Doušek, Roman; Drápala, Daniel (eds.): Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

Doušek, Roman; Drápala, Daniel (eds.)
Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě

recenze kultura

Kniha četnými podrobnostmi a bohatým obrazovým doprovodem názorně dokresluje obraz tradičního venkovského života. Zachycuje například zuřivé reakce racionalistických učitelů na tvrdohlavé přetrvávání starých venkovských zvyků.

Pravý konservativec. Nostalgické ohlédnutí za lidovou moravskou kulturou
Roman Doušek
a Daniel Drápala (eds.): Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie, Brno, 2015, 223 s.

Jak se dlouhodobě vyvíjela tradiční moravská kultura? Jakým způsobem se v ní uplatňovaly obecné principy jako autochtonnost a externí vlivy; teritoriální jednota a rozrůzněnost nebo stálost a proměnlivost? Na tyto otázky hledá odpovědi výpravná publikace poněkud neurčitého názvu Časové a prostorové souvislosti tradiční lidové kultury na Moravě.

Setrvačnost
Naznačená problematika je v publikaci představena a zkoumána v několika tematických sondách, které se týkají jevů materiální i nehmotné povahy. Vybrány byly úzce vymezené kulturní jevy s důrazem na ty „obvyklé, ať již formou či obsahem, neboť právě takové leží v předmětu zájmu etnologie“. Obecně autoři konstatují, že mnohé v daném prostředí vznikalo „přirozeně, ať již se jedná o folklorní projevy, systémy lokální diferenciace oděvních součástek či domových typů“. Dodejme ale, že autochtonnost nějakého jevu se v řadě případů dá jen těžko zcela průkazně a nevyvratitelně dokázat. Současně původci knihy tvrdí, že napříč staletími můžeme „sledovat používání podobných i totožných technologií a materiálů, využívání týchž předmětů a nástrojů, konkrétně například zemědělských postupů, pěstovaných plodin a jejich zpracování, chovu stejných domestikovaných zvířat a jejich využívaní, což se týká také jiných způsobů chování a myšlení“.
To dokumentují například na pracovních a spodních oděvech, u kterých prostě nebyl významnější důvod k inovaci, takže jistý publicista roku 1811 o místních pastevcích poznamenal, že velmi podobně jako oni museli vypadat Jákobovi synové „na luzích Kanaánu“. Tatáž setrvačnost je názorně předvedena také na profilu četby venkovanů. Autoři přitom souhlasí s formulací z publikace vydané při příležitosti konání Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895, že venkovský lid ve své knihovně jako „pravý konservativec“ zachoval jen staré osvědčené knihy. Preferovány tedy byly tituly ověřené, zažité a po generace čtené. Díky tomu i dvě stě let staré lékařské knihy nebo Kosmografie byly považovány za stále aktuální. Naopak při návštěvě městského trhu se prý venkované chovali inovativněji, alespoň v tom, že si pochutnávali na vuřtech, jež byly chuťově velmi odlišné od toho, co znali ze svého domácího prostředí.

Zuřivě odcházím, zuřivě zůstávám
V knize jsou přiblíženy i některé tradiční obřady, které jsou dnes zvláště obyvatelům velkoměsta neznámé, jako bylo „zarážení hory“, jež se provádělo před vinobraním. Tento starý zvyk oznamoval dozrávání vína a zakazoval vstup na vinice, které hlídali takzvaní hotaři. Neměnnost zde s sebou nesla ochranné magické prvky i sociálně právní rámec: dohled společenství, který je základem zvykového práva. Jak popsal Václav Frolec (1934–1992), tyto rituály později ztratily původní smysl i samostatnost a staly se „jakýmsi zábavným druhem lidového divadla předváděného v rámci jiné lidové slavnosti“.
V knize je plasticky zachycena zuřivost, již přetrvávání starých zvyků u některých jedinců či skupin vyvolávalo, zvláště u racionalisticky zaměřených učitelů. Popsán je příklad nově instalovaného učitele, který se roku 1820 pokusil žákyním zakázat vynášet Moranu. Valná hromada občanů ale pedagogův pokyn nepodpořila, kantor tedy ještě téhož dne uraženě opustil vesnici i školu.
V knize je zachycen i „lokálpatriotismus“ mnoha venkovanů – jistý amatérský kartograf kupříkladu na počátku 19. století na mapě neuměle vymezoval „zaslíbenou zemi Haná“. Zmíněny jsou ale i četné negativní stereotypy spojované se „zaostalým“ venkovským obyvatelstvem obecně či s některými jeho skupinami zvláště. Mimochodem, obecně tuto problematiku uchopil španělský historik Josep Fontana v knize Evropa před zrcadlem (1994, česky 2001), v níž popsal, vůči komu se od antiky až do dvacátého století vládnoucí vrstvy v Evropě vymezovaly, a tím se definovaly. Jako metaforické zrcadlo tak postupně sloužili barbaři, pohané, heretici, ale také sedláci, divoši a nakonec „davy“. Právě o zmíněných Hanácích se tvrdilo, že jsou líní, suroví, pyšní a bezcitní. Ovšem opět se mezi intelektuály našli i jejich zastánci: spisovatel, novinář a pedagog Karel Josef Jurende (1780–1842) vyzýval k ochraně cti onoho „národního kmene“. Podobně moravský malíř, lékař a spisovatel Josef Heřman Agapit Gallaš (1756–1840) tvrdil, že nelichotivý obraz je v mnohém ohledu pravý, nicméně zná i takové Hanáky, kteří zdvořilostí a vtipem leckterého „městského mudrlanta zahanbí“.
Navýsost aktuální by možná někteří čtenáři shledali kapitolu Turecká tematika v lidové baladě, jež zběžně shrnuje historii opakovaných tureckých či mongolských vpádů. Kronikář Václav František Letocha (1669–1737) emotivně líčil, jak „sběř turecká a tatarská do Moravy se vtlačila. Mordovala, pálila a lid zajímala. Nebylo nic viděti než toliko ohně, mordování a zajímání.“ Daná tematika se na Moravě vepsala zvláště do skladeb popisujících lidová dramata, ale nikoli do hrdinské epiky. Nepřekvapí přitom, že směrem od východu na západ náměty muslimských vpádů v lidové slovesnosti slábnou a mizí i jejich tragické vyznění. A dá se předpokládat, že ani trapné a nebezpečné představení Okupanti obsazují Prahu, během něhož chtěli „konvičkovci“ zinscenovat okupaci Prahy či alespoň Staroměstského náměstí Islámským státem, na tom nic nezmění.
Kniha není nijak převratná, četnými podrobnostmi však názorně dokresluje obraz tradičního venkovského života. Ten poutavě zpřítomňuje i řadou barevných ilustrací, dobových fotografií, devocionálií i obálek starých tisků. Představuje pohled do doby, kdy si lidé vystačili s několika (stovky let starými) knihami, celý život prožili na jednom místě a obyvatele vedlejší vesnice už mnohdy vnímali jako podivínské cizince, kteří nasejí obilí, ale roste jim kamení. V onom přehnaně pozitivním hodnocení vlastní obce a stálém antagonistickém vymezování „my“ versus „oni“ je jistě nemusíme následovat, ale jinak může být toto nostalgické ohlédnutí v lecčems i inspirativní.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1732x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce