Olkusz, Gesa: Legenden

Olkusz, Gesa
Legenden

ukázka beletrie zahraniční

Literární biografie německé debutantky Gesy Olkusz, která v Praze představila svůj román Legendy, je skromná. Žádné tvůrčí dílny, literární instituty, minimum předchozích publikací – tím spíše neoposlouchaný hlas zaujal kritiky i čtenáře. Nakolik mohou rodinné legendy o hrdinských činech předků zdevastovat životy vnuků a synů? Ukázka představuje v úvodní scéně románu protagonistu Filberta, který se odhodlá pátrat po pravdě o dědečkovi, jenž mu byl celoživotně dáván za nedostižný vzor.

Legenden
Gesa Olkusz
: Legenden. Residenz Verlag, Wien, 2015, 192 s.

„Ten pán se chce zabít,“ řekla holčička a ukázala na mě mokrým palcem, který si za tím účelem vyndala z pusy. Setrvávám v naději, že se to nedorozumění objasní, rodiče dítěte omyl prohlédnou a hned zase půjdou dál. Jenže rodiče i babička němě zírají vzhůru, zatímco já se snažím působit ležérně a držet při tom balanc.

„Potřebujete pomoc, mladý muži?“ zeptá se konečně babička a dítě si vede svou: „Proč se ten pán chce zabít, mami?“

Matka pořádně neví, co odpovědět, to jsme na tom stejně.

„Jen ho nech skočit,“ křikne otec, zbytečně ostře, jako bych zraňoval jeho jemnocit. Je zhruba stejně starý jako já, to mě popíchne, působí tak odvařeně.

Je bez diskuse, že se nacházím v pochybné pozici na zábradlí mostu nad S-bahnem, docela uprostřed. Křečovitě se držím v dřepu, podoben primátům, pil jsem této noci příliš, než abych ještě dokázal být absolutním pánem své rovnováhy. V tomhle psím počasí jsem žádnou společnost nečekal a myslel jsem, že grácii a slušné vychování řešit nemusím.

„Proč se ten pán chce zabít?“ ptá se dítě znovu, a i když připouštím, že můj postoj může vést k takovým omylům, nepřipadá mi nutné se obhajovat. Snažím se na zledovatělém zábradlí udržet balanc a skutečně se mi daří pomalu se zvednout, kolena jsou sice ještě pokrčená a paže se to snaží vodorovně vyvažovat, ale pokrok tu je.

„Já ho sundám,“ rozhodne otec. Sjedu ho pohledem a výhrůžně stáhnu obočí, takže matka svého muže nepatrným hlesnutím zadrží, dítě si dá pěst před pusu a vyděšeně dýchá. Podaří se mi zvednout prst, abych si vyžádal trochu trpělivosti. Zdá se, že pochopili, ale nespouštějí mě z očí. Vydechnu, pomalu propínám kolena a natahuji trup, až stojím takřka vzpřímeně. V této pozici rodinu o něco převyšuji, to mi dodá sebevědomí, a vyrazím ze sebe: „Boty, sakryš!“

Bezradně na mě zírají tupýma očima, nevím, proč se vůbec snažím o nějaké vysvětlení.

„Chcete moje boty?“ nabízí mi muž bezmocně. „Ale vždyť má boty!“ odtuší žena a já razantně zakroutím hlavou, že mě to málem strhne zpátky na koleje S-bahnu hluboko pode mnou. Je to pochopitelně dítě, kdo jako první pochopí skutečný stav věcí. „Boty!“ zakřičí s nadšením a ukazuje buclatýma ručkama do výšky. Blahovolně mu přikývnu. Nade mnou na sloupu pouliční lampy se pohupuje pár elegantních černých dámských kozaček se šněrováním.

„Ale vždyť ty visí ještě o hodně výš, ty idiote!“ zařve muž, žena ho zprudka šťouchne do boku, nevěří mi, myslí, že nejsem normální, štve mě to. Jen dítě vypadá přesvědčeně.

Všiml jsem si jich prvně před několika dny, kozačky, černé, jemné, možná trochu obnošené, na nízkém podpatku. Muselo to být zhruba ve stejnou hodinu, šel jsem domů s Romanem Fallbergem. Zastavili jsme se na mostě na cigaretu, a zatímco Roman spěšně črtal východ slunce, lehl jsem si na silnici, abych si trochu odpočal, a pozoroval ranní nebe a vtom – visely nade mnou. V záři vycházejícího slunce se zdálo, že přímo jiskří. Okamžitě jsem měl před očima obraz své tetičky, nahoře na sloupu lampy, jen to najednou byl strom, v jehož větvích se zachytila ve své dlouhé sukni a v černých kozačkách a nohy se jí zběsile komíhaly, jak se snažila vysvobodit.

„Jak ses tam dostala, tetičko,“ volal jsem na ni zvesela z ulice, ale ona mě ignorovala a jenom kolem sebe dál šermovala. Jenže se na mě otočil Roman, vyskočil a nadával mi a táhl mě ze silnice, přitom žádná auta nejezdila. Zuřil takovým způsobem, že jsem na tetičku s kozačkami zase ihned zapomněl, než se mi včera v noci dostala do rukou její fotka, malý obdélníček, černobílý snímek se zubatým okrajem. Je na něm ještě jako malá holka, vůbec jsem nechápal. Záběr musel být pořízen ve vsi na Východě, odkud pochází ona i otec. Tetička má na hlavě černý šátek, takže jí nejsou vidět vlasy, a na sobě dlouhé bílé krajkové šaty, je bosa a takové kozačky, jako visí tady na sloupu, by se na fotku náramně hodily. Dokládaly by minulou eleganci dnů, které dnes nás, moderní lidi, nechávají působit jako karikatury, karikatury čeho nevím, snad našich záměrů. A její tvář, tvář tetičky, na té fotce úplně jemná a veselá a hledící na mě zpříma velkýma tmavě modrýma očima, dnes po člověku už jen pošilhává. Na fotce vedle ní stojí otec a s posměchem se na ni dívá zamilovaně, ona naopak soustředěně hledí na fotoaparát nebo na toho, kdo ho drží, na svého otce, velkého Stanise […] Nevěděl jsem, že z této doby vůbec nějaké snímky jsou, tenhle vyklouzl z hromádky fotek z dovolené. V bytě mých rodičů bylo tak málo osobního, téměř žádné vzpomínky, jako by tam ani těch třicet let nežili. Vzal jsem si dvě krabice, když máma umřela, víc ne, a většina z toho byly dokumenty. Otec byl tou dobou už dva roky po smrti.

Nemohl jsem tetičku vystát a ona mě teprve ne. Ale přece jen máme jen jeden druhého, takže jsem jí, když jsem si zase na ty kozačky vzpomněl, chtěl udělat radost a dneska, s potřebným množstvím alkoholu v krvi, jsem si na ten úkol troufl.

Skutečně se zdálo, že boty visí výš, než jsem odhadoval. Přesto jsem se snažil po nich natahovat, před bdělými pohledy rodiny už nešlo couvnout. […]

Fňukání dítěte mi dralo nervy, jeho tenký hlásek absolutně znemožňoval udržet pozornost při chňapání po kozačkách.

„Mami, nemělo by se tomu pánovi pomoct? Nepotřebuje pomoc? Nemůžeme mu pomoct? Vypadá tam tak sám!“

Tím definitivně přetekla má trpělivost a všechno jsem vsadil na jednu kartu. Zadíval jsem se na celou tu skvadru, trhli sebou, okamžitě pochopili, že je po klidu. Pak jsem se zaměřil na kozačky, přesně jsem zacílil, žádný záchvěv, žádné pochyby, švihem jsem vzpažil a odrazil se ke skoku.

(s. 7–11)

 

Dílna je hala plná chaosu, prachu, dřeva a lidí, kteří nevypadají, že by věděli, co tam vlastně dělají, přesto pilně jako mravenečci přebíhají z jednoho konce místnosti na druhý s rolemi látky a ocelovými tyčemi v podpaží. Tento čilý ruch se skrývá jen několik chodeb za tichem vstupní haly a já kvůli tomu definitivně pochybuji o svých smyslech. Aureliusz mi ohleduplně dopřává čas, abych se trochu porozhlédl. Zdi pokrývají kresby, jež mi jsou slabě povědomé, ani ne jako vzpomínky, spíš obrazy, které kdosi vystříhal z mých nočních můr. Celý ten výjev nahlodává pochybnostmi, stejně jako ohromuje, nedokážu se ubránit určitému obdivu, že to všechno mělo dokázat dítě. Smysl toho všeho mi ovšem uniká, ale Aureliusz mě trpělivě táhne od jednoho pracovního místa k dalšímu a neúnavně vysvětluje, až se mi začnou fragmenty povstávající z chaosu pomalu propojovat v celek a na světlo se dere ambiciózní, třebaže krajně nesmyslný podnik. Jde o historickou událost, která podle Aurelia tížila mého dědečka na duši.

„Nějaká nepříjemná záležitost?“

„Ano, nepříjemná!“

„Proč ji tedy chcete znovu vytahovat?“

Místo odpovědi si Aureliusz a Adam Szymborski opět vymění onen pohled, který mě nyní, když už jsem obeznámen s duševním stavem chlapce, dál neuráží. Že jim můj dědeček poskytl prostory a finanční prostředky, je ovšem skutečnost, která mi, jak si musím přiznat, dělá starost.

Aureliusz mi popisuje tu scénu, světlo zimního rána, bílé větve, které škrábou šedé nebe, slzy, jež zamrzají ještě na řasách, potom začne žvanit o napravování a teď už mi opravdu začíná jít na nervy. Choromyslnost ještě nikoho nelegitimuje k tomu, aby nalevo napravo rozséval urážky, neopravňuje k tomu, zpochybňovat rozhodnutí jiných lidí. Přesto se donutím jednat s obezřetností.

„A u koho se má co napravovat?“ zeptám se opatrně. Adam Szymborski ze mě nespouští oči, nevěří mi ani za mák.

Počet prospěchářů je bohužel omezený, blábolí chlapec, pak znovu začne o smrti mého otce, o níž by se ostatně rád dozvěděl podrobnosti, byl jsem přece při tom a přišla skutečně nevhod, dalo by se říct, že je to přímo na pováženou, že se otec právě před začátkem tohoto slibného projektu vypařil. „Vlastně v prach obrátil,“ opraví se. Na druhou stranu, pokračuje, byl to prý teprve zármutek ze synova odchodu, který Stanise přiměl, aby se obrátil na Aurelia, jenž v těchto věcech, to říká bez falešné skromnosti, dovede pomoci slovem i činem. „Třeba to může být pro tebe i útěchou, brát odchod otce jako vítanou příležitost k tomuto novému vztahu. Kde se jedny dveře zavírají, jiné se vždy otevřou,“ vysvětloval Aureliusz s planoucíma očima, dojat vlastním projevem.

Nic mi obvykle není vzdálenější než obhajovat čest svého otce a on by to ani nikdy nepřipustil, ale označit jeho smrt za vítanou příležitost, to už snad zachází příliš daleko. Na chvíli zalapám po dechu.

„Takže zbývá Klára.“

„Tetička?“

Jako bych koutkem oka viděl, jak si Adam Szymborski hrubými tahy črtá do zápisníku můj střídavý výraz v obličeji. Nedovedl bych říct s jistotou, co se v mé tváři momentálně zračí, údiv, hněv, možná ulehčení, neboť jedno je jasné, můj dědeček nemůže mít s touto šarádou nic společného. Jako by nestačilo tvrzení, že se se svým otcovským žalem obrátil na nezletilého, teď to má ještě všechno dělat kvůli tetičce. Ne, ti dva holomci s ním museli vymést, oklamat ho, anebo ještě něco horšího, je to koneckonců starý muž, bohatý, jak je třeba si přiznat, je majitelem továrny, to tu chátru láká. Musím té věci přijít na kloub, nemůžu ho jen tak přenechat osudu. Osudu, pomyslím si spokojeně, tak je to tedy.

