Kleist, Reinhard: Johnny Cash – I See a Darkness

Kleist, Reinhard
Johnny Cash – I See a Darkness

recenze komiks

Životopisný komiks o americké hvězdě country je dílem německého kreslíře. Navzdory některým zjednodušením a zploštěním vedlejších postav má svou působivost, a dokonce dokáže do komiksového média přenést hudbu. Některé pasáže připomínají videoklip.

Kresba, která umí zaznít
Reinhard Kleist
: Johnny Cash – I See a Darkness. Přel. Alena Pokorná, Argo, Praha, 2016, 224 s.

Podobně jako se nemusel nijak složitě představovat skutečný Johnny Cash, platí totéž i o komiksovém románu německého kreslíře a scenáristy Reinharda Kleista. Tomu už u nás vyšel Boxer o osudech Hercka Hafta, polského Žida, kterému (krom jiného) box pomohl přežít Osvětim. Kleistův Cash je starší, poprvé vyšel v roce 2006 a pro svého autora znamenal průlom mimo německý trh. České vydání přichází až po deseti letech – a načasování je stejně jako u Boxera (70 let od konce druhé světové války) příhodné: koresponduje totiž i s obsáhlou a chválenou monografií Roberta Hilburna Johnny Cash – Život.

Oproti již od pohledu úctyhodné Hilburnově knize (680 stran) vypadá Kleistův komiks jako lehká váha, ale zdání klame. Nelze pochopitelně srovnávat množství informací a postřehů, kterých se čtenář dočká, přesto má komiks na čem stavět a díky tomu nevypadá jako chudší příbuzný. Jednak je to rozhodnutí, o čem vyprávět. Kleist mapuje Cashův příběh od dětství po události kolem slavného koncertu ve Folsomu (tamní záznam patří k nejdůležitějším nahrávkám historie populární hudby a ostatně i u nás na něj odkazoval např. Michal Tučný koncertem ve Valdicích), s epilogem v podobě momentky z nahrávání již starého Cashe pod taktovkou producenta Ricka Rubina (ten stál za Cashovým posledním vzestupem) – konkrétně k diskusi o nahrání písně Hurt (původně Nine Inch Nails, v Cashově podání nejen hit, ale také velmi často využívaný příklad drásavé písně v popkultuře – viz např. detektivní série o Jacku Taylorovi od Kena Bruena).

Částečným vypravěčem přitom je Glen Sherley – v době zmíněného koncertu sám chovanec folsomského ústavu a autor jedné z písní, kterou Cash tehdy zahrál. Sherley působí jako hlas lidu a shrnuje čtenáři, proč je Cash tak důležitý, co v jeho písních (a nezaměnitelném hlasu) posluchači slyšeli a chtěli slyšet. Dává tak rámec Cashově snaze stát se hvězdou i jeho úletům – jichž bylo požehnaně. Výsledkem je obraz muže, který sice svou legendu sám aktivně buduje, ale pokaždé, když se dotýká témat bolesti, selhání – ovšem i odhodlání –, je prostě autentický.

Nevýhoda takového přístupu tkví ve slabosti vedlejších postav Cashova příběhu – v tomto případě jeho první ženy Vivian a nakonec dlouholeté partnerky v hudbě i životě June Carterové. Přestože se k oběma váže řada zásadních událostí Cashova života a mýtu a přestože June Carterová vystupuje v komiksu jako spásná síla snažící se krotit Cashovy sebedestruktivní sklony, postrádají hloubku a životnost. Zatímco u Vivian, která přece jen zůstává v pozadí příběhu, to ještě tolik nevadí, u June, která nakonec přejímá v příběhu druhou nejaktivnější roli – a navíc začíná svůj vztah s Cashem v době, kdy jsou oba vázáni na jiné partnery –, to mrzí, protože bez náležité motivace a kontextu působí jako ukázková deus ex machina. A to mnohem víc než přízrak mrtvého Cashova bratra.

Zatímco tedy některá témata a motivy dokáže Kleist nadhodit stručně a výstižně – například otázku, zda Sherley někdy litoval svého okamžiku slávy, či v závěru komiksu prohlídka Cashovy „síně slávy“ – v jiných postrádá dostatečný rozmach a zůstává jen u náčrtů.

Ovšem je zde ještě jedna rovina, která výše zmíněné scenáristické nedostatky víc než dostatečně kompenzuje. Jedná se o způsob, jakým Kleist dokázal do „tichého“ média, kterým komiks je, přenést to, co je nakonec na Cashovy nejdůležitější – hudbu. Už bezeslovný prolog je vlastně videoklip Cashovy písně o vraždě chlápka v Renu. A jedná se o nejlepší možný úvod, v němž hrdina písně naprosto splývá s Cashovou podobou. Takové „videoklipy“ se v komiksu objeví ještě několikrát a společně s dalším prostorem, který je dán textům jednotlivých písní, nakonec černobílá kresba nejen skvěle vypadá, ale ona i skvěle zní.

Když se pak připočtou drobné vtípky na účet dobového filmového průmyslu („... proč nám prosím pěkně nekoupí taky cadillac?“ „Protože hrajeme country. Cadillaky jsou rokenrol.“) je výsledek – přes všechny nedostatky ve scénáři a v podstatě dost konzervativní černobílou kresbu – výborný. Reinhard Kleist totiž dokázal skutečně vypovědět příběh, ne jej pouze zdokumentovat. Že ten příběh nebyl ani zdaleka celý, je pak věc druhá – a vzhledem k tomu, co všechno se za Cashovými osudy skrývá, je to i naprosto pochopitelné.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 1714x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce