Přibáň, Michal: Všechno je jenom dvakrát

Přibáň, Michal
Všechno je jenom dvakrát

recenze beletrie česká

Románový debut literárního historika představuje další příspěvek do stále neukončené polistopadové diskuse o tzv. normalizaci. Hlavní hrdina pátrá po pravdivé verzi událostí, které se staly, když byl ještě dítě. A jeho cesta do minulosti nakonec není jen pomyslná.

Vzpomínka je v románu
Michal Přibáň:
Všechno je jenom dvakrát. Host, Brno, 2016, 472 s.

Románový debut literárního historika Michala Přibáně (1966) Všechno je jenom dvakrát představuje další příspěvek do stále neukončené polistopadové diskuse o tzv. normalizaci. Bereme-li v úvahu i přítomnou knihu, zdá se, že tendence je zjevná: autoři se o této době snaží (pro)mluvit ze své osobní zkušenosti, popsat své vlastní zážitky a způsob svého – tehdejšího – nazírání světa, zkrátka spíše se rozpomenout než za každou cenu hledat odpovědi na otázku „jak to skutečně bylo“ (natožpak definitivně účtovat). Zřejmě si uvědomují, že jejich výpověď o této historické době, koneckonců jako o kterékoliv jiné, nikdy nemůže být ani objektivní, ani úplná a že se hodnota takovýchto beletrizovaných svědectví mnohdy nalézá právě v jejich neskrývané subjektivitě a takříkajíc osobním ručení. Přes různou míru stylizace působí totiž většina posledních próz o normalizaci (např. knihy Aleny Zemančíkové, Patricka Zandla či Slováka Pavla Vilikovského) značně autenticky, především v tom smyslu, že – aniž bychom pátrali v životopisech autorů – tušíme jejich těsné sepětí s konkrétním životním příběhem.

Takový přístup se přímo odráží i ve způsobu vyprávění: není určitě náhoda, že všichni zmínění autoři včetně Přibáně preferují ich-formu a vůbec subjektivizující (introspektivní) postupy, jako jsou různé vypravěčské reminiscence, retrospektivy, sebereflexe či třeba forma deníkových zápisků. V románu Všechno je jenom dvakrát přitom rozeznáváme hned několik vyprávěcích pásem; největší prostor náleží partu vyprávějícího hlavního hrdiny, v němž se ovšem střídají různé časové roviny, menší zaujímají průběžně vkládané deníkové záznamy vypravěčova otce ze sedmdesátých let. Vnitřní kompozice a především celkové uspořádání jednotlivých dílů, tj. jejich subtilní návaznosti a provázanosti, patří k nejzajímavějším stránkám románu. Nejenže jsou potřebné informace čtenáři systematicky dávkovány, ale výstavba sama se podílí na evokaci dalšího z důležitých témat románu – aspektu času, jeho plynutí, resp. zachycení jeho individuálního prožívání, které s tím objektivním zdaleka nemusí být v souladu. Tak se stává, že se přítomné okamžiky protagonisty, bilancujícího čtyřicátníka, který se s několika kamarády a známými ze zvědavosti vrací na místo mnoha svých nezapomenutelných dětských prázdnin, nejednou prolínají se zasutějšími vzpomínkami a zážitky, s nimiž se bezděčně připomínají někdejší sny, přání, touhy i obavy. V těchto momentech různé impulsy a smyslové vjemy synchronizují vědomí dospělého muže s dítětem, jímž kdysi byl, a tak – jemu samému i čtenáři – umožňují detailněji a jaksi dvojmo nahlédnout souvislosti, které by z pouhé prézentní perspektivy nebyly patrné.

Hlavní hrdina Pavel Klimeš, nyní vysokoškolský učitel, předtím novinář, prožil dětství v době nejtužší komunistické normalizace, tj. v letech sedmdesátých. Z vlastní zkušenosti si samozřejmě žádná režimní omezení či postihy nepamatuje, naopak, jako většina jeho vrstevníků tehdy prožíval léta vcelku „báječná“; teprve s odstupem a zprostředkovaně, jako už poměrně zralý muž se dozvídá, co se během tohoto zdánlivě idylického času v jeho bezprostředním okolí dělo. Uvědomuje si, že rekreace, které pravidelně každé léto trávil s rodiči na podnikové krkonošské chatě, jež dnes chátrá, nebyly z pohledu rodičů a jejich blízkých zdaleka tak klidné a bezproblémové, jak by se na dovolenou slušelo, že i rodiče měli svá velká trápení, krize a dramata...

Jakmile se po listopadu 1989 otevřou archivy StB, neváhá Pavel coby nedávný revoluční student sebevědomě a s „nejlepšími úmysly“ napsat do novin takřka o všem, co se tam dozví – třebaže se to neblaze týká rodinného přítele, kterého kdysi obdivoval. Pavel je přesvědčen, že usměvavý strejdánek, po listopadu kandidát na významnou veřejnou funkci, s tajnou policií nejen kolaboroval, ale že svým udáním během jednoho z krkonošských pobytů způsobil zatčení, potažmo odsouzení jednoho z otcových kolegů. Třebaže adresný odsudek nakonec přenechává žurnalistické konkurenci, nemůže se Pavel smířit s tím, co se tehdy během rekreace na chatě pod Sněžkou, kde k zatčení došlo, stalo. S množícími se často nejistými či protichůdnými informacemi, dalšími a dalšími výpověďmi a domněnkami svědků a také s přibývajícími léty však jeho nevraživost vůči někdejšímu idolu čím dál tím víc nahlodávají pochybnosti. Nemohl se zmýlit, nemohlo to být se strejdánkem a krkonošskou zatýkací akcí trochu jinak, anebo dokonce úplně jinak? Může jedinec, který byl všemu tak blízko, i když byl tehdy dítě, rozkrýt tehdejší situaci a odhalit motivace všech zainteresovaných? A může pak sám vůbec někoho soudit?

Tyto otázky zaměstnávají Pavla ještě patnáct let po revoluci. Třebaže už je „jinde“ a mnohem více ho trápí rozvod, stárnutí rodičů a vůbec jakási osobní deziluze, související také se zklamáním z polistopadového vývoje, nemůže se pátrání, přesněji řečeno pídění po odpovědích zřeknout. Neustále se snaží krkonošský příběh zkompletovat, zaplnit všechna prázdná místa, zkrátka – jak ho navádí přítel – pracovat se všemi informacemi a dostat se do stavu, kdy žádná nechybí ani nepřebývá. Ukazuje se, že je to takřka nemožné. Vzhledem k tomu, že čtenář nemá v této věci vůči Pavlovi příliš navrch (oproti němu má k dispozici navíc jen některé kapitoly z otcova údajně ztraceného letního deníku), je pro něj toto hledání, analyzování a kombinování možností takřka stejně napínavé jako pro hlavního hrdinu. Na druhou stranu by však bylo mýlkou domnívat se, že jistá detektivní zápletka, k jejímuž rozuzlení román přirozeně směřuje, je jedinou či tou nejpodstatnější osou Přibáňovy románové výpovědi. Mnohem důležitější a cennější se zdá být zobrazení cesty, kterou jedinec v složitém a drásavém procesu poznávání podstupuje, poukázání na to, že důležitější než zjištění skutkového stavu je v tomto procesu potřebná vnitřní proměna toho, kdo poznává, lépe řečeno toho, který chce vědět. V tomto smyslu se zdá být román Všechno je jenom dvakrát více než generační.

Pozoruhodný a pro veškeré interpretace neopomenutelný je však ještě jeden moment Přibáňovy knihy – situace, kdy se Pavel Klimeš o krkonošském případu dozvídá to nejdůležitější, a kdy tedy nastává jisté vyvrcholení a rozuzlení (nejen) ústřední zápletky. Jde o do značné míry speciální pasáž, tvořenou celou předposlední kapitolou, která z dosavadního, vcelku realistického a značně psychologizovaného vyprávění výrazně vybočuje. Je sice v detailech vlastně celou dobu připravována, liší se však od dosavadního podání výrazně antiiluzivními prvky a zejména pak svým základním principem výletu do minulosti. Pavel Klimeš se zde znovu dostává do sedmdesátých let, ovšem nyní už ne jako dítě, ale v roli nenápadného zúčastněného pozorovatele. Není jisté, zda jde v tomto úseku o jakési prolnutí vědomí, či o pouhý sen – v jednom místě se přímo naznačuje, že to sen není (koneckonců byl by to poměrně laciný prvek), každopádně se zde přece jen zřetelněji přesouváme do poněkud jiného modu: z oblasti pravděpodobnosti do literárnější kategorie sugestivnosti (hodnověrnosti) vyprávění. Pavel, poučen literaturou, si přitom uvědomuje základní zásadu všech cestovatelů v čase, tj. nezasahovat do dějin – to se mu však při setkání se všemi aktéry tehdejšího dění (mimo jiné také se sebou samým jako dítětem) zcela nepodaří. Uvedená kapitola s Pavlovým návratem do minulosti je jakýsi myšlenkový experiment – sice poněkud zcizuje celé vyprávění o krkonošských a dalších událostech, ale v žádném případě nenarušuje jeho podstatu. Naopak, toto racionálně a faktograficky ne zcela uvěřitelné řešení se nakonec zdá být zcela v souladu se smyslem Pavlova osobního příběhu, s onou nutností potkat se ještě jednou se všemi zainteresovanými a také se sebou samým. Cesta do minulosti tak není jen přibližná metafora, ale stává se skutečně nutnou podmínkou poznání nejen (vlastní) historie, ale i přítomnosti.

Právě pro propracovanost naznačených témat v opravdu románovém záběru si kniha Všechno je jenom dvakrát nepochybně zaslouží velkou pozornost.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.