Básnířce, překladatelce, publicistce, autorce písňových textů, divadelních adaptací a scénářů, dramaturgyni a polonistce Renatě Putzlacher-Buchtové v letošním roce vyšla prozaická prvotina V kavárně Avion, která není. Je to autorizovaný překlad revidované verze polsky napsané knihy jménem W kawiarni Avion, której nie ma z roku 2013. Autorka za ni získala Stříbrný kalamář a nominaci na cenu Angelus 2014.

Avion se vyznačuje fragmentárností a mnohostí dílčích žánrů. Toho si je ostatně vědoma i sama autorka: „Původně jsem měla pocit, že píšu něco na způsob rodinné kroniky, poté jsem se stala dokumentaristkou kavárny Avion, teď sedím v knihách autorů, kteří jsou mi drazí, vynořují se různé texty…“ Na začátku toho všeho zřejmě opravdu byla rodinná kronika autorčiných předků, tzv. silva rerum – les věcí. Tuto rodinnou multigenerační kroniku si vedli mnozí polští šlechticové už od 16. století. Kronika předků Renaty Putzlacher byla plná citátů, fotografií, receptů, zápisků a dokumentů, a to v několika jazycích.

Autorka se v rodinné kronice svého dědečka rozhodla pokračovat. Jakmile jej symbolicky požádala o dovolení psát rovněž o umělcích a básnících, kteří ji provázejí životem, začal se její les věcí rozrůstat, jak autorka píše, „sám si stanovuje pravidla“. Prózu střídají básně, písňové texty, řada fotografií, reprodukcí dobových pohlednic, ilustrace či citace z dalších literárních děl, výjimečné nejsou ani úřední dokumenty či dopisy. Avion je fascinující skládanka na pomezí beletrie a literární fikce, ve které do sebe zapadají kousky myšlenek, snů a představ a proplétají se s historií autorčiny rodiny, těšínské kavárny Avion, s historií Evropy a životními osudy mnoha umělců.

Všechna tato témata se prolínají pěti částmi knihy. Autorka hned v první z nich (jménem Dávné časy) čtenáře seznamuje se svými předky, historií kavárny Avion a její někdejší majitelkou Rosalií Wiesnerovou. Genius loci Avionu autorku přitahuje jako magnet. Možná právě kvůli své nezařaditelnosti. Kavárna stojí na břehu řeky Olzy, která vytyčuje česko-polskou hranici, nabídka v jídelním lístku je psána ve dvou jazycích. Kavárna vždy byla místem, kde se národnosti a jazyky přirozeně mísily stejně, jako se polština s češtinou mísí v jazyce a srdci autorky.

Renata Putzlacher se neustále táže: „Kdo jsem, odkud přicházím, kam směřuji? Kde je moje místo, můj domov?“ Sama sebe charakterizuje jako „Tu, která stojí na mostě“, jako by nikde jinde nemohla být doma. „Stojím na hranici dvou světů, nikde se necítím doma,“ cituje Thomase Manna. Těšínská kavárna má s autorkou společného víc, než by se zprvu zdálo. Problematická totožnost a dvojakost se postupně stává jedním z hlavních témat knihy.

V druhé části Čas kavárny Avion se vydáváme po stopách architekta brněnského hotelu Avion a odkrýváme překvapivé souvislosti mezi jeho stavbou a těšínskou kavárnou. Ve třicátých letech bylo Rosalii Wiesnerové uděleno stavební povolení. Na konci této části, v roce 1939, Putzlacher popisuje devastaci kavárny. Opět se setkáváme s autorčiným dědečkem, sledujeme jeho další kroky v letech, kdy se vyučil pekařem, a ve třicátých letech, kdy se Těšín stal jedním městem. „Jak se asi musel cítit muž, který vidí, že se hranice posouvají tam a zpátky, že se ze dne na den mění politické systémy a vládci?“ Putzlacher v této části snad nejnaléhavěji tematizuje lidskou identitu, důstojnost a velmi těžkou situaci svých předků v pohraničí. V roce 1939 dědečkova původní silva rerum končí.

Oddíl Bezčasí je autorčin dost možná nejosobnější oddíl, Putzlacher nejdříve pátrá po dalších osudech Rosalie Wiesnerové a její rodiny, poté se soustředí na svůj život od prvopočátků. Hovoří o své matce, sebe sama vidí jako jedinou mezi muži. Popisuje ztrátu milovaného strýčka, dětství v Českém Těšíně, jenž je pro ni místem „nejednoznačným a schizofrenickým, jehož obyvatelé se jinak modlí, hovoří jiným jazykem a ještě jiným prosí o chléb“. Mnohojazyčnost autorku obklopovala odjakživa – a ne vždy to bylo jednoduché. Právě proto je téma totožnosti pro autorku tématem číslo jedna. Vydává se na hřbitov do Štýrského Hradce, aby na náhrobcích hledala jména svých předků. Popisuje, jak jí k pocitu vlastní svébytnosti pomohlo až psaní. Popisuje svá studentská léta i setkání s budoucím manželem, ale také velmi bolestnou ztrátu dalšího muže jejího života – dědečka.

Konečně přichází Čas kavárny Avion, která není a po něm Čas kavárny Noiva. Ten začal v roce 1996, kdy se Renata Putzlacher sešla s písničkářem Jaromírem Nohavicou. Začali spolu vymýšlet česko-polská představení, psali básně, zpívali. Česko-polské publikum bylo nadšené. A opět přichází ta stará otázka: „Fenomén Kavárny Avion, která není spočíval v tom, že jsme se – každý ve svém jazyce – ptali sami sebe, kdo jsme a kam patříme.“ V roce 2000 vzniká polsko-český umělecký Spolek-Towarzystwo Avion. Putzlacher se v roce 1997 stěhuje do Brna a vydává se na svou „iniciační cestu“ na Ukrajinu, do dědečkovy rodné vsi.

Zdálo by se, že od uměleckého spolku k znovupostavení kavárny Avion chyběl už jenom jeden krok, ve skutečnosti to ale musel být velmi složitý projekt. Autorka popisuje všechny nezbytnosti a nesnáze, vysvětluje, proč rekonstruovaná kavárna musela být pojmenována Noiva atd. Nejzajímavější je ale kulturní odkaz někdejšího Avionu. Autorka píše, že: „Avion je jako palimpsest, pergamen, z něhož bylo původní písmo odstraněno a nahrazeno novým textem.“

„Díky cestě do hlubin paměti prý můžeme nalézt své ztracené já.“ Renata Putzlacher si zaslouží poklonu za několik věcí. Za odvahu a odhodlání ptát se, kdo jsem a odkud přicházím. Za to, jak dokázala balancovat mezi neuvěřitelně osobním tónem, upřímností a otevřeností a mezi objektivním pohledem badatele-historika. Za to, s jakou mírou imaginace dokázala propojit realitu s fikcí. Za to, kolik práce a úsilí za touhle nenápadnou knihou stojí. Za to, jak fascinujícím způsobem je kniha vyprávěna, jakým způsobem do sebe všechny střípky skládačky zapadají. Je to kniha o odvěkých touhách člověka, o odvaze a snech, o poutech, která nikdy nepovolí.