Schmidt, Jochen: Můj 9. listopad

Schmidt, Jochen
Můj 9. listopad

ukázka beletrie zahraniční

Dne 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď, celosvětově chápaná jako symbol komunistické zvůle. Berlínský spisovatel a novinář Jochen Schmidt líčí humornou zkratkou v jedné kapitole svého pseudoautobiografického románu Der Wächter von Pankow (Hlídač Pankowa), jak prožíval 9. listopad – den, kdy se v roce 1970 narodil – po čtyři následující dekády svého života.

Jochen Schmidt: Můj 9. listopad
Jochen Schmidt
: Der Wächter von Pankow. C. H. Beck, München, 2015, 237 s.

9. 11. 1970
Ve čtyři hodiny ráno jede máma taxíkem do nemocnice Berlín-Friedrichshain, odkud ji nejdřív chtějí poslat dál do Charité, protože se brzy budou střídat služby. Při mytí v kabince už nedokáže stát rovně, nastupují porodní bolesti. V nemocnici je na noc přerušena dodávka proudu a generátor je rozbitý, ve světle svíček, které tu jsou ještě z poslední vánoční oslavy, porodní asistentka prohlíží placentu, máma se obává, že nevidí dobře a zůstanou v ní zbytky, což má způsobovat rakovinu. Ztratila dva litry krve, a tak dostane transfuzi a kapačku. Nejbolestivější je to, když pod ni vsunou lavor, aby zachytil krev, kterou jí rukama vytlačují z břicha. Porodní asistentka ji hladí, byla tak statečná a nekřičela. Pět minut po sedmé jsem na světě, je tma jako v ranci. Položí mě mámě na břicho a ona se rozhodne přece jen mě pojmenovat po mém sportovním strýci, a ne po tom chytrém, protože vypadám spíš jako fotbalista. Nedá mi „žádné šílené jméno“ jako „Mario“, „Jens“ nebo „Sven“. V posteli vedle ní leží dcera sochařky Senty Baldamus, od které je skulptura „Amor a Psýché“ v Tierparku. Její matka se objeví v krajkové mantile a širokém klobouku a šíří kolem sebe uměleckou auru. Třetí v pokoji je šestnáctiletá rodička, jejíž matka je stejně stará jako moje máma. Dcera Baldamusové pláče, protože její dítě neprošlo při vyšetření sluchu, který se testuje u spících novorozeňat. „Podle doktora Schneeweiße“ má společné kojení podporovat laktaci, proto sedí 20 matek v jedné místnosti na kruhových gumových podložkách ze ždímaček, nám se takový nafukovací kruh do naší ždímačky podařilo sehnat až po letech.

9. 11. 1975
Dárky leží v obýváku na polici masivního regálu z Hellerau. Dostanu větrný mlýn z papíru s klacíkem, aby se dal držet. Teta Toni ve školce říká, že budu mít „narozeniny“, zní to zvláštně, protože já to vyslovuju pokaždé jako „nahozeniny“. Mám říct, co jsem dostal: „Vesu,“ opakuju několikrát, aniž by mi rozuměli. Pruhatou modro-červenou pletenou vestu budu mít na sobě v příštích letech na všech průkazových fotkách.

9. 11. 1977
Chodím do školy Herberta Bauma v Rižské ulici. Protože si při vyučování pořád podpírám hlavu, zeptá se mě učitelka, jestli mě bolí zuby. První věta, kterou jsem napsal do starého kalendáře mých rodičů, zní: „Máme novou televizi.“

9. 11. 1978
Přestěhovali jsme se do novostavby ve čtvrti Berlín-Buch, kde teče teplá voda „ze zdi“. „Ať žije, ať se směje, tři… krát… tak!“ zpívá rodina po ránu. Jako vždy se pustí naše narozeninová kazeta, nějaký chlápek zpívá hlubokým hlasem: „60 let a chytrý ani trošku.“ Pak přijde Frank Zander a plyšáci se svým „Všecko nej nej k tvým narozkám…“ Přál jsem si učebnici fotbalu, ve které by se psalo, jak se dělají finty. Ve škole se vykládá, co kdo dostal a co z toho je ze Západu.