V jednu chvíli sedíme ve skeletu saní, dostavět je bude zřejmě hlavním cílem celé té záležitosti v továrně. Aureliusz se pohodlně opře.

„Nechceš se sem nastěhovat? Viděls přece, že několik místností je prázdných. Byl bys pak stále u zdroje.“

Zakroutím hlavou.

„Ty mi nechceš říct, jak se k němu dostanu, viď?“

Aureliusz přikývne.

„Takhle je to hezčí. Vidíš přece, že jsme skoro hotovi!“

„Nutíš mě ke spolupráci na takovém beznadějném projektu.“

Opět přikývne, pak zakroutí hlavou.

„Ale ne, my tě přece do ničeho nenutíme. Teď, když už se známe lépe, budu k tobě naprosto upřímný. Rádi tě s dědečkem propojíme, ale momentálně k tomu může dojít jen pod podmínkou, že budeš spolupracovat. Nemůžeme jít do rizika, ve hře je příliš, zbytečných emočních zmatků se musíme vyvarovat za každou cenu! To jistě chápeš, nakonec jsou to tví příbuzní. Volba je na tobě, spolupráci můžeš odepřít, třeba jsi trpělivý člověk a můžeš si počkat, než se to všechno šťastně uskuteční bez tebe, ale pro to pochopitelně nikdo nebude mít pochopení, ovšem některým lidem nevadí, že u ničeho nikdy pořádně nejsou. Je to i ctnost, nebát se osamocení.“

Pobaveně se chichotá.

„Nech si to projít hlavou, slyšíš. Jeď si teď do toho svého ubohého hotelu. Anebo se rozhodni rovnou, je to jen na tobě.“

Pochopitelně nemám na vybranou, ten kluk je jedinou cestou k dědečkovi, má bezpochyby informace, které mi scházejí, navíc bude lepší mít ho pod kontrolou. Přesto předstírám, že se na to chci vyspat, aby ho nenapadaly divné myšlenky. Aureliusz lhostejně pokrčí rameny; jak mi to gesto připadá příšerné, když o mě doteď tolik usiloval.

Rychle projdeme vstupní halou a stojíme přede dveřmi. Pohlédnu k nebi. Pod jeho bělošedou barvou okamžitě zestárnu o roky. Vrata továrny jsou doširoka otevřená, řetěz leží na zemi, nedbale pohozený ve sněhu.

Aureliusz mě doprovodí k mému pronajatému autu.

„Adam Szymborski měl šílenou radost, že tě poznal,“ řekne Aureliusz, „jeho by přece jen mrzelo, kdyby ses nepřidal.“

„Jakou funkci přesně má Adam Szymborski?“

Aureliusz se nakloní do auta a natáhne se po mých cigaretách na palubní desce, jednu si zapálí a vyfoukne mi kouř do tváře.

„Psychologicky tě pohlídá.“

„Co prosím?“

„Psychologie, no, vždyť víš, jak se říká, niterné pochody, v tvém nitru, takříkajíc, v tvé duši…“

„Já přece vím, co je psychologie!“

„To je dobře, nevysvětluje se to snadno, že? Adam Szymborski ti zkrátka pomůže, abys celou tu věc se svým dědou ustál.“

Hořký vzdech se mi vydere z hrdla a Aureliusz jej s vágním zájmem vezme na vědomí.

„Víš, kde mě najdeš, a teď padej! Bylo mi radostí…“ řekne mladík nakonec, otočí se a dlouhými kroky spěchá zpět do továrny. Chvilku sedím se zavřenýma očima za volantem a zhluboka dýchám, pak se seberu, nastartuju a odjíždím zpět do hotelu.

(s. 102–106)

 

překlad © Jitka Nešporová
ukázka z románu Legenden byla přeložena pro autorské čtení v rámci festivalu Literatura v parku, který uspořádal Pražský literární dům 18. září 2016 v pražské Stromovce
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 757x

katalogy

Inzerce
Inzerce