. K období fašismu se Beyer vrátil v rozporuplně přijatém románu Spione (Špióni, 2000), v němž se objev zažloutlého rodinného fotoalba stává podnětem k rešerši života a osudů vypravěčových předků, v pozdějším titulu Kaltenburg (2008) se pak rozhlédl do ještě větší šíře a přibral i diktaturu východoněmeckou. Ústředními postavami tohoto románu je dvojice zoologů, Ludwig Kaltenburg a jeho o generaci mladší drážďanský žák Hermann Fink, přičemž v životopisu prvního jmenovaného rozeznala literární kritika některé rysy známého zoologa Konrada Lorenze. Román vystavěný na fragmentárních vzpomínkách mladšího z protagonistů, které příznačně nejpalčivější epizody zamlčují či nezmiňují, nabízí podle recenzenta Huberta Spiegela „fascinující portrét charismatického vědce“.

Vstup do literární síně slávy
V poslední době Beyer, který v devadesátých letech pravidelně publikoval v hudebním časopise Spex, zrealizoval několika hudebních a operních projektů, nejčastěji ve spolupráci s německým skladatelem Ennem Poppem. Našel si však čas i na kratší prozaické texty, přednášky o poetice a především opět i poezii. Jeho sbírka Graphit (Grafit, 2014) je slavnostním návratem k lyrice po dvanácti letech, kdy vyšel soubor s příznačným názvem Erdkunde (Zeměvěda, 2002). Nový přírůstek tvoří zpravidla zdánlivě prosté, krátké sloky o čtyřech verších, které se kupí do větších básnických celků. Verše často kaskádovitě přesahují do dalších řádků, čímž propůjčují textu neobvyklou dynamiku a ženou jej kupředu. Z hlediska literárně-historického v nich Beyer vstupuje do dialogu například s Georgem Traklem (báseň An die Vermummten aktualizuje Traklův text An die Verstummten) či svým kolegou a dobrým přítelem Thomasem Klingem. Poctou porýnskému básníkovi je například cyklus Wacholder (Jalovec).

Na nedostatek pozornosti si německý prozaik a básník nicméně nemůže stěžovat ani po odeznění nadšení z poslední sbírky. Na počátku roku 2016 představil své názory na literaturu v rámci Frankfurtských přednášek o poetice (Frankfurter Poetikvorlesungen), která je nejsledovanější kulturní událostí tohoto typu v Německu. Záhy převzal Düsseldorfskou literární cenu a jen o několik měsíců později se objevila zpráva, že též Německá akademie pro jazyk a poezii v Darmstadtu se Cenou Georga Büchnera letos rozhodla vyznamenat právě württemberského rodáka. Marcel Beyer se tak v padesáti letech zařadil k ikonám německé literární scény, neboť – slovy darmstadtské poroty – ovládá „epické panorama stejně tak jako lyrickou mikroskopii“ a věnuje se „zpřítomnění německé minulosti s toutéž precizní obětavostí, s jakou probádává světy zvířat a rostlin“.

Marcel Beyer žije od poloviny devadesátých let v Drážďanech. V říjnu 2016 zavítal na pozvání Goethe-Institutu do Prahy, kde v rámci literární řady „Tady a teď: rozhovor české a německé poezie“ četl ze svých básní a diskutoval s ostravským básníkem Petrem Hruškou.

Dílo (výběr)
Lyrika
Kleine Zahnpasta (1989)
Walkmännin (1991)
Brauwolke (1994), společně s Klausem Zyllou a Johnem Gerardem
Falsches Futter (1996)
Erdkunde (2002)
Graphit (2014)
Próza a eseje
Obsession (1987)
Das Menschenfleisch (1991)
Flughunde (1995)
Spione (2000)
Nonfiction (2003)
Vergesst mich (2006)
Kaltenburg (2008)
Putins Briefkasten (2012)
XX. Lichtenberg-Poetikvorlesungen (2015)
Operní libreta
Interzone (2004), podle Williama S. Burroughse, hudba: Enno Poppe
Arbeit Nahrung Wohnung (2008), hudba: Enno Poppe
IQ (2012), hudba: Enno Poppe
Karl May. Raum der Wahrheit (2014), hudba: Manos Tsangaris

České překlady:
Krátká ukázka z románu Flughunde vyšla pod názvem Kaloni v překladu Radovana Charváta v časopise Labyrint revue (č. 15–16/2004).
Esej komentující vznik románu Kaltenburg vyšla pod názvem Ornitologie, Proust, alegorický vůz v překladu Radovana Charváta v časopise A2 (č. 4/2009).

Marcel Beyer na stránkách Goethe-Institutu.
Ukázky z autorovy lyrické tvorby na lyrikline.org.

 

© Jakub Ehrenberger
© foto Jürgen Bauer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1143x

Inzerce
Inzerce