Aaronovitch, Ben: Šepot podzemí

Aaronovitch, Ben
Šepot podzemí

recenze fantasy

Ve třetím díle u nás nečekaně úspěšné série městské fantasy ze současného Londýna se podíl fantastična rozšiřuje. A je to ku prospěchu věci, autor může rozehrát víc motivů hned ve třech nadpřirozených zločinech najednou.

Peter Grant slyší bubny, bubny v hlubinách
Ben Aaronovitch: Šepot podzemí. Přel. Milan Žáček, Argo, Praha, 2016, 276 s.

Peter Grant, učedník posledního oficiálního anglického praktikujícího mága, udělal během své krátké kariéry v dvoučlenné policejní jednotce pro vyšetřování magických zločinů několik chyb. Ale stejně, vykecat matce, čím se živí? To se pak nemůže divit, když v neděli, místo aby si pospal, stopuje už dopoledne na kolejích v tunelu s malou holkou od známých ducha, co chtěl lepší svět. Tím ale jeho nucené návštěvy podzemí zdaleka nekončí. Do hry se totiž dostává i mrtvý americký student s bonusem v osobě tatíka-senátora (a tedy s dohledem nad vyšetřováním od samotné FBI). A pochopitelně pokračuje pátrání po Muži bez tváře alias Londýnském Temném pánovi aka Tom šmejdovi, co Petera málem zabil. Prostě a jednoduše, je tu třetí Peterovo dobrodružství, které obsahuje – logicky – tři případy…

Série Bena Aaronovitche (*1964) si už získala hezkou řádku příznivců a nejnovější příspěvek, Šepot podzemí (Wispers Under Ground, 2012), opět v rozverném překladu jinak převážně hororového odborníka Milana Žáčka a s hravou obálkou Kateřiny Bažantové, na tom něco změní snad jen v tom smyslu, že přiláká další. Třeba proto, že je zatím nejlepším Aaronovitchovým románem. A to hned z několika důvodů.

Především se Peter Grant stal konečně tahounem série. V předchozích knihách stál, jakkoliv coby vypravěč neslezl ze scény, ve stínu svého nadřízeného Nightingalea, muže s historií a tajemstvími, i světa magie, který pomalu objevoval. Nyní už ovšem není vyjukaný nováček, nýbrž relativně ostřílený harcovník, který si dokáže vychutnávat slovní přestřelky (vyřčené, a snad ještě víc ty myšlené) se svými nadřízenými, podezřelými i prostě náhodně kolemjdoucími. Pokud přitom dokáže využít byrokratický systém nebo si dopřát nějakou tu popkulturní narážku (a že jich tentokrát je víc než v Řekách Londýna a Měsíci nad Soho dohromady! – srdce nejednoho tolkienofila jistě zaplesá, když dojde na bubny v hlubinách, byť skřeti v Morii jistě nejeli v drumʼnʼbassu), tím lépe.

Zároveň platí, že Šepot podzemí je nejen městskou fantasy s policejními motivy, ale skutečnou detektivkou z nadpřirozeného Londýna. Peter se stává členem mordparty, a stejně jako pátrá po stopách a indiciích, kdo je vrah a kdo prostý zahradník, bojuje s nedůvěrou nadřízených i osinou v zadku zosobněnou nepříjemně aktivní agentkou FBI Reynoldsovou. O osobních trablech s kolegyní a zatraceně dobrou přítelkyní Leslie ani nemluvě. Osobní linie se s těmi kriminálními mile proplétají a z rázovitých postaviček se s každou další stránkou stávají větší a větší sympaťáci – často s čím dál tragičtějším nádechem.

Hlavní město fantasy
Ne že by Aaronovitch zapomínal na skutečnost, že jeho série je především odpočinkové čtení. Jen prostě dokázal jednotlivé prvky, dobře známé z předchozích knih, poskládat lépe. Platí to i o samotném Londýně. Ten je tentokrát v zajetí Vánoc (takže Peter ironicky hádá, jakým způsobem se svátky pohody a míru promítnou do titulků článků pojednávajících například o výbuchu magických sil v metru), ale ani mráz a sněhová kalamita (nad kterou nechá Aaronovitch vzpomenout ostravského barda Jarka Nohavicu a jeho silničáře, co jsou překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice) mu nemohou vzít genius loci.

Peter Grant tak čtenáře opět zavede do zapadlých kebabáren, vysvětlí jejich sociální i kulturní roli ve víru velkoměsta, a ukáže něco málo z vyhlášených čtvrtí, uliček a tak vůbec. Mnohem víc než dřív ovšem komentuje samotný rozvoj britské metropole, která se od poloviny devadesátých let stala hlavním městem žánru městské fantasy. Aaronovitch pokládá magii do samotných základů města – a to doslova, když se jeho hrdinové dostanou na stopu komunitě žijící hluboko pod povrchem (a disponující nejen samopaly, ale i vysokokapacitním prasečákem a nejmodernějšími zařízeními na zpracování metanu).

Pošťouchnutí se ovšem dostane i všednější stránce Londýna, když Peter glosuje – vždy z pozice hrdého patriota s předky ze Sierra Leone – postupné změny, jimiž město prošlo a prochází. Jeho až pábitelské poznámky si za rámeček nedá především několik architektonických skvostů: „… [Shakespeare Tower] byla dalším brutalistním věžákem z hrubého betonu, jenž získal status chráněné památky druhého stupně, protože kdyby ho nezískal, nezbývalo by než uznat, jaká je to hnusná sračka.“ Skygarden Tower se naopak dočkala vzletného opisu „Strombergova nechvalně proslulá poema betonu a strádání“.

Podobné poznámky jsou vtipné, ale hlavně dělají z Petera Granta muže s jasným názorem, stojícího navíc bok po boku chandlerovským detektivům, kteří trousí jeden wisecrack za druhým. Ostatně i sám Marlowe by se jistě podepsal pod popis jisté nottinghillské uličky jako místa, „kde homosexuální ministři ukrývali své mladé milence za časů, kdy by jejich odhalení ještě vyvolalo skandál“.

Veškerá snaha o skloubení městské fantasy a detektivkářské tradice v motivech, dějovém oblouku i stylu se Aaronovitchovi prostě vyplatila. Peter Grant tak může na konci svého třetího případu hrdě stanout před sochou Sherlocka Holmese, jež před vchodem do stanice na Baker Street dohlíží, aby detektivní práce nejen Aaronovitchových policistů dostála těm nejvyšším beletristickým měřítkům.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: josef, 02.05.2017 11:30
Aaronovitch, Ben: Šepot podzemí
Výborný článek.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.