9. 11. 1980
Dostanu svoje první náramkové hodinky a beru si je do školy. Ručičky mají fosforové proužky, aby bylo i potmě vidět, kolik je hodin, když se fosfor předtím nasvítí pod baterkou. Během mé pětiminutové cesty do školy číhají všichni za záclonami, protože chtějí vědět, co jsem dostal. Čtvrť je postavená tak, že se dá z každého okna dohlédnout kamkoli. Snažím se hrát sám sebe, aniž by to na mě bylo poznat. Několikrát se podívám na hodinky, protože teď si musím dávat na čas pozor, mít málo času je symbolem společenského postavení. Máchnu rukou, takže rukáv bundy se trochu vykasá, pak si v plynulém pohybu přidržím předloktí vodorovně před obličejem, zjistím čas a zatřepu zápěstím, aby hodinky zase sklouzly do své výchozí polohy. Je to dotěrné pouto, ale už jsem se naučil s tím žít.

9. 11. 1986
Chodím teď na novou školu u Frankfurtské brány a musím vstávat každý den v šest dvacet, je tma jako v pytli. Trochu slavíme, než půjdu na vlak. Nedržím už žádné dětské oslavy narozenin, protože se svými novými spolužáky nechci mít ve volném čase nic společného, ale někdo přečetl v třídnici, že mám narozeniny, a proto se všichni domluví, že odpoledne pojedou k nám. Připadám si nesvůj, ale máma „těm milým klukům“ servíruje koláč. Za tři roky musím na vojnu, pak bude u mě v pokoji tolik kluků každý den.

9. 11. 1989
Týden už jsem v kasárnách v Magdeburgu, rota mi gratuluje k narozeninám trojnásobným „Hurá!“, vystoupím ze zástupu a děkuju za tu poctu předpisovým: „Sloužím Německé demokratické republice.“ Pak trénujeme na přísahu. Nejtěžší je parádní krok, kterým se pochoduje kolem pódia. Nálada je uvolněná, pořád se musím smát, i když základní pravidlo zní nebýt nápadný ani pozitivně, ani negativně. Vedle mě pochoduje nějaký Schmidt, a jak říká instruktor, jde „jako na vejcích“. Když jsou pak v budoucnu na nějakou práci třeba dva, volá se jednoduše Schmidt a Schmidt. Máma mi poslala dva balíčky se sladkostmi, které si musím nechat zkontrolovat u zapisovatele, jediného maturanta v baráku, který se ale ve svých způsobech, aby neplatil za slabocha, přizpůsobil panujícím podmínkám. Večer přichází mazáci, aby si vzali svůj podíl, čekají alkohol, ale ve skříňce pod „beranicí“ najdou jenom čokoládu Ritter Sport. Pak musím ještě jednou „čelem k zemi a sklapovačky!“, protože jsem, s ohledem na skutečnost, že deset už je tu hodně, tvrdil, že udělám sklapovaček padesát. Dostanu A4 s telegramem z domova, s motivem květin. Ve 22:00 začíná noční klid. Mám protipožární službu, takže mě ve dvě v noci vzbudí, abych zkontroloval všechny budovy v kasárnách, vybavený helmou a plynovou maskou, abych se mohl chránit, kdyby nás NATO překvapilo leteckým náletem. Úkolem je vyjít v každé budově až do nejvyššího patra, pro případ, že by tam někdo nastražil svíčku, aby nás odrovnal. V pět ráno nás budí, protože máme celý den službu v kuchyni, „drbeme ešusy“, jak se tu říká. Někdo řekne: „Padla zeď.“ Pár hodin spánku by mi bylo milejších.

9. 11. 1990
Bydlím teď v Prenzlauer Bergu. Konečně mám taky holku, ale je ještě složitější než já. Protože nemám telefon, musím jít zavolat našim, aby mi mohli popřát. Otevřu balíček od mámy, který tu je přichystaný už několik dní. Co otevřeli zeď, byl jsem možná desetkrát v Západním Berlíně. Pro peníze na uvítanou, abych zatelefonoval z jedné budky ve Weddingu, a na nočním kinu s filmy Petera Greenawaye v Neuköllnu, kdy jsem oba poslední filmy zaspal, protože začínaly až o půlnoci. Studuju matematickou informatiku a k ničemu se nedostanu.

9. 11. 1994
Začal jsem studovat romanistiku, protože to si můžu ke studiu číst knížky a naučím se přitom aspoň jazyk. Za tím účelem jsem už dva měsíce v Brestu. Od mámy dostanu balíček s bílou čokoládou, protože před pár lety jsem ji měl rád. Moje holka celý večer telefonuje s mým následníkem v Berlíně a pak si u mě stěžuje, že je tak bezcitný. Poslouchá dokola kazetu „Blumfeldů“, kterou jí dal. V naší garsonce bez koupelny a s neosvětleným venkovním záchodem nemáme židle. Vsedě na zemi píšu na elektrickém psacím stroji, vlastně jen proto, že ten zvuk zní, jako bych věděl, jak to má jít v mém životě dál. Tři roky jsem si nestříhal vlasy.

9. 11. 1995
Volá mi otec, aby mi řekl, že on měl v pětadvaceti ve své pracovní skupině sestavující slovník zpracované písmeno „A“. Já pořád ještě studuju, a tak se zastydím. Začal jsem mezitím se španělštinou, protože jsem se v Brestu seznámil s jednou Španělkou a vydal jsem se za ní. Rád bych ihned zase do ciziny, abych se učil i ostatní románské jazyky, Německo mě neláká, v cizině jsem byl šťastnější.

9. 11. 1997
U televizních záběrů pádu zdi mě napadne, že by se jednou mělo něco napsat o NDR.

9. 11. 1998
Studium francouzštiny se dlouhé roky vleče do cíle. Nastřádal jsem 40 zamítnutí svého románového rukopisu. Abych ušetřil nějaké uhlí, předsevzal jsem si, že začnu topit až po narozeninách. Nikoho jsem nepozval, přesto přišli dva kamarádi, kteří to v mém chladném bytě sotva vydrželi. Na každou normální kariéru jsem moc starý. Jsem zamilovaný do jedné servírky, kterou jsem viděl teprve dvakrát.

9. 11. 1999
V literární dílně Pankow jsem vyhrál open mike a doufám, že v ústavu na univerzitě, kde mám místo jako pomocná síla, si toho nikdo nevšimne, protože je mi to trapné – psát. V létě jsem byl na jazykovém kurzu v Moskvě a nato v Bulharsku. Rád bych se učil i další slovanské jazyky. Můj byt je zmodernizovaný, platím teď desetinásobek původního nájmu, zato mám plynové topení a vanu.

9. 11. 2000
Vyšla moje první knížka „Triumphgemüse“ a skoro vůbec se neprodává. V létě jsem byl opět v Moskvě a v Bulharsku, kde bych rád žil, ale netroufám si. Protože nechci nic měnit na provizorním stavu našeho vztahu, předpovídá mi moje přítelkyně ze Sofie: „Přijde ženská a udělá ti z života peklo, a ty spácháš sebevraždu.“

9. 11. 2002
O narozeninách jsem na čtení ve Štýrském Hradci. Večer setkání autorů v restauraci, která je známá nepřívětivou obsluhou. Jeden kritik tvrdí, že čtyřsetstránkovou knížku přečte za den a večer ještě napíše recenzi. Kolegové ze Západu se diví, že říkám „za zdí“, protože oni taky říkají „za zdí“, ale myslí tím pravý opak. Později prohlásím, že znám zpáteční cestu k hotelu, a jdu napřed. Georg Klein kvůli tomu řekne, že „přece jenom mám koule“.

9. 11. 2003
Po 13 letech jsem se přestěhoval do nového světlého bytu a připadám si pořád ještě omámený možností, že můžu vejít do druhého pokoje. Před dvěma měsíci se mnou přes esemesku skoncovala moje první holka ze Západu, večer před berlínským maratonem. Jedu na kole do městského muzea, na čtení o pádu zdi. Jedna reportérka z Kolína se nás ptá, co si myslíme o muzealizaci zbytků zdi. Já řeknu, že do muzeí chodím rád. Jana Simon čte o „Beat Street“, kosmonautech z pěnové hmoty a ovocné zmrzlině v osmdesátých letech. Její přítel vedl po převratu deník násilností. Mí vrstevníci mi předčítají z knížek, jejichž obsahem je můj život.

9. 11. 2004
Čtu teď pořád články o open mike a jsem naštvaný, když mě nezmiňují mezi vítězi minulých let. Vyhrál nějaký básník, když člověk píše takhle, říkají tomu „radost z experimentování“. Přijede moje sestra se svým novorozeným synkem. Chtěl bych vlastně jít na koncert „Leningradu“ do Paláce republiky, kterému se teď říká „lidový palác“, ale koncert už je vyprodaný. Ptal jsem se, jestli bychom tam mohli vystupovat s literárním kabaretem „Chaussee der Enthusiasten“, pro dobrou věc, ale nepřišla žádná reakce. Cestou do kavárny poprchá, pouští tam Jimiho Tenora, píšu tři hodiny. K narozeninám mi volá Falko Hennig z Kaffee Burger. Domluvíme se, že si sjednáme praktikanta, který bude všechno zapisovat, aby naše zajímavé hovory nepřišly vniveč.

9. 11. 2005
V létě můj první jazykový kurz v Rumunsku. Milostné soužení kvůli jedné Slovince. V balíčku od mámy opět bílá čokoláda, knížky o útěku z východního Pruska a fotoalbum, jež dokumentuje můj úpadek. Jakmile začaly být fotky barevné, nedá se z poezie mé existence poznat už nic. Slovinka mi píše: „Vse nejboljse za tvoj 35. rojstni dan. Veliko poklicnih uspehov.“ Máma mi zavolá kolem jedenácté a řekne, že jsem se narodil pět minut po sedmé, takže už bych měl být vzhůru. V Medimaxu si dopřeju k narozeninám novou holicí planžetu do strojku Braun Micron Vario 3 zděděného po otci. „Těch se prodalo tolik, že si nemůžeme dovolit nemít je v sortimentu,“ řekne prodavač. Jedna kamarádka mi přeje, „abych byl věrný své lásce“ a „nacházel radost ve své zodpovědnosti“.
V obchodě s náplněmi do tiskáren si prodavač se zájmem prohlíží můj nový toner Canon a okamžitě pozná, že je tam teď nově průzor, hranolek, který podle množství inkoustu odráží světlo. Rád by si to prozkoumal podrobněji. Toner naplní a dává mi ho zpátky gratis s tím, abych mu zavolal, jestli to funguje. Jak hezký a tak netypický zážitek v tomto chladném světě.
Chatuju se Slovinkou. Je naštvaná, protože jsem měl plnou hlasovou schránku v telefonu a ona si to vyložila, že nechci, aby mi volala. Příjemný pocit, když pozdě večer ještě jednou otevřu dveře na balkon, vůbec není taková zima. Na balkoně se válí nějaký papír, hučení aut málem uklidňuje jako tenkrát v noci vzdálená dálnice v knížce.

9. 11. 2006
Moje dcerka bulí, protože si zbořila komín z kostek a já jí mám pomoct ho zase postavit. Na poště se ptají, jestli chci „zelenou elektřinu“. „Ne.“ „Nechcete dělat nic pro životní prostředí?“ Na kurzu latiny dovedu z abl. abs. „sole occidente“ utvořit abl. abs. z PPP „sole occiso“ a vychutnávám si, jakou jsem tím učiteli udělal radost. Je to fakt nepříjemné sundávat si rukavice zuby a přitom uklouznout. Přečetl jsem své každodenní penzum Prousta. Bulvár BZ píše o paní Helze B. z Reinickendorfu, která je přesvědčena o tom, že duše jejího muže pronikla do kočky, která při jeho umírání celou dobu ležela vedle jeho polštáře. Ihned od té chvíle kočka totiž přestala jíst krmení z konzervy a brala jen jeho oblíbené jídlo krůtí řízek ve smetanové omáčce. Mimo to teď v posteli chrápe. Ptám se sám sebe, jestli si člověk může poslechnout ze záznamníku gratulaci od vlastní mámy, když sedí na záchodě.
V „Chaussee der Enthusiasten“ je rozbité topení. Na pokladně musím dávat pozor na žonglérské diabolo jedné divačky, je prý nesmírně cenné. Po mém posledním textu vyzve Dan publikum, aby se přidalo ke zpěvu. Gin z baru. Jedna kolegyně mi daruje anglické jablečné želé. Letím domů, protože mě ještě chce navštívit moje holka z Pankowa. Únavou málem spadnu z kola. Náhlá, palčivá touha po životě na venkově. Deset minut cosi kutí v kuchyni kolem barevného dortu zdobeného čokoládou a svíčkami. Daruje mi brýle na spaní, které ušila ze zbytků látek svých bikin, co si koupila na dovolené v Turecku. Do měsíce to skončí, nějak už to vím.

9. 11. 2007
Volá mi máma, v 7:05 to tehdy přišlo. Sálová kopaná v Marzahnu s Wolfgangem Herrndorfem. Nechám se od něj zlákat a hrajeme potom ještě za úplné tmy na parkovišti dál. Ulice Hermanna Materna se nyní jmenuje Poelchauova. Krása, ty za noci osvětlené majestátní paneláky v mlze. Ostatním, všichni jsou z druhé strany, to tu připadá strašné. S-Bahn je při zpáteční cestě plná opilé mládeže, co jezdí večer do centra na diskotéky. O půlnoci doma, ve schránce na listu ze stromu pozdrav k narozeninám od mé bývalé z Pankowa. Trpím kvůli ní už rok.

9. 11. 2008
Slavím doma a kvůli přípravám se sotva držím na nohou, když přicházejí první hosté. Od mámy DVD „Vyšší a nižší společnost“ („V těchto šatech nemůžete podávat čaj v morning room!“). Jdou na mě mdloby, dva dolorminy. Moje španělská bejvalka, která teď žije v Berlíně, si spletla dny. Moje holka, která je architektka, si připadá upozaděná. Nemá ráda seriál „Larry, kroť se“ a nazývá mě egocentrikem. Moje první holka, kterou jsem taky pozval, je nachlazená. Mawil je v nemocnici, na operaci „ptačího hrudníku“. Falko Hennig je na stipendiu v Sofii. Moje bývalá z Pankowa mi přeje přes SMS, viděla hosty u mě na balkoně, bydlí teď totiž za rohem. Když jsou při východu slunce všichni pryč, doluju nedopalky z květináčů a vytírám v pokoji. Teprve teď si přečtu lístek od Volkera Strübinga, že jeho nejoblíbenější knížkou tohoto roku je „Schmidt čte Prousta“.

 

© Jitka Nešporová
ukázka byla přeložena u příležitosti čtení Jochena Schmidta na knižním veletrhu Svět knihy, který se konal v Praze 14. 5. 2016
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 921x

katalogy

Inzerce
Inzerce