Chalandon, Sorj: Čtvrtá zeď

Chalandon, Sorj
Čtvrtá zeď

recenze beletrie zahraniční

Může divadlo zastavit válku? Aspoň na hodinu a půl? Francouzský režisér si usmyslel, že pod jeho taktovkou utichnou zbraně a lidé nehledě na vyznání a smýšlení sehrají pro své sousedy divadelní představení... Sorj Chalandon viděl jako válečný reportér masakr v Sabře a Šatíle, a aby se s otřesnými zážitky dokázal vyrovnat, musel je zasadit do románového příběhu.

Divadlo jako lék na válku?
Sorj Chalandon
: Čtvrtá zeď. Přel. Danuše Navrátilová, Argo, Praha, 2016, 256 s.

Jméno francouzského spisovatele Sorje Chalandona není českým čtenářům neznámé. V roce 2015 vydalo nakladatelství Argo v překladu Danuše Navrátilové jeho román Návrat do Killybegs, inspirovaný skutečným příběhem zrady spisovatelova přítele, který byl jedním z vůdců IRA a zároveň agentem britské výzvědné služby.

Letos na podzim jsme měli možnost setkat se s autorem v Praze osobně. Přijel sem představit svou další knihu nazvanou Le quatrième mur, česky Čtvrtá zeď (překlad opět pořídila Danuše Navrátilová a vydalo nakladatelství Argo). Čtvrtá zeď je termín z divadelní hantýrky: pomyslná bariéra, která odděluje herce na jevišti od diváků. V této knize tedy jde o divadlo.

Z novináře romanopiscem
Sorj Chalandon, Francouz narozený v roce 1952 v Tunisku, je původní profesí novinář, válečný zpravodaj. Válku viděl zblízka, a to na různých místech zeměkoule: v Irsku, v Afghánistánu, v Sýrii, v Libanonu… Pro deník Libération o ní napsal desítky reportáží. Tak dlouho zaznamenával fakta a zprostředkovával informace, až pocítil potřebu přidat k zaznamenávanému něco osobního. Začal psát romány. Dosud jich vydal sedm, většina z nich dostala nějaké ocenění. Návrat do Killybegs Velkou cenu Francouzské akademie, Čtvrtá zeď Goncourtovu cenu gymnazistů (2013), cenu čtenářů na veletrhu Escale du Livre (2014) a cenu québeckých knihkupců (2014).

Jak na román o masakru v uprchlických táborech
Čtvrtou zeď Chalandon podle svých slov napsal proto, aby se znovu naučil žít v ne-válce. Aby se poté, co jako novinář v roce 1982 vstoupil do palestinských táborů Sabra a Šatíla, kde libanonští falangisté krátce předtím pobili stovky civilistů, mohl vůbec vrátit domů do Francie a aby dokázal existovat ve světě, v němž se řeší malicherné problémy jako třeba to, že vaší dceři spadne na zem právě zaplacená zmrzlina.

Jenže válka prý v člověku vyvolává určitý pocit závislosti. I Chalandon ještě jako reportér to zažil na vlastní kůži: cosi v něm toužilo se do vypjatých podmínek vrátit. Spisovatel to vyřešil tak, že za sebe do války poslal své alter ego, mladého revoltujícího Francouze, jemuž dal jméno Georges. Ten stejně jako sám Chalandon prochází obdobím bouřlivého levičáctví, kdy „bojuje s nepřítelem“ v pouličních šarvátkách na pařížských ulicích. Z jedné z nich ostatně vychází s trvalým postižením. Na fakultní přednášce se seznamuje s Řekem Samuelem Akounisem, pronásledovaným divadelním režisérem, který má zkušenost s vězněním a mučením. Spřátelí se. Akounis ale onemocní rakovinou a před smrtí v nemocnici Georgese prosí, aby za něj uskutečnil jeho sen: nastudovat divadelní představení ve válečném Bejrútu. Hrát se má Antigona Jeana Anouilhe.

Antigona v jiné válce
Antigonu, příběh té „malé hubené“, která našla odvahu postavit se všemocnému thébskému králi, napsal Jean Anouilh podle Sofoklovy hry v létě roku 1941. Nápad mu prý vnukl pohled na rudou vývěsku s černě vyvedenými jmény Francouzů, které popravili nacisté jako odvetu za atentát na Pierra Lavala a Marcela Déata, představitele vichistického režimu. Atentátník, mladý dělník Paul Collette, jednal na vlastní pěst. Premiéru měla hra v okupované Paříži v únoru roku 1944. Prošla cenzurou, protože ji lze chápat více způsoby. Nacisté viděli především Kreonta, thébského krále a neomezeného vládce, jemuž není radno se vzpírat, Francouzi zase Antigonu, jeho neteř, která se vzepře s vědomím, že za to zaplatí.

Antigona podle Chalandona
Akounisovou a posléze Georgesovou myšlenkou je sehrát jediné představení v kulisách rozbombardovaného bejrútského kina. Herci, které už řecký režisér kontaktoval, zastupují opravdu všechny znepřátelené tábory: Antigonu má ztvárnit Palestinka sunnitského vyznání, Kreonta maronitský křesťan, Antigonina snoubence Haimona drúz, stráže tři ší’itští bratři a Ismenu arménská katolička. Na hodinu a půl mají utichnout zbraně a lidé nehledě na své vyznání a smýšlení se po tu chvíli mají věnovat jen a pouze divadlu. Idea je to smělá, zbývá jen ji provést.

Že to nebude snadné, je patrné už ze scény, kdy režiséra doprovázeného místním řidičem zastaví palestinská hlídka a žádá propustku. Francouz bezděčně vytáhne všech pět, které má k dispozici díky svým hercům, a rozloží je do vějíře. Řidič Marván přestává hrůzou dýchat. Palestinec se naštěstí spokojí s tím, že si vybere tu svou.

Vyznat se v tom, co se kolem děje, není opravdu jednoduché. Na Georgesovu otázku, kdo na koho vlastně střílí, řidič odpovídá: „To střílí Libanon na Libanon.“ Georges mnohé nechápe – válku ostatně pochopit nejde –, ale do Bejrútu ho to táhne čím dál tím víc. Odchází od ženy a dcery, aby se pokusil dotáhnout přítelův sen do konce.

Francouzští čtenáři prý knize vyčítají málo naděje. Libanonští oceňují její věrohodnost. Podle autora je naděje obsažena už v tom, že se někdo o něco podobného pokusil. Georges odešel do války s přítelovou jarmulkou na hlavě. Sorj Chalandon žije s rodinou a dál píše knihy.

 

© Jana Chartier

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 2029x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce