Červenák, Juraj: Přízraky na Devíně

Červenák, Juraj
Přízraky na Devíně

recenze fantasy

Zkušený slovenský autor hrdinské fantasy se po třech letech vrací do období, kdy ve střední Evropě ještě vládli pohanští bohové. Svého hrdinu vysílá do četných bitek s lidmi i nadpřirozenými bytostmi a akci sympaticky koření humorem.

Parťácká hrdinská fantasy má říz i kříž
Juraj Červenák:
Přízraky na Devíně. Přel. Robert Pilch, Brokilon, Praha, 2016, 252 s.

Černokněžník Rogan sotva vysmýčil okolí zapadlého hradiště Bojnohradu od strig, když je povolán nitranským knížetem Radomirem. Ten potřebuje pomoc pro svého syna Pribinu, který se má ucházet o ruku dcery devínského vládce Lučivoje. Zatímco jindy by totiž o svatebním slibu rozhodovala síla paží a zbrojného lidu, případně zlaťáky, nebo dokonce něco tak pofidérního, jako je láska dvou mladých lidí, tentokrát je třeba splnit úkol: zbavit devínské lesy temných běsů sužujících tamní obyvatele. Jenže o úkolu se už ví i v moravském knížectví a vůbec široko daleko...

Po třech letech se na knižní pulty vrací první velký hrdina Juraje Červenáka. Populární válečník, po jehož boku neochvějně stojí démonický vlk Goryvlad, je však dnes jen jedním z řady autorových želízek v ohni – a to ještě tím, které bohužel nemá takový komerční potenciál jako například duo Barbarič a Stein. Přesto má Rogan řadu příznivců, včetně toho nejdůležitějšího – samotného Červenáka. A tak se série akčních fantasy z devátého století našeho letopočtu jen tak nezakončí, byť by to mělo znamenat, že budou jednotlivé roganovky napříště představovat oddechovky nejen pro čtenáře, ale i pro jejich duchovního otce. Což je přesně to, co už definuje Přízraky na Devíně.

 

A paradoxní je, že knize toto zdánlivě marginální postavení v rámci Červenákovy bibliografie vlastně pomohlo. Předchozí dvoudílné Zlato Arkony totiž sice prokázalo, že na poli hrdinské fantasy v klasickém howardovském duchu nad jeho autora momentálně po střední Evropě neběhá nikdo povolanější, zároveň ale bylo vidět, že nejlépe je Roganovi ve formátu povídky nebo kratšího románu. Vystavět mnohasetstránkový epický příběh kolem postavy, jejíž přístup k řešení problémů se nese hlavně v duchu hesla „zabít, zničit, vymýtit“, je totiž dost obtížné. Situaci pak ještě komplikuje Roganova schopnost léčit svá zranění, která z něj dělá raně středověkého slovanského Supermana (či spíše Superconana). A to buď devalvuje většinu jeho protivníků – případně je navzdory autorovu neoddiskutovatelnému citu pro akční scény odsuzuje do pozice zaměnitelného a spíše dříve než později nudícího kanónfutru –, nebo vede k neustálému trumfování jednoho hlavního padoucha druhým. Což zase hrozí změnou hrdinské fantasy v jakousi obdobu superhrdinského komiksu.

Ovšem Přízraky na Devíně se s těmito vnitřními démony roganovské série vypořádaly se ctí. Ano, vlastně se jedná o soubor plus minus tří povídek (události kolem Bojnohradu, cesta na Devín a boj s tamními běsy, intrikánské a válečné finále), jejichž předěly jsou celkem jasně rozeznatelné, ale příjemné je, že pokaždé jsou v pozadí nikoliv ultrasilné nadpřirozené mrchy (kterých ovšem Rogan odpraví i tak dost) nebo mocichtiví vojvodové (kterých ovšem Rogan... viz předchozí závorka), ale plány uvnitř plánů kohosi skrytého v ústraní, případně temné dědictví dávných činů. Rogan tak v akci čelí řadě protivníků, ale na ty pravé původce dění vlastně nemá šanci narazit (ono vůbec v knize zůstane hodně věcí vyřešených kdesi mimo záběr, díky čemuž se udrží na sympatickém rozsahu stran a netříští pozornost čtenáře). Románu to dodává příjemnou atmosféru zmaru a bezvýchodnosti – a v linii sympatického kněžice Pribiny i jakéhosi rychlokurzu raně středověké „reálpolitiky“.

Dalším paradoxem Přízraků na Devíně je, že i když jejich autor nedopřeje Roganovi tolik zadostiučinění v podobě vykuchání „padoucha týdne“ a nutí jej spokojit se toliko s řadovými lapky, zbrojnoši a avarskými nemrtvými (s čestnou výjimkou vrchní baby strigy v až bondovském předpříběhu na úvod), o to víc vynikne, že právě kvůli němu a Goryvladovi celá kniha vznikla. Respektive kvůli jejich vzájemnému špičkování, které připomíná to nejlepší z tradice buddy movies osmdesátých (a částečně devadesátých) let, především těch, pod nimiž byl coby scenárista podepsán Shane Black (Smrtonosná zbraň, Poslední skaut).

Jinými slovy: Přízraky na Devíně jsou zatím nejhumornější Červenákova kniha. Pravda, občas je to humor prostinký (například když se útěk nepřátel definitivně mění v bezhlavý) a někdy zase peprné hlášky Rogana nebo Goryvlada vystupují ze svého časoprostoru do zmíněného světa filmů nedávných dekád; ale jako celek funguje výborně. A nechává tak vzniknout poslednímu paradoxu, protože tvoří skvělý kontrast k výše zmíněné reálpolitice, které bude muset Pribina, v románu stále ochránce a zastánce starých bohů předků, nakonec čelit...

Na začátku jsme přece zmínili, že Červenák je howardovec, a nyní se už zdá jasné, že dokázal do své roganovské série zakomponovat onen finální pocit zmaru příběhů Kulla, Conana či Bran Mak Morna, že navzdory všem vítězstvím a bezedné odvaze hrdinů je starý svět odsouzen ke zkáze. V roganovkách je oním starým světem pohanství kapitulující před křížem a Přízraky na Devíně mu vesele, ale pořád osudově vyzvánějí krvavý umíráček.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.