Müller, Lothar: Bílá magie. Epocha papíru

Müller, Lothar
Bílá magie. Epocha papíru

recenze literární věda

Papír. Univerzální předmět, který člověka žijícího v západním světě provází na každém kroku: od jídelního lísku v restauraci až k papíru toaletnímu; od rodného listu až k listu úmrtnímu. Všechny tyto jeho funkce, a také tisíce dalších, pregnantně a do hloubky analyzuje novinář a kritik Müller.

Kouzlo papíru. Komplexní kniha o kulturních dějinách univerzálního a všudypřítomného média
Lothar Müller:
Bílá magie. Epocha papíru. Přel. František Ryčl, Host, Brno, 2016, 408 s.

Papír. Univerzální předmět, který člověka žijícího v západním světě provází na každém kroku: od jídelního lísku v restauraci až k papíru toaletnímu; od rodného listu až k listu úmrtnímu. Všechny tyto jeho funkce, a také tisíce dalších, ve své knize Bílá magie. Epocha papíru pregnantně a do hloubky analyzuje novinář, kritik a literární vědec Lothar Müller (*1954). Vystudoval němčinu a historii, vyučoval komparatistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně a pracoval pro literární přílohu Frankfurter Allgemeine Zeitung. V současnosti píše pro Süddeutsche Zeitung v Berlíně. Je držitelem řady cen.

Bílá magie (originál 2012) je autorovou první knihou vydanou v češtině. Předmět svého zájmu v ní přibližuje skutečně zevrubně a precizně. Papírem se zabývá v jeho skutečném historickém fungování i v jeho literárních tematizacích napříč světovou literaturou; od Pohádek tisíce a jedné noci přes Rabelaise, Cervantese, Balzaca, Dickense, Paula Valéryho a Hermana Melvilla až k Franzi Kafkovi. Jiné tak či onak „české“ spisovatele kniha nezahrnuje, ale případné místní zájemce můžeme v tomto směru odkázat na publikaci Richarda Khela Poselství papíru (Karolinum, Praha, 1999), jejíž autor převážně čerpal právě z domácích kulturních dějin.

Lothar Müller ve své publikaci obsáhle rekapituluje celosvětovou cestu, kterou papír urazil z Číny přes arabský svět až do Evropy, kde v různých podobách prostoupil každodenní život od třináctého století až dodnes, a popisuje, jak revoluce papírenské technologie v devatenáctém století připravila půdu pro vznik moderního denního tisku, jehož vliv byl v jisté době tak velký, že tištěné noviny někteří přijímali jako novodobé sekularizované náboženství. Müller pojímá papír skutečně mnohostranně: nejen v jeho fyzické, materiální podobě coby „civilizační produkt, který se ve světě nevyskytuje jako přírodní látka, nýbrž ke svému vzniku potřebuje výrobní technologii“, ale také jako „akumulátor a vodič“. V tomto druhém smyslu zkoumá kulturní techniky, infrastruktury a dovednosti vytvářející z papíru prostředek pro zaznamenávání a oběh textů, obrazů a čísel. Poutavě v tomto kontextu píše i o souvislostech mezi papírem, silnicemi a poštovnictvím, které papíru poskytují k oběhu potřebnou infrastrukturu. A další dimenzí autorova zkoumání je metaforický potenciál papíru. Ten je bezpochyby velký, jak dokazují hojná rčení, jimiž někoho označíme za nepopsaný list nebo říkáme, že sliby se podle nás řeší stále jen na papíře a že lidé lžou, jako když tiskne, protože papír snese všechno. A co se týká metaforického papíru procházejícího dějinami vědy a idejí, i to je dlouhý příběh: „Počínaje Johnem Lockem, který přirovnává lidského ducha k bílému listu papíru, a konče Saussureovým znázorněním dvojí povahy jazykového znaku srovnáním se dvěma stránkami jednoho a téhož listu.“ Poutavě autor popisuje zvláště to, jak se s proměňujícími se způsoby zápisu transformoval systém vnímání toho, co je esoterické a co veřejné, určené všem. Původně šlo podle autora o opozici mezi slovem mluveným a psaným. Po vynálezu knihtisku se ovšem právě tištěné slovo stává hlavním veřejným médiem a rukou popsaný, nepotištěný papír se dostává do pozice, kterou dříve mělo orální svědectví. Dlouho je pak rukopisné svědectví na papíře vnímáno jako „přednostní zdroj pravdy“.

Autorův přístup je obdivuhodně komplexní, znalosti obsáhlé, vynalézavost při hledání analogií napříč staletími a různými národními literaturami obrovská. Jeho styl je náležitě hutný, což klade na čtenáře nemalé nároky. Do své knihy totiž zahrnul nejen papír coby médium šířící osvětu a vzdělání, ale třeba také jako materiál k výrově hracích karet – v počátcích jeho evropského rozšíření to byl právě tento artikl, který způsoboval, že prudce stoupala spotřeba papíru, nikoli potřeby kanceláří a učeneckých komunit. Detailní pozornost věnuje i vystřihovánkám a dalším objektům vyrobeným z papíru. Jistý hrdina románu z konce 18. století si kupříkladu vyrábí trojrozměrné figurky ztělesňující postavy z Telemachových dobrodružství. Ty nechává několik dní stát v bitevním rozmístění, až „nakonec rozhodl o jejich osudu a řádil mezi nimi strašnými údery nožem“.

Müller se zaobírá nejen magickou mocí, již dříve mnozí popsanému papíru přisuzovali, ale také obviněními, kolik zla potištěný papír už stihl v historii napáchat. Zmiňuje potenciál nepopsaného listu, který je otevřený všemu a nebrání se jakémukoli spojenectví. Na druhou stranu ale nepopsaná plocha vyvolává pověstný strach, jde totiž o rozhraní mezi psaním a nepsaním, jež je nutné vždy znovu překračovat. Někdy s vnitřními obtížemi a trápením, jindy ale s rozechvěním a vzrušením. Někdy může pohled na dosud nepopsaný list tvořivost umělce stimulovat. Kupříkladu Johann W. Goethe si nechal rukopis druhého dílu Fausta svázat, přičemž místo dosud nenapsaného, chybějícího dějství vyplnil bílým papírem. Přesvědčivě to zdůvodnil tím, že „to, co je již hotové, přitahuje a provokuje k dokončení toho, co je ještě třeba udělat“. Podle německého klasika právě na těchto smyslových aspektech tvorby záleží „víc, než se zpravidla myslí“.

Autor si přitom občas tematicky trochu „odskočí“ i k dalším, výrazně starším záznamovým materiálům. Například k voskové tabulce, nebo dokonce k rouchu, do nějž násilím oněmělá hrdinka Ovidiových Proměn vetkává zprávu o svém tragickém osudu. Naopak v závěru se Müller dostává i k médiím nejnovějším, třeba k elektronickému papíru. Budoucnost toho tradičního přitom nevidí nijak černě. Všímá si skutečnosti, jak hluboce zakořeněnou zkušenost s papírem přenášíme i do našich digitálních životů: z jeho elektronického koše se prý při mazání wordového souboru vždy ozve zašustění, k „vystřižení“ nějakého textu se mu na monitoru nabízí ikona nůžek. Nejen proto odmítá protiklad mezi „věkem knih“ a „věkem internetu“. Podle něj nám totiž toto schematické vnímání „brání v tom, abychom v dovednostech a kulturních technikách založených na využití papíru, jež od raného novověku utvářely infrastrukturu vědy, ekonomie, vlády, umění i moderní společnosti, rozpoznali prehistorii digitálních zaznamenávacích i distribučních médií“. Realisticky konstatuje, že i když dnes prohledáváme obrovské digitální soubory, mezitím hledáme lísteček, na který jsme si něco důležitého poznamenali. Případně si ono digitální pro lepší čtení vytiskneme, takže dnes „vytištěné stojí po boku tištěného“. A stejně tak to asi bude i v budoucnosti.

Müllerova kniha je u nás asi desátou publikací, která pojednává o „bílé magii“. Mezi ostatními tituly podobného názvu rozhodně vyniká svojí seriózností. Kouzlo papíru v ní autor důmyslně analyzuje a racionálně osvětluje, ale tím jej nijak neumenšuje. Spíše naopak.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1331x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce