Carey, Mike; Gross, Peter: Mezi řádky 3: Když zaklepe mrtvý

Carey, Mike; Gross, Peter
Mezi řádky 3: Když zaklepe mrtvý

recenze komiks

Dosud vydaná trojice sebraných sešitů série Mezi řádky má svá průměrná místa, ale také pasáže, které patří k tomu nejlepšímu z komiksového mainstreamu. Do hry vstupují upíři, Frankensteinovo monstrum, nacistický hanofilm i Charles Dickens.

Poznat příběhy jako voják zbraň
Mike Carey, Peter Gross
: Mezi řádky 3: Když zaklepe mrtvý. Přel. Petr Kotrle, Crew, Praha 2016, 168 s.

Tommy Taylor se dostal do nezáviděníhodné situace – celý svět jej považuje za brutálního vraha, který zmasakroval účastníky sympozia o Frankensteinovi Mary Shelleyové. Vše ještě zhoršuje skutečnost, že pro miliony fanoušků knižní série o Tommym Taylorovi se Tommy stal náhle z hrdiny dokonalým zrádcem; tím, kdo pošpinil odkaz vlastního otce, vlastní legendy a osobních vzpomínek jednoho každého fanouška. A mimochodem, jedním z největších takto zhrzených fanoušků je i ředitel věznice, do které je Tommy převezen a kde se brzy začnou dít zvláštní věci...

Mike Carey pokračuje ve své autorské sérii ve velkém stylu. Zatímco v první sebrané knize (Tommy Taylor a falešná identita) se odrazil od potterovského běsnění a jako bonus přihodil několik chytrých hrátek s hororovým narativem, v následujících dvou knihách nabídl vězeňské drama (s naivně důvěřivými dětskými fanoušky, Frankensteinovým monstrem bloumajícím po chodbách a vpádem upíra), špionážní thriller a konspiraci z nakladatelského byznysu, odkazy na Charlese Dickense, Píseň o Rolandovi, ale i návštěvu pokřiveného světa nacistického filmu Žid Süss.

Právě ve chvíli, kdy Tommy a jeho přátelé názorně ukazují, jak je možné překroutit konkrétní příběh, ze kterého se pak stává jakási příběhová rakovina, se Mezi řádky dotýká svého maxima a mění se z chytré intertextuální hříčky ve znepokojující příběh o podstatě lidského myšlení a chování. Propojení obrazu a psaného slova je zde přitom vrcholnou ukázkou toho, co si komiks může dovolit oproti dalším médiím navíc – aniž by se museli jeho tvůrci uchylovat do kdovíjakého undergroundu. Což je pak ještě podtrženo příběhem muže uvězněného v pohádce pro děti o roztomilých zvířátkách žijících hezky pospolu... Kontrast uhlazených konejšivých knižních „notiček“ a čím dál frustrovanějšího pana Ušáka dobře si vědomého, že žádným panem Ušákem není, vytváří atmosféru, za kterou by se nemusel stydět ani Clive Barker, autor slavných Knih krve.

Bohužel v podobném stylu série nepokračuje – respektive ne celá. Carey musí ve třetím svazku zpomalit a vykopnout své hrdiny zpět do reality. Která je ovšem – ačkoliv se v ní pohybuje šílený upír hrabě Ambrózio nebo vrah Pullman měnící své protivníky v prázdná slova (a to není žádná metafora!) – vlastně šedá a nudná. To, co se v ní odehrává, je totiž jen tradiční příběh boje hrstky hrdinů (z nichž někteří mají určité nadpřirozené schopnosti) se záporáky (z nichž mají také někteří určité schopnosti). Do hry se sice zapojují Tommyho rodiče a nakoukneme do zákulisí organizace stojící v pozadí všeho zla a kontrolující příběhy a způsob, jakým jsou vyprávěny a distribuovány lidstvu, ale vážně se nejedná o nic extra zajímavého.

Bohužel je tento – dopravní terminologií – retardér potřebný. Carey by se bez něj obešel, pokud by psal sevřený kratší příběh, uzavřené album. On však píše velkolepě rozmáchlou, měsíčně vycházející řadu, jejíž vrcholy musí nějak propojit – a to tak, aby v ideálním případě docházelo v průběhu série jako celku ke gradaci. Nakolik se mu podařilo omezit negativní důsledky spojené s takto koncipovaným příběhem, ukáže samozřejmě až kompletní vydání Mezi řádky. Zatím platí jen tolik, že druhá i třetí kniha obsahují kapitoly, které nijak nevybočují z mainstreamového komiksového průměru... ale také kapitoly, ve kterých Carey ukazuje záda skoro celé své konkurenci.

Ve svazku nazvaném Když zaklepe mrtvý se tak stane ve chvíli, kdy začne řešit minulost Tommyho pomocnice Lizz. Tehdy se do hry dostává nejprve Charles Dickens, respektive jeden z jeho u nás méně známých románů, ale posléze také svérázná pocta tzv. gamebookům, které byly i u nás populární v devadesátých letech minulého století. Hravou formou Carey zprostředkuje krátký, soustředěný příběh o manipulaci s dětskou psychikou a o tom, co lze obětovat ve jménu „vyššího dobra“.

Právě podobné kousky sehrané dvojice Carey–Gross (plně prověřené už prací na Luciferovi) bezezbytku využívají potenciál příběhu o moci jiných příběhů (a hrozbách jejich zneužití, jak už bylo zmíněno výše) v komiksovém médiu. Pozornost by si jistě zasloužila i kreativní práce s metatexty od novinových článků přes ukázky z románů (včetně „adaptací“ vybraných dobrodružství z knih o Tommym Taylorovi) až po citace internetových chatů a fór, na nichž se rozebírá vše kolem Tommyho Taylora – jeho odsouzení i rehabilitace, vydání nového taylorovského románu i kvazináboženství, které kolem něj (a v něm) vzniká... Pravda však je, že tradičnější příběh v příběhu, respektive příběh maskující v několika vrstvách jiný (jako právě gamebookovská převýchova nebohé Lizz) jsou mnohem účinnější než jakékoliv hrátky s moderními, nejen sociálními médii.

I když tak oproti prvnímu svazku trpí pokračování určitou nevyrovnaností, ve svých nejlepších chvílích jej překonávají a dávají solidní příslib, že postupem času, jak bude odpadat potřeba představovat další postavy a jejich rozmístění na hrací ploše Careyho světa, budou v poměru průměrných a výjimečných pasáží převažovat ty druhé zmíněné.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1770x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